V šedých tónech
Ruta Sepetys
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/363677/bmid_v-sedych-tonech-xw5-363677.png
5
3808
3808
Píše se rok 1941. Lině je patnáct let a těší se, že po prázdninách půjde na uměleckou školu. Ale jednoho večera k nim domů vrazí sovětská tajná policie a společně s její matkou a malým bráškou ji odvlečou pryč. Čeká je deportace do pracovních táborů na Sibiři. Lina se musí naučit bojovat o život, přijímat obtížná rozhodnutí, spolknout ponižování a bití a hlavně nenechat se zlomit, udržet si vlastní lidství. A to se jí daří díky své rodině a také lásce k výtvarnému umění. I přes ohromné riziko si kreslí a zapisuje, co všechno ona a ostatní lidé okolo ní zažívají. Nejdříve kreslí, protože doufá, že se díky obrázkům a vzkazům podaří jejímu otci je najít a zachránit. Později proto, aby uchovala paměť národa a vzdala tak poctu tisícům nevinných lidí, kteří byli odsouzeni k smrti, ať už okamžité při popravách, nebo pomalejší v pracovních táborech. Linin pohnutý příběh je plný lidské krutosti a nenávisti, ale zároveň lásky a naděje. Otázkou zůstává, zda naděje a láska dokáží udržet člověka při životě a s hlavou vztyčenou dostatečně dlouho…... celý text
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno: 2017 , CooBooOriginální název:
Between Shades of Gray , 2011
více info...
Přidat komentář
Kolik miliónu životů takto nesmyslně a zbytečně vyhaslo v bývalém Sovětském svazu už dnes nikdo nespočítá. Terčem byly celé národy a nikdo nebral ohled ani na ženy a děti. Vůbec se nedivím obavám států Pobaltí z nynějšího vývoje v Rusku. Neveselé čtení, doporučuji přečíst hlavně těm, kterým se stýská po době před r. 1989, ale ti čtou asi jinou literaturu. Se Solí moře patří od autorky k mým nejoblíbenějším.
Silný zážitek z této knihy, vřele doporučuji. Velmi zajímavé téma, o němž jsem toho mnoho nevěděla. Poutavě psaná kniha. Klobouk dolu před autorkou.
Nesmírně poutavý příběh.. Čte se to samo, člověk má až strach číst dál, jen aby se nestalo něco zlého. Z hlediska historie úžasný počin, jak přiblížit dějiny..
Líbí se mi, že kniha V šedých tónech i Mlčící fontány od stejné autorky se zabývají tématy, které se v literatuře hledají jen těžko. Kniha se spíš než na nějaký barvitý příběh zaměřuje na popis krutosti, zoufalství a lidské touhy žít i zemřít. Je to velice obohacující zkušenost. Dávám čtyři hvězdičky kvůli ději, který mohl být ještě o trošku napínavější.
Velmi silná knížka o strašné době, která nebyla tak dávno, o které málokdo ví a o které se děti ve školách neučí. Přes velmi silný příběh se skvěle čte a je moc dobře napsaná. Velmi doporučuju
Knížka je plná emoci. Líbílo se mi vzpominky Liny.Knížka se četla rychle, děj rychle ubíhal. Několikrát se mi chtělo plakat. Musela jsem si knížku dávkovat.
Je až neuvěřitelné, čeho všeho jsou lidé schopni. Jak mohou mocní takto krutě zacházet s nevinnými a bezbrannými lidmi a pak své činy popírat. Kniha ve mně zanechala velmi silný dojem, který jen tak nevymizí.
(SPOILER)
Tohle. Bylo. Úžasné.
Hlavní postava Lina mi byla sympatická, ale ještě víc jsem si oblíbila Andriuse. Od začátku do konce je kniha plná zajímavých, avšak smutných a násilím protkaných scén. Seznamujeme se v ní se sovětskou tajnou policií - NKVD, kteří se snaží získat pobaltské státy tím, že nežádoucí obyvatele deportují na Sibiř, kde předpokládají jejich vymření. Představenými ,,policisty" v této knize jsou Komarov a Kretzkij, Komarov krutý a bezcitný a Kretzkij ... něco mezi. Právě Kretzkij byl tím, který mi ,,pil krev", protože na jednu stranu mohl člověka uhodit konzervou do čela, ale na druhou stranu mohl tomu stejnému člověku brečet v náručí. Nepřišlo mu to divné. Ano, já chápu, že měl zlou nevlastní matku, ale to z něj přece hned nemusí dělat sovětského poskoka.
