Valašský vojvoda
Bohumír Strnadel
Román z valašských Beskyd v letech 1644-1654, kdy po 30tileté válce ztrácejí svobodní Valaši svá práva a kdy jejich náčelník musí být stvrzován vrchností. Pastýři, zejména v části Zadních hor, se nesmiřují s tímto zásahem do tradice a zvolí si vzdorovojvodu, mladého pastýře Zariše. Mezitím ožívá spor dvou feudálních dominií o hranice panství a v ozbrojené srážce frýdeckých Valachů s hukvaldskou vrchností jsou vzbouřenci i se svým vojvodou tvrdě poražení.... celý text
Přidat komentář
Tuto knihu jsem před mnoha lety už četl. Avšak v té době jsem věděl o událostech 30-ti leté války velmi málo. Ani autora jsem neznal. A o panství na Hukvaldech jak by smet. Až po obeznámení o situaci na Valašsku za té dlůhé války a přečtení dalších románů a historických publikací (Čeněk Kramoliš, František Dostál a Bohumír Strnadel - Četyna) jsem tuto knihu mohl opět otevřít a číst jinýma očima. V tetralogii pana Strnadela - Četyny, je Valašský vojvoda jako kniha první (ač vyšla až po napsání knih Jednou za slunovratu a Zbojníci). Ani styl psaní není nijak nepřehledný. Autor je svými různými popisy a připodobněními stále svůj, ale tak nějak už to čtenář bere. Je to pěkný příběh o smutné lásce, bačování na horách, o vojvodovi, kterého si volí valná hromada valachů a sporu hukvaldského a frýdeckého panství. Čtivé až do konce. Doporučuju.
Autorovy další knížky
1957 | Valašský vojvoda |
1950 | Jednou za slunovratu |
1963 | Drvaři |
1969 | Besedy na staré valše |
1958 | Valchař se směje |
Romány z historie venkova, zvláště moravského, mám rád. Například Skleněnou duhu považuji za jedno z nejlepších děl tohoto žánru. Ale tohle mi moc nesedlo. Zvláštní styl psaní, kdy autor chvilku něco popisuje div ne do detailu, aby následně nějaký důležitý rozhovor podal stylem bum bác, hotovo, čtenáři, domysli si sám, co se stalo. A co jsem vůbec nepochopil, že vedle těch bojůvek, bojů, hospod, mladých lásek, práce na poli apod. zde naprosto, ale zcela chybí jakýkoliv rozměr náboženský. Jako by se autor zcela úmyslně vyhýbal tomu, jak víra formovala i tuto krajinu (jak pohanská, tak křesťanská), takže tomu všemu chybí důležitý aspekt (a tím pádem uvěřitelnost). Asi jako kdybyste si objednali lečo, ale nedali vám do něho papriky a rajčata. Navíc autor sice popisuje hezky, ale chladně, bez emocí. Nakonec jsem si vlastně z románu odnesl jen jednu větu: "Vadilo ti léhat na seně, budeš ležet na tvrdé zemi." Jo, člověk by si neměl porád na něco stěžovat, bo by mohl dostat i to horší.