V šedých tónech
Ruta Sepetys
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/164866/bmid_v-sedych-tonech-ZIV-164866.png
5
3981
3981
Píše se rok 1941. Lině je patnáct let a těší se, že po prázdninách půjde na uměleckou školu. Jednoho večera k nim domů ale vrazí sovětská tajná policie a společně s její matkou a malým bráškou ji odvlečou pryč. Čeká je deportace do pracovních táborů na Sibiři. Lina se musí naučit bojovat o život, přijímat obtížná rozhodnutí, spolknout ponižování a bití a hlavně se nenechat zlomit, udržet si vlastní lidství. A to se jí daří díky rodině a také lásce k výtvarnému umění. I přes ohromné riziko si kreslí a zapisuje, co všechno ona a ostatní lidé okolo ní zažívají. Nejdříve kreslí, protože doufá, že se díky obrázkům a vzkazům jejímu otci podaří je najít a zachránit. Později proto, aby uchovala paměť národa a vzdala tak poctu tisícům nevinných lidí, kteří byli odsouzeni k smrti, ať už okamžité při popravách, nebo pomalejší v pracovních táborech. Linin pohnutý příběh je plný lidské krutosti a nenávisti, ale zároveň lásky a naděje. Otázkou zůstává, zda naděje a láska dokáží udržet člověka při životě a s hlavou vztyčenou dostatečně dlouho… První vydání.... celý text
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno: 2013 , CooBooOriginální název:
Between Shades of Gray, 2011
více info...
Přidat komentář
Kdybych měla popsat tuto knihu jednim symbolem bylo by to zlomené srdce. Zlomené srdce pro všechny ty lidi, krutosti a hnus, který se děl. Nerozumím tomu a nechápu jak k něčemu tak nelidskému mohlo někdy dojít (a to to neni ani sto let zpátky). Věci dost prožívám, a tato kniha mě opravdu hodně vzala a přesto si nedokážu představit, a možná ani nechci, jake to pro ně muselo být. To zoufalství, snaha přežít a uchovat si aspoň sebe sama... myslím, že ve mě ještě dlouho zůstane ten hořkosladký pocit.
Ještě jsem se chtěla zeptat pochopili jste jak to dopadlo s tím tátou?
Vynikající, ale také nelehké čtení, které mne nenechalo vydechnout, dokud jsem neotočil poslední stránku. Víc dnes psát nechci a nebudu, kniha ve mně stále ještě rezonuje, proto hodnotím plným počtem stars a doporučuji!
(SPOILER)
od Ruty Sepetys jsem četla Mlčící fontány ( a mám je dokonce doma) a měla jsem ji poznačenou jako autorku, od které si ráda přečtu další. V knihovně pod ruku přišly šedé tóny..
No a to jsem si zas dala.. mám teď takové citlivější období a kniha jede v celkem těžkém tématu. Ruta píše úsporným stylem - jednotlivé "kapitoly" mají většinou dvě A5 strany.. a to bohatě stačí. Celý příběh nám podává docela stručně, nicméně stačí jako podklad pto ty detaily ve fantazii. Najednou nás ženou spolu s Linou a její rodinou do dobytčáku. A kam dál ? je jasné, jak asi dopadne Ona a její miminko..a i když je to strašné, je mi to celkem jedno, držím pěsti hlavně Lině. Představuji si ten děs, tu nejistotu. Obdivuji statečnost její maminky Jeleny. Místa, kde i v té mizérii existuje kousek lidskosti. Kde pořád zlstává nadějě a chuť přežít.
Přiznám se, některé pasáže jsem obrečela (třeba ty chvíle neskutečné hrůzy, kdy Jonas málem umírá na těžký skorbut - sama jsem matka a představa mi drásala srdce..a pak samotná Jelena a její konec..).
Co bych vytkla a za co nemůžu dát plný počet, je konec..useklý...opouštíme naše hrdiny zhruba po 2 letech mizérie, aby jsme se pak v jakési vsuvce dozvěděli, že Lina s bratrem se po 12 (!!!) letech vystěhovaní celkem ze Sibiře šťastně vrátili. A že šťastného ? nebo minimálně společného konce došel i příběh Liny a Andriuse.. Tohle byl moc velký skok. Zajímalo by mne, kdo je nakonec zachránil, jak se z gulagu dostali, co se těch 10 dalších let dělo. Hlavně proto, jak otřesné podmínky v táboře panovaly, popis věčné zimy, naprosto nedostatečného jídla, ošacení, vitamínů...když na Sibiři sněží (!!!) do vaší neizolované a děravé chatrče, vy nemáte co na sebe a přežijete to 12 zim ??? nebo se podmínky změnily po inspekci doktora S. ??
