V mene otca
Vladimír Balla
Balla - hlavný alchymista súčasnej slovenskej prózy - je nepochybne jedným z najzaujímavejších súčasných spisovateľov strednej Európy. Preňho je kvapka vody rovnako zaujímavá a celistvá ako celé univerzum, biblická postava je rovnako súčasná ako kolega z práce a ten najvšednejší obytný blok, ktorý vidí z okna, je rovnako blízky, zároveň však vzdialený a tajuplný ako planéta Merkúr...... celý text
Novely Literatura slovenská
Vydáno: 2011 , KK Bagala (Koloman Kertész Bagala)Originální název:
V mene otca, 2011
více info...
Přidat komentář
Moje první literární setkání s Ballou - příjemně překvapil, kniha je rozhodně dost originální. Že by takový slovenský Houellebecq? Hlavní hrdina je objektivně dost nesympatická postava, chlap bez emocí, notorický nevěrník, špatný otec, který líčí bez servítek svůj nijaký život. Celé mi to vyznívalo však dost absurdně, neřkuli až humorně (ovšem velmi podivným způsobem). Těžko popsat tento styl, protože navíc se v knížce objevují různé fantasmagorie - levitující postava, divná bylina klíčící ve sklepě rodinného domu, i dům sám - "...bludisko, spleť chodieb, malých izieb, slepých vybočení a falošných križoatiek...", "...krížová rebrová klenba v špajze". Tomu jsem se musela opravdu smát - křížová klenba ve spíži domu postaveného v 60. letech 20. století. No a potom některé celkem zajímavé úvahy typu: "...je pravda, že sme chceli aj súložiť, hoci prirodzené následky súlože nám nevoňali. Alebo len mne? Mal som pocit, že rodičia svojou starostlivosťou a láskou - ak sa na niečo také zmožu - po celý život len zmierňujú utrpenie, ktoré deťom sposobili tým, že ich priviedli na svet." Přečíst si knihu v originále není od věci, protože slovenština má některá velmi pěkná a zvukomalebná slova, která celkový dojem jen umocňují. Za mě tedy kniha, kterou stojí za to si přečíst!
Drsné, syrové, autor si nebere servítky a ukazuje nám lidi a mezilidské vztahy děsivě pokřiveným zrcadlem, přijde mi to jako jedna velká – trochu černá - parodie.
První část knihy hodně silná, bavila mě hra s jazykem a s drsnými pointami. Druhá půlka na mě byla už příliš fantasmagorická, v košatých a trochu divokých alegoriích jsem se ztrácela. Zajímavý doslov Lubomíra Machaly.
Pro mě tak napůl, něco líbilo, něco ne…
„Naši otcové… stárnoucí zničení chlapi… rolníci, dělníci, opilci… to bylo normální! Ještě dneska, když vidím budovatelské filmy, se mi dělá šoufl. Jsou tam vidět naši otcové. Jak vypadali? Co jim to sžíralo ksichty? Jaká lepra? Nějaké všeobecné socialistické neštovice? Kožní choroba režimu?“
... „Vzduch měl vibrovat napětím, měl být bojištěm sil, energií, vyzařování. Nevšiml jste si, jak se v tomhle městě člověku někdy zježí vlasy?“
„Myslel jsem, že je to móda. Ze západu. Punk?“
„Ne – napětí! Na mladých se to projevuje nejčastěji, jsou citliví. A takovým, jako jste vy, se ani nemá co ježit…“
Tak autor téhle knihy se toho rozhodně nebojí a mrská to ze sebe, prakticky bez emocí, jak mu to přijde na mysl. Trochu mě až šokovalo, jakým syrovým způsobem se vyjadřuje o svém soukromém životě a doufám, že takový pohled na svět a na život nemají všichni muži!
Pro mě šlo o seznámení se s autorem a mohu říci, že mě uhranul. Obsah, styl, vodící linka, atmosféra, zkrátka všechno. Dům, ve kterém se příběh odehrává, jsem viděla před sebou, nahlížela jsem do života této, nijak neobvyklé domácnosti, prožívala s jedním každým členem jeho úhel pohledu. Nepůsobilo to na mě ani depresivně ani slabošsky, byla to všednodenní realita, kdy se do sto osmnácti stran malého knižního formátu vejde celý lidský život a nechybí tam vůbec nic. Knihu jsem si půjčila v knihovně, kde jsem na ní narazila docela náhodou, mezi právě vyšlými. V každém případě si ji pořídím, protože už bez ní nechci dál žít.
Jestli je toto realistický popis mužského světa, pak hurááá, huráááá, huráááá, jsem žena.
Na autorovu obranu musím napsat, že nemám rád tento druh knih, antihrdina vyprávějící o svém prázdném životě bez citu a emocí. Celkový dojem z knihy mně vylepšil závěr, kde se právě emoce v náznaku objeví. Jako zajímavé literární cvičení se to dá přežít právě těch 100 stran, co kniha má. Ale jaký to má smysl ...
Autorovy další knížky
| 2000 |  Gravidita |
| 2011 | Farby strachu |
| 2001 | Tichý kút |
| 1996 | Leptokaria |
| 2005 | De la Cruz |
O človeku, o režime, o slovákoch. Bolo už o tom popísané veľa, ale Balla to robí inak, modernejšie. Krátko, výstižne, úderne, používa fantastické prvky, alegórie, a hlavne, perfektne to drží pokope a autor poslednými vetami jasne potvrdí všetko, čo chcel povedať. Ak by to vyšlo za režimu (čo by sa zrejme nestalo), malo by to kultový status, ako, povedzme, Slobodov Rozum.