V šedých tónech
Ruta Sepetys
Píše se rok 1941. Lině je patnáct let a těší se, že po prázdninách půjde na uměleckou školu. Ale jednoho večera k nim domů vrazí sovětská tajná policie a společně s její matkou a malým bráškou ji odvlečou pryč. Čeká je deportace do pracovních táborů na Sibiři. Lina se musí naučit bojovat o život, přijímat obtížná rozhodnutí, spolknout ponižování a bití a hlavně nenechat se zlomit, udržet si vlastní lidství. A to se jí daří díky své rodině a také lásce k výtvarnému umění. I přes ohromné riziko si kreslí a zapisuje, co všechno ona a ostatní lidé okolo ní zažívají. Nejdříve kreslí, protože doufá, že se díky obrázkům a vzkazům podaří jejímu otci je najít a zachránit. Později proto, aby uchovala paměť národa a vzdala tak poctu tisícům nevinných lidí, kteří byli odsouzeni k smrti, ať už okamžité při popravách, nebo pomalejší v pracovních táborech. Linin pohnutý příběh je plný lidské krutosti a nenávisti, ale zároveň lásky a naděje. Otázkou zůstává, zda naděje a láska dokáží udržet člověka při životě a s hlavou vztyčenou dostatečně dlouho…... celý text
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno: 2017 , CooBooOriginální název:
Between Shades of Gray, 2011
více info...
Přidat komentář
Knihu jsem měla v knihovně několik let, než jsem se odhodlala ji přečíst. Bála jsem se srdceryvného tématu, jak bude uchopeno, zda vůbec tak závažnou knihu zvládnu...a jak už to u autorky bývá, byla jsem opravdu mile překvapená.
Autorka umí jít do hloubky, chytit za srdce, navodit tísnivou atmosféru strachu, bezmoci a beznaděje a přesto nesklouznout k tomu, čím se vyznačují moderní průměrnější autoři - ke kruté, popisné, nechutné senzaci.
Příběh mladinké Liny, jejího dospívání v ruských lágrech je jen malou ukázkou toho, čeho bylo sovětské rusko (schválně píšu malé "r", velké si nezaslouží) vůči podrobeným zemím schopno. Její osud, proměna z mladé, trochu sobecké a sebestředné dívky v mladou ženu, schopnou soucitu a s velkým odhodláním přežít byl pro mě neodložitelný.
Autorce patří velké uznání za zpracování tak málo známého tématu a jeho přiblížení světu (ach, jak velké slovo, tak čtenářům:).
Na téma odsunu inteligence z pobaltských republik jsem narazila v podstatě náhodou při tvorbě rodokmenu naší rodiny. Jednoho z členů jsem náhodně dohledala v neuvěřitelně dlouhém seznamu odsunutých Estonců (Kniha paměti Kirovské oblasti). Začala jsem se o toto téma více zajímat, protože v našich končinách se v širším povědomí o tomto příliš často nemluví, pobaltské státy celkově nejsou u nás moc zmiňovány. A nestačila jsem se divit, protože rozsah sovětské genocidy spáchané v těchto maličkých státech je neuvěřitelný. Kniha je dobrá, autorce jistě patří velký dík, že se do takového námětu pustila. Pět hvězd ale nedávám, přes veškeré úsilí autorky jsem jí to tak trošku nevěřila.
Již třetí kniha, kterou jsem od Ruty Sepetys četla a musím uznat, že je to velmi talentovaná spisovatelka. Její prvotina V šedých tónech sice nepředčila mojí oblíbenou knihu Mlčící fontány, ale i tak se jednalo o nadprůměrný příběh se sympatickými postavami. Avšak abych knize mohla dát plný počet hvězd, musela by být minimálně dvakrát tak dlouhá, jelikož mi konec vůbec nestačil.
když jsem tak dva roky zpátky četla sůl moře, která se mi moc líbila, rozhodla jsem se sáhnout i po další autorčině knížce – v šedých tónech. ta mi však nesedla tak moc jako ta předešlá a v šedých tónech se pro mě stalo zklamáním.
největší problém jsem měla s časovou osou, kdy jedna cesta vlakem byla popisovaná strašně podrobně a zlouhavě, a proti tomu zajímavé a napínavé prostředí bylo popsáno celkem stručně. hlavní postavy mi taky bohužel nesedly tak moc jako v předešlé autorčině knize a konec mě též hrozně zklamal (celou dobu jsem to četla s pocitem, že budu na konci bulet jak želva z dojemného setkání hlavních hrdinů a ono tam v podstatě nic takovýho nebylo...)
přijde mi strašná škoda, že mi kniha nesedla, protože to historické téma, které kniha zpracovává, mi přijde důležité a zajímavé a odhaluje věci, o kterých je důležité se dozvědět. jen bohužel, s porovnáním se solí moře bylo toto prostě slabší, a proto hodnotím jako průměr. těm, kteří se ale zajímají o 2. světovou válku, by se kniha líbit mohla, protože to historické téma je v knize zpracováno moc dobře.