Lina mi na začátku přišla až naivní, ale je pravda, že se tam jednalo o věci, které nemohla vědět a možná bych se na jejím místě chovala podobně. Každopádně je potom vlastně stejně škoda, že si skicák nevezme. K jejímu bratrovi Jonasovi jsem si v průběhu knihy moc velký vztah nevypěstovala, možná proto, že tam o něm mnoho napsáno nebylo a tak působil jako nevýrazná postava. Andrius na mě zezačátku působil jako docela milý, avšak válkou duševně zraněný člověk. Líbil se mi i vztah Andriuse a Liny, třebaže měl lehce nerealistický vývin. Myslím si ale, že takto to klidně mohlo během pobytu na Sibiři, tedy někde, kde člověk neví, zda mu ještě něco zbývá, být. Ta scéna s kouřením knih byla taky docela dobrá, i když nechápu, proč vlastně museli kouřit. Paní Grybasová a Rimasová spolu s panem Stalasem tomu dodali zajímavý pohled. Ale ten konec... proč to nemohlo jít dále, dokud se Lina a Andrius nesetkali? Mě by to nenudilo.
Ale dost už něčeho podobnému kritice. Kniha mě velmi bavila a některé okamžiky budu mít v hlavě hodně dlouho - jako třeba krasivaya...:)
Tento komentář jsem napsala po přečtení této knihy poprvé, o některých věcech si ted myslím něco jiného. Ale nakonec jsem se rozhodla komentář moc neměnit, protože myšlenky z druhého přečtení mám už na Goodreads. A ano, vím, že Kretzkij nikomu v náručí nebrečel. Myslela jsem, že to tak bylo. Taky mi už Lina nepřijde naivní a Andrius jako ,,válkou duševně zraněný člověk", spíš jako normální kluk, co přišel o tátu. A na Jonasovi je vidět, jak rychle a hodně tenkrát musely děti vyspět.
Člověka až mrazí, když si představí, co museli někteří lidé v minulosti zažít. Co musí prožívat i dnes třeba v oblastech zasažených válkou. Čtení podobných knih je emočně náročnější, ale člověk si může říct: "Mám se prostě královsky! A jsem za to vděčný." Z prostředí vyhnanství na Sibiři jsem četla první knížku. Konec bych uvítala pozvolnější, bylo to takové "hop a skok", ale kniha jako taková se četla dobře, měla příjemné tempo. Jinak je fajn, že vyšlo něco čtivého a poutavého o praktikách Sovětského svazu během (po)válečného období. Hitlerovské Německo je u nás frekventovanější téma, a to i v učebnicích dějepisu, takže podobné knížky mohou problematiku zpopularizovat i mezi mladou generací.
Další pohled na světovou válku, kdy se Rusko považovalo za spojence s Británií a s Francií, ale doopravdy to byli spojenci? Jestli o tom tyto hlavní státy nevěděly, kdo ví, co by bylo, kdyby se to dozvěděly hned v zárodku. A nebo to věděly, ale přecházely to? Jestli ano, o to je to horší. Ale rozhodně tato kniha potvrdila mou myšlenku: Nikdy nečiň ostatním tak, pokud nechceš, aby oni tak činili tobě. Tesat do kamene.
Jinak bych ke knize ráda řekla, že mě dokázala rozplakat, a i když to bylo dooost obtížné čtení kvůli emocím, musela jsem číst dál a dál a dál a pak nakonec byl konec. Ale v mých myšlenkách konec této etapy světové historie nikdy nepřijde.
Po kampani, která se nese kolem Mlčících fontán jsem čekala velmi mnoho. Tohle byla první kniha od autorky, kterou jsem vzala do rukou a budu teď hodně váhat, jestli šáhnu po další. Bylo to opravdu šedé, nezanechalo to ve mě žádnou emoci. Přitom námět je zajímavý, text čtivě napsaný a kapitoly krátké, takže se dobře čtou. Ale něco tomu žalostně chybělo.
Tato kniha má to téma, které by se mělo tisknout ve velkém a také číst ve velkém. Konkrétně V šedých tónech bych všem doporučila - má svěží, krátké kapitoly, je velmi poutavě napsaná a přečíst se dá za dva dny, i když to je ,,těžké" čtení (co se obsahu týče) a zanechá dojem na dost dlouho...
