V poslední hodině

14.04.2016

Pokračování 'Mesinské silnice' začíná v nemocnici, ve které autor po krátkém dobrodružství, pokud se tomu tak dá říkat, začíná retrospektivu o osudu po přemístění do Říše k její obraně, pokusu svém a svých přátel o rebelii za účelem nastolení smysluplných rozhodnutí a o odstranění Göringa do ústraní a následnému ponížení a vzápětí dání šance pracovat s proudovými stíhačkami Messerschmitt Me 262, které měly tu moc ještě mnohé zvrátit, KDYBY... a jež také byly autorovi osudné. Výpověď je to zajímavá, pokus o jakousi vzpouru proti Göringovi nevím jak moc je všeobecně známý, ale autor se jakoby na poslední chvíli snaží odvyprávět ještě více svých zážitků a vzpomínek a tak se často vrací v rámci vyprávění do minulosti, což už začíná působit dost zmatečně. Stejně tak, autor či překladatel, zvolil formu textu a řekněme slohu, kdy jsem se někdy ztrácel v tom, co vlastně čtu a jaký význam ten odstavec má mít. Přečtené je to rychle, uniká mi však, proč obě knihy nemohly vyjít jako jedna, když jde o první a druhou část vyprávění a vzpomínek.

PS: A neodpustím si jednu až absurdní ukázku:
„
Wernicke, jeden z velitelů stíhačů na poradě u Göringa ohledně plánů na leteckou obranu beznadějně bombardéry rozrývané Říše při nedostatku letců a spojenci již překonané letecké techniky, v době vrcholící krize (konec roku 1944):

„Přišel jsem na způsob, který bychom měli zavést v celém letectvu. Při ranním rozkazu přečtu nastoupené jednotce důležitý citát z Mein Kampfu. Každý důstojník, poddůstojník a voják má sešítek, do kterého si citát zapíše. Večer, dříve než se shromáždí, musí všichni do tohoto sešítku zapsat, jak strávili den, jak naplnili slova vůdcova citátu, jestli vykonali svou povinnost. A aby měli mladíci zásady národního socializmu neustále na očích, nařídil jsem napsat metrovými písmeny vůdcovy citáty na vrata hal. Tak na vratech největšího hangáru je: 'Já chci! Adolf Hitler'.“

- Lützow zašeptal: „To nemůže být pravda...“
- My ostatní jsme se na sebe jen zaraženě dívali."
“