Dobrá postava byla ještě Janina a její mrtvá panenka Liala...(za to taky body navíc)
Každopádně za ty emoce a celkem věrohodné vykreslení postav, děje, na tak malém prostoru a za to, jak mě Ruta vyždímala (a přitom nedorazila), dávám velmi dobré a kousek navíc. (možná jak píše evaho73 je to spíše pocitové hodnocení než kvalitové :))
Toto by měla být součást povinné četby - aby si i příští generace připomínaly, že nebyl jen Hitler a koncentráky, ale že stejná zvěrstva páchal na "nepřátelích režimu" i Stalin.
Z příběhu čiší stejná syrovost a beznaděj jako ze všech WWII příběhů, s tím rozdílem, že jsem mimo to měla pocit i jakési tísnivé bezvýchodnosti - protože pro oběti stalinského režimu neměl přijít rok 1945 a osvobození... Toho se tito lidé dočkali (a to ještě jen v podobě života pod nadvládou Sovětského svazu) až o mnoho, mnoho let později.
Tohle čtení bylo skvělé. Velmi silné a emotivní.
Postavy v knize jsou smyšlené kromě doktora Samodurova.
Co mě nejvíc zaujalo, je to, že že celý příběh je psán bez příkras a opravdu podle skutečných událostí. V dějepisu nás o tomhle jaksi neučili.
Díky krátkým kapitolám děj rychle ubíhal a četl se velmi rychle.
Zaujaly mě i mapy na předsádkách přední a zadní strany knihy. Díky těmto mapám jsem si udělala představu, kudy jeli a kde byli.
Jediné, co mě mrzí je to, že čtu, čtu, divím se, co se tam stává za situace a pak najednou.... Jsme v roce 1995 v Kaunasu v Litvě. Bylo to nějaké useknuté.
Vyborna, skvele napsana kniha. Diky velmi kratkym kapitolam, se cte prakticky sama. Libilo se mi, ze je zde vse popsane opravdu surove, bez prikras. Byla to ma prvni kniha od autorky a urcite ne posledni.
Velice silné čtení. Dost mě štve, že i přes tu všechnu spoustu informac, co do nás ve školách cpou (mnohdy zbytečných), se najde tolik věcí, které nás jen obcházejí. Jak píše autorka, mluvme o tom. Jsou věci,. které by neměly být zapomenuty. Jsou to věci, které člověku ukazují, jak moc si má vážit toho, co teď má. A i když svět není dnes dokonalý a je spousta zla, většina z nás si tohle neumí ani představit a měli bychom být vděčni, že tohle nezažíváme a snad ani nebudeme.
Nebudu tak masivně chválit jako ostatní. Je V šedých tónech špatná kniha? Ne, proboha to ne. Ale jako celek je taková... no šedá. Povrchní a neuspokojivá. Jako i u dalších knih od Sepetys chválím zasazení. O druhé světové v Litvě nevím prakticky nic. A o osudech jejích obyvatel už vůbec ne. Jenže způsobem, jakým je příběh mladé Liny vyprávěn mi nestačil. Emotivních situací bylo nemnoho a vcelku všechny byly očekávané. Postavy se nikam nehýbou, s jakým charakterem začali, tak i končí. Porovnejte s takovým Králem Krysou, kde opravdu cítíte každé rozhodnutí. Tady si spíš občas klepete na čelo, proč má někdo potřebu danou věc udělat, když ví, že z toho nemůže nic získat. Kapitolou samou je pak závěr. Jsem přesvědčený, že paní spisovatelka prostě nevěděla, jak skončit. Tak useknuté, neuspokojivé a zrychlené zakončení si tento román určitě nezasloužil. Osobně beru V šedých tónech jako takovou knihu o hrůzách války pro začátečníky. Jestli jste nic podobného nečetli, budete nadšeni, zděšeni, budete brečet i se smát. Pokud jste už ale tímto žánrem ošlehaní, spokojení nebudete.
