Vajíčko
Ludvík Aškenazy
LÉBL Vypráví o sedlákovi Václavu Léblovi z Březinek, který si vzal židovskou Rézi, ta mu porodila dvojčata chlapečky, čímž si nabyla u lidí úcty. Přišel dopis od náboženské obce. V něm byla žlutá Davidova hvězda.. TO Sedmnáctiletá Růžena Podolská jednou v lese našla spícího muže, kterého neznala. Spali spolu. Později se vídali čím dál méně. Lásce říkala To, jemu On nebo Toníku. Poslala mu dopis. Ale našel ho nadporučík justiční služby Walkman a dal ho prozkoumat psychografologovi.. CO JE LEPŠÍ? Byl jednou doktor Hengele a ten chtěl být vždycky bohem. To se mu také skoro stalo. Řídil selekce na rampě jednoho velkého nádraží. Přicházeli k němu Židé a on je posílal buď doprava, nebo doleva. Pak přišli dva kamarádi. Jeden měl tuberkulózu. Byl poslán doprava. To byla horší strana. Oba ale mysleli na toho druhého a tak se, aniž by to ten druhý věděl, vyměnili.. ROTA, PLAKAŤ! Jednou byl Slovenský stát ve válečném stavu s větší polovinou světa a moc se tím pyšnil. Zde se nejlépe vedlo velkoobchodníkům s dobytkem, pak biskupům a vyšším středním kádrům důstojnickým. Vzniklo 5 rot. Prezidentem byl Jozef Tiso. Zdál se mu sen, že měl nos se třemi dírkami. Tak zřídil 5. rotu Košér. Velitelem byl jmenován Laco Kostolány. Byla to židovská rota.. VAJÍČKO Je to o studentovi Pokšteflovi, který chodil na gymnázium a užíval si každého dne života. Bavil se tím, že obvolával lidi telefonem a dělal si z nich šprťouchlata. Každý pátek ve tři hodiny volal panu Kohoutkovi a ptal se, jestli je doma pan Slepička. Pak po 17. listopadu 1939 byl zavřen do koncentračního tábora.. DVACÁTÉ STOLETÍ Je to o jednom divném člověku, který s sebou nosil kufr z vepřovice, polepený nálepkami. Každého zdravil, nejvíce zvířata. Byl to věčný optimista..... celý text
Přidat komentář
Za povídky z protektorátu a koncentračních táborů bych dala 5 hvězdiček. Ale dvě torza z poválečných dob táhnou knihu dolů.
Krátké povídky, do kterých se vešel celý život. Lehké až anekdotické podání, završené výraznou pointou jen umocňuje sílu příběhů, zaměřených na tragiku a křehkost lidských životů, nadějí a lásek.
Tutulní povídka, které je všeobecně známá i díky tomu, že se dostala do několika čítanek, je vynikající. Další mají různou úroveň. Spojuje je lidština (nejen v příbězích, ale i v autorském jazyku), která mi připadá být typickým znakem Aškenazyho próz. Přívětivé čtení.
První část knihy (mám 2. vydání) byla dojemná, smutná... Ta druhá (z období po válce) si mi už nelíbila.
Ač je knížka velmi útlá, je plná nádherných lidských příběhů, které dojmou a pobaví zároveň.
Zvlášť titulní povídka je nádherná. Pokaždé smekám před úsporným stylem autora, jak umi dojmout, aniž by potřeboval patetická slova.
Jedna z mých oblíbených knih. Autor něžně a dojemně popisuje svět takový, jak ho vidí. A mezi řádky svých jemných a krátkých příběhů čtenáři vždy jen tak, mimochodem předhodí či nastíní nějakou hlubokou pravdu či myšlenku. Kniha je plná úžasných metafor, vždycky si v ní najdu něco nového...
Autorovy další knížky
1959 | Putování za švestkovou vůní |
1967 | Vajíčko |
1965 | Praštěné pohádky |
1959 | Psí život |
1966 | Dětské etudy |
Příliš mě povídky nezaujaly. Kvalitní jistě jsou. Míšení absurdity, tragiky a něžnosti jistým způsobem funguje. Dílo není úplně jednotné. Možná se můj pohled na něj časem změní.