Skvělá kniha, napínavá od začátku až do samého konce. Má první od Ruty Sepetys a opravdu můžu směle doporučit i její další tvorbu. Úžasná spisovatelka!
Je dobře, že jsou tato témata zpracovávána do knih, je potřeba si to neustále připomínat a hlavně nezapomínat. Je to moje první knížka od autorky, kniha se četla rychle, jen mi přijde, že na konci se to prostě useklo a konec. Příběh by si zasloužil nějak dovyprávět.
Dojem z celé knihy mi kazilo sloveso "odtušit". Vyskytovalo se na každé dvoustraně. Nevím, jestli je to dáno překladem (zajímalo by mě slovo v originálu, musím si to vyhledat). Bylo ho tam moc a ne vždy mi tam sedělo. Snažila jsem se najít přesný význam toho slova, ale názory (i slovníků) se různí. Budu ráda, když mě někdo dovzdělá.
Strašlivé to muselo být v šedých tónech...Až neuvěřitelné, že mohl někdo takové utrpení a úkoří, fyzické i psychické,přežít 10 a více let. Co mě udivilo,že se do takových míst dostaly i děti. Malé děti. Mohly být vůbec takovým pracovním nástrojem,aby měly pro Stalina hodnotu i toho kouku chleba?
Ruta Sepetys je nepochybně skvělá autorka. I pro mě mají její knihy největší přínos právě v tom,že píše o kapitolách lidské historie, o kterých se velmi nemluví. A to stylem jednoduchým, mnoha lidem blízkým.
V této její prvotině je, jak psali jiní, znát, že je to styl ještě ne celkem vytříbený. Příběh je velice silný, ovšem charaktery a myšlení postav nejsou dostatečně propracované.
Přesto, jsem velice ráda za tuto knihu. 4/6
Autorku som objavila iba nedávno a aj táto jej prvotina sa mi veľmi páčila. Opäť som sa dozvedela niečo nové. História nie je mojou silnou stránkou a vôbec ma nenapadlo, že v gulagoch končili aj deti. A že sa to takto vo veľkom týkalo aj štátov ako Litva, Lotyšsko... Príbeh je to celkovo veľmi silný a miestami sa mi čítal naozaj ťažko. Už len tá cesta do Ruska vo vagónoch pre dobytok bola strašná a po príchode na miesto to nebolo o nič lepšie. Nechápem ako v týchto podmienkach ľudia vôbec mohli prežiť a majú môj hlboký obdiv, že to zvládli. Aj keď, bohužiaľ, nie všetci. Čo mi na knihe ale vadilo bol ten useknutý koniec. Rodina sa dostala na Sibír, kde boli podmienky príšerné a s prežitím sa nepočítalo. Podľa anotácie som čakala, že väčšia časť knihy sa bude odohrávať práve tam, nie len niekoľko kapitol, ktoré to vlastne ani neukončia. Ale napriek tomu kniha rozhodne stojí za prečítanie, už len kvôli tomu, že o tomto sa veľmi nerozpráva a neučí (aspoň mne to tak príde). A určite si od autorky prečítam aj ďalšie jej knihy.
Autorka je mi sympatická svým výběrem témat, o kterých se zase tolik neví a nemluví. Téma má vždy perfektně nastudované a velice citlivě ho dokáže čtenáři podat. Velmi smutný příběh s mrazivým koncem.
Knihu jsem četla v #zanrovavyzvasfreyou za žánr Historický román. Knihy s touto tematikou jsem přestala číst s narozením prvního syna, protože o utrpení a umírání malých děti jsem nedokázala už číst. Tuto knihu jsem přečetla celou jen za jeden den. Můžu tedy říct, že mi tato tematika chyběla a opět ji zařadím do svého čtení. Děkuji za tuto výzvu, připomněla mi, co jsem na tomto žánru měla tak ráda a těším se, co objevím dále!
Od autorky je to druhá kniha, co jsem četla. První byla Musím tě zradit a dozvěděla jsem se plno nových informací a tady, tady to nebylo jinak. Toto jsme ve škole teda nerozebírali, vůbec jsem neměla tušení, že pobaltské obyvatele přesunuli (uklidili) na Sibiř.
Autorka píše poutavě, šíří osvětu a připomíná minulost. Kniha není lehké čtení. Číst o umírání lidí a hlavně dětí, je hrozné.
Začátek knihy byl zkouška, jestli tuto tématiku už zvládnu číst. A to, že transport čekal několik hodin na ženu, která zrovna rodila a poté ji rovnou s novorozenětem a celou od krve naložili, byla opravdu veliká zkouška. A takových věcí, tam bylo víc.
Příběh se mi moc líbil. Lehká romantická linka, lidskost, naděje, ale zároveň utrpení a smrt.
Opět tedy tuto tematiku zařadím do své četby. Před narozením prvního syna, to byl můj nejoblíbenější žánr.