Jde poznat, že kniha je z prvních autorčiných děl, jelikož zde není tak velká propracovanost jako u knih novějších. Nicméně kniha vás stejně dostane svým příběhem a tragičností, kterou podtrhuje fakt, že se tohle opravdu dělo. Nádherný příběh na pozadí krutých dějin, který v sobě ale má pár chyb. Například postavy se zde moc nevyvíjí a i romantická linka jaksi nemá důrazný vývoj, který by doložil napsaný konec. Tohle je ale snad jediná výtka, kterou ke knize mám, jinak mě opět autorka rozbrečela a nechala ve mně svou knihu ještě žít chvíli po přečtení.
To byla hodně silná knížka. Napřed ji přečetl 14letý syn a pak já. Dostala nás oba.
Hodnotná kniha, na kterou se prý autorka velmi připravovala. Kniha, která vypráví o pobaltských státech (konkrétně Litvě), jaký úder dostaly ze strany Sovětů, nenasytných hyen. Změnilo se něco v jejich povaze? Rusové jsou silný národ s bohatou historií a upřímně (a tajně) věřím, že větší polovina z nich jsou slušní lidé, ale bohužel je země neustále ovládána šílenci a vrahy bez špetky soucitu.
Bavíme se v historii především o těch "velkých" státech a událostech, resp. se pak zaměřujeme na to, jak válka a komunisté zamávali s naší zemí a jak jsme trpěli. Jiné země ale trpěly stejně, nebo i víc. Všichni trpěli. A je dobré si to uvědomit.
Nemohu se ale přes autorčinu přípravu a silné téma ubránit pocitu, že tahle kniha měla ještě na víc. Krátké kapitoly na mě působily, že se to příliš kouskuje a stále spíš přejíždíme po povrchu, nezabředáváme do takové hloubky. Vlastně to pro mě bylo takové někdy odosobněné. Možná jsem jen čekal od této už kultovní a vychvalované knihy víc, stejně jako u Hany od Mornštajnové. Kniha mi dala nové informace a zaujala mě, ale četl jsem na podobná témata mnohem lepší a více strhující kousky.
Co dodat... Stalin byl jeden z nejhorších masových vrahů historie lidstva a je jen na nás, aby se něco takového už nikdy neopakovalo. Bohužel, když se člověk dívá na Rusko dnes, jen obtížně věří, že to není možné.
Už dlouho jsem nečetla knížku, kterou jsem nemohla odložit a četla jedním dechem! Byť jsem o gulazích a koncentrácích přečetla už mnoho knih, takhle patří mezi ty nejsilnější. Rusové jsou kurvy a tohle by měla být povinná četba. Přes všechny popsané hrůzy a utrpení je kniha plná dobroty a lidskosti.
Silný, velice silný příběh o hrůzách, co páchali naši přátelé nejvěrnější, náš vzor na věky věkův... Chce se mne zvracet, jen když pomyslím na to, co do nás celé ty roky hustili ve jménu srpu a kladiva , o zvrácenosti komunismu již dlouho nemám žádné pochyby. To, co se dělo v pobaltských republikách, které anektoval ta zrůda Stalin, mne vstávají vlasy na hlavě, osudy všech těch nebohých lidí stojí určitě za připomenutí.
Tak tohle byla síla. Těžké osudy Litevců. Myslím, že mnoho z nás ani neví,že se něco takového dělo. Víme o válce kolem nás , ale co se dělo na Sibiři?, jaké hrůzy jim nadělil Stalin. Je o čem přemýšlet a hlavně se modlit ,aby se tohle už nikdy neopakovalo,nám nebo našim budoucím generacím....
Barvité a vtahující, propojené výtvarnými motivy (vlastně bych chtěla docela vědět, jak si autorka Lininy obrázky představovala), strašné stejně jako kdysi Souostroví Gulag, i když se to skrývá za příběh jedné rodiny, který je až trochu hrůzně modelový. Příliš mnoho prostoru pro fantazii v závěru, bylo to, jako když praskne příliš napjatá struna... víc bych asi byla zvědavá, kdybych se ptala, jestli se svědectví dostane na světlo. Nicméně je to velmi kvalitní počtení a myslím, že mladším čtenářům může hodně říct a objasnit.
Autorovy další knížky
| 2013 |  V šedých tónech |
| 2016 | Sůl moře |
| 2020 | Mlčící fontány |
| 2014 | Potrhaná křídla |
| 2022 | Musím tě zradit |
Neuvěřitelný příběh plný naděje, zoufalství a víry v lepší zítřky. Ten konec je opravdu možná moc useknutý, klidně by mohl být rozpitván více. Ale další skvělá knížka od této autorky o tématu, o němž mnoho lidí moc neví. Rozhodně doporučuji.