Knihy o druhé světové válce, hlavně z prostředí koncentračních táborů a gulagů mě vždycky zajímaly. Tahle se ale nedá srovnávat s žádnou jinou knihou nebo filmem z tohohle prostředí. Je úplně jiné sledovat všechno to utrpení a beznaděj z pohledu 15-ti leté holky, než z pohledu dospělého. U čtení jsem pořád brečela a nad knihou jsem přemýšlela ještě dlouho po přečtení.
Hluboký a smutný příběh, který ve mně po dočtení ještě doznívá a asi ještě i dlouho bude. Neskutečná kniha v tom nejlepším slova smyslu! Zařadila bych ji mezi povinnou četbu, nebýt čtenářské výzvy, možná bych se k tomuto úžasnému literárnímu dílu asi nedostala. Příběh Liny a její rodiny je neskutečně silný, jejich odvaha čelit všem nepřízním osudu inspirující. Přečetla jsem knihu během jednoho odpoledne, příběh mě naprosto pohltil, při čtení ve mně vyvolal rozporuplné emoce od pocitu zoufalství a bezmoci, až po hněv a vztek, nejednou ukápla i slza. Knihu řadím mezi mé “literární objevy” a kdybych mohla, dala bych hvězd i více. Rozhodně stojí za přečtení.
Silné téma, čtivé i přesto, že se jedná o hrůzy pracovních táborů a zacházení s lidmi.
Jako většina knížek z této kategorie, i tahle vás přinutí se zamyslet nade vším. Nad tím, jak žijeme dnes, jak lidi mohli přežít v podmínkách, které si ani zdaleka neumíme představit. Nad tím, jak člověka dovede touha po životě, po „obyčejném“ životě, síla ducha a vidina, nějaká naděje, udržet se nad vodou. Nad tím, kde se bere tolik necitu a lhostejnosti v jedincích, v nelidském chování v rámci stejného druhu. Silný příběh s tragickými osudy, příběh lásky, utrpení, beznaděj, pomoc, odhodlání, umění, to vše vás čeká a nemine a bude odeznívat dlouho po přečtení.
Kniha se mi velmi moc moc líbila, chtěla bych doporučit všem, kteří mají rádi téma o 2. sv válce. Bylo to velmi hezky napsáno a hezky se mi to četlo. Je to jedna z mála knížek, kterou bych si klidně přečetla několikrát. Kniha je psaná roku 1941. Je o 15ti leté holce jménem Lina, která je umělecky nadaná. Jednou Linu a její rodinu sovětská tajná policie odvleče pryč z domova. Deportují je do pracovních táborů na Sibiři, kde se budou muset naučit novým věcem a hlavně přežít. Jelikož Lina miluje kreslení, tak si kreslí všechno co se tam odehrává, ikdyž riskuje svůj život. Doufá v to, že její otec tam někde žije, a že se ještě někdy uvidí. Lina prožije velmi silné chvíle plné smutku, nenávisti, ale taky spousty lásky.
Velmi čtivě a barvitě popsán těžký život lidí v pracovních táborech. Škoda jen, že závěr byl tak useknut, klidně bych četla i dál ...
Skvělá kniha. Lidské dějiny jsou plné podobných příběhů, jen se o nich často neví nebo nemluví. Ale je potřeba o nich mluvit. Díky za autory jako je Ruta Sepetys.
Stejně jako Osmý život pro Brilku (od Nino Haratischwili) i tato kniha odkrývá nelichotivé sovětské dějiny.
Velmi zajímavé téma, velmi dobře zpracované a já jsem ráda, že jsem se ke knize dostala a přečetla si ji.
Štítky knihy
Židé gulagy stalinismus Rusko americká literatura Sibiř pracovní tábory Litva
Autorovy další knížky
| 2013 |  V šedých tónech |
| 2016 | Sůl moře |
| 2020 | Mlčící fontány |
| 2014 | Potrhaná křídla |
| 2022 | Musím tě zradit |
Tahle kniha má jedinou velikou chybu a musím snížit hodnocení z 15 na 10*. Nemá 2. případně 3. či 4.díl. Představte si to nádherné čtení o budování rozvinuté socialistické společnosti v poválečné Litvě. Ale autorka není tak stará, aby ještě něco takového nemohla napsat. Nezbývá než doufat. Pro moji generaci to je i učebnice dějepisu. Existovalo sice povědomí o Rusko-Finské válce, ale neprobírala se. Anexe Pobaltí neexistovala.