Četla jsem před půl rokem a stále z ní mám husí kůži. Neskutečně živý příběh, neskutečně děsivý. Čtěte jen pokud máte rádi téma koncentračních táborů nebo smutné reálné příběhy z války. Až takhle strašný příběh jsem zatím asi nečetla, přesto jsem si pořídila další knihu od autorky. Zatím bude čekat na tu chvíli až si zase budu chtít připomenout v jak báječné době žijeme, a že se všechno může během pár chvil obrátit.
Knížku o 280 stranách čtu normálně 5 dní. V šedých tónech jsem od sté stránky už nedokázala odložit. Jinak bylo všechno už napsáno těmi přede mnou. Podobná knížka (námětem, ne zpracováním) je Stín banyánu, který popisuje genocidu inteligence páchanou Rudými Khmery. Recepty bolševiků jsou už sto let pořád ty samé.
Zajímavé, jak rychle se vždycky vynoří seznamy, že?
Autoritářské elity a jejich vlády se vždy snažily v první řadě zlikvidovat nepřátele státu z řad inteligence. Lékaře, vědce, právníky, učitele, spisovatele, podnikatele, muzikanty, výtvarníky, vojáky, knihovníky a všechny, kdo by je mohl ohrozit. Hitler a Stalin si rozebrali Litvu, Lotyšsko, Estonsko, Polsko a Finsko. Proti sobě stojí dva ďáblové a oba chtějí vládnout peklu. Nikdy jsme se o těchto ruských zvěrstvech ve škole nedozvěděli, učili jsme se o zrůdnostech nacistického režimu, vyvražďování Židů v zájmu čisté árijské rasy, holokaustu. Ale o tisících obyvatelích pobaltských států, odvlečených na Sibiř na deset až patnáct let a umírajících v nelidských podmínkách, ani slovo. Odhaduje se, že Stalin během své zrůdné hrůzovlády vyvraždil přes dvacet milionů lidí. Opravdu to není lehká četba, ale je potřeba tyto mocenské zhovadilosti neustále připomínat a nezapomenout, kdo je kdo...
Cesta z Litvy až do polární sibiřské noci, jejíž mrazivost a nehostinnost, a současně poutavá drsná krása, je zdařile vylíčena. Popis stavby přístřešku, který měl vězně uchránit před chladem a větrem jen tak z hlavy nedostanu.
V příběhu vystupují postavy, které i v extrémní situaci projeví lidskost, hlavní postava Lina mi ale k srdci nepřirostla, bližší mi byla její matka a Kreckij, který svým způsobem byl také vězněm. U Liny mi scházela vděčnost.
Som trochu v rozpakoch, keď chcem trošku zhodnotiť túto knihu. Bola zaujímavo napísaná, dozvedela som sa niečo o dejinách Litvy. Podmanenie a uzurpovanie pobaltských štátov Ruskom mojim rovesníkom nebolo v škole predkladané. Učili sme sa iba o zverstvách páchaných nacistami. Za rozšírenie obzoru hodnotím knihu pozitívne. Bolo tam pár pasáží, keď som ustrnula a nebola schopná chvíľu pokračovať v čítaní, napríklad keď transport čakal na ženu, ktorá zrovna rodila a hneď potom ju aj s deckom hodili do vlaku a viezli na Sibír. To bol silný moment. Neviem, či je to tým, že kniha je písaná pohľadom násť ročného dievčaťa, ale v niektorých momentoch mi pripadali udalosti trochu nepravdepodobné. Za to uberám 1 *.
Emočně velmi náročné čtení, když si uvědomíte, že příběh se zakládá na pravdivých reáliích. Zajímavé, poučné a smutné.
Už kolega "streles" přede mnou napsal, že by to měla být povinná četba. Vždycky mě vyděsí, že mezi lidmi jsou i nelidi a je jedno, odkud jsou. Z knihy čišela zoufalá bezmoc deportovaných lidí na Sibiř a pomoc v nedohlednu. Ještě že spisovatelka psala v krátkých kapitolách, aspoň jsem měla čas to trochu vydýchat.
Z knihy mne mrazilo. Příběh vyprávěný patnáctiletou dívkou, kterou i s jejím deseti letým bratříčkem a maminkou násilně deportovali dobytčákem z Litvy na Sibiř je hrůzný. To jak tyto děti viděli každodenní hrůzy a umírající lidi bylo strašné. Ani si to nedovedu živě představit. Tuto knihu by měli mít naše děti jako povinnou četbu. Všem doporučuji přečíst.
Autorovy další knížky
2013 | V šedých tónech |
2016 | Sůl moře |
2020 | Mlčící fontány |
2014 | Potrhaná křídla |
2022 | Musím tě zradit |
Tak to byla síla, šílené, co se dělo a co dokáže člověk způsobit jiným lidem. Nebylo to snadné čtení, i slzy ukáply.