Válka o červeného medvěda
Jindřich Marek
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/402639/bmid_valka-o-cerveneho-medveda-TjR-402639.png
5
3
3
Příběh vysoké morálky českých vojáků z března 1939, nezlomených na Podkarpatské Rusi při útoku maďarské armády odtržením Slovenska ani německou okupací zbytku českých zemí, zůstával dlouhá léta zakryt mlhou zapomnění či alespoň falešných mýtů. K jeho serióznímu zpracování nejprve bránilo šest let nacistické okupace, a když byl tento úkol na konci roku 1946 svěřen historikům Vojenského historického ústavu, rázně jejich práci přerušil únor 1948. Po patnácti letech mlčení se pokusil opět otevřít pro veřejnost tento příběh historik Ota Holub (1930 – 1992). On i jeho mladší následovníci, včetně autora této knihy, se museli při nedostatku archivních materiálů opírat především o vzpomínky pamětníků. Jazyková bariéra vedla také k ignorování maďarských pramenů. Teprve jejich konfrontace spolu s náhodným objevem zapomenutých tzv. dodatečných válečných deníků útvarů 12. divize generála Olega Svátka (popraveného v roce 1941 nacisty) umožnila tuto velice zajímavou kapitolu dějin českého vojenství posunout výrazně dále a jednomu ze současných pracovníků Vojenského historického ústavu dovolil začít splácen vnucený dluh jeho předchůdců.... celý text
Přidat komentář
Regulérní válka Československa proti Maďarsku, Polsku a ukrajinskému nacionalismu. Plný obdiv našich vojáků, financů, četníků, policistů ale i samotných Rusínů proti debilitě a rozpínavosti diktatur již zmíněných zemí. Oleg Svátek jeden z nejlepších vojáků jaká kdy naše země měla.
Čest jejich památce.
Opravdu pozoruhodná kniha o málo známé historii málo známého území bývalého Československa. Leč čtení nebylo vždy jednoduché. Velká část knihy je totiž tvořena přepisem různých hlášení, rozkazů, dodatečných válečných deníků a zpráv. V nich použitý jazyk je specifický, popisný ale zároveň úsporný a je v něm dost zkratek. Dále kniha obsahuje hojně číselných odkazů, které vždy dole na stránce dovysvětlují, nebo na pravou míru uvádějí, označenou informaci či údaj.
V průběhu čtení a seznamování se se situací na Podkarpatské Rusi, v kontextu s děním v tehdejší době v zahraničí, mi začal v hlavě klíčit pocit, který přesně vystihuje věta na str. 151: "...Vědomí, že jsme armádou nikoho, která se bije a neví zač...."
Toto se ale nerodilo kupodivu v hlavách českých vojáků, ale především místních Rusínů. Čeští vojáci, četníci, financové a členové StOS (SOS) i přes svojí svízelnou situaci a odříznutí od vlasti, díky vzniku Slovenského státu, plnili dál svoje povinnosti a mnozí to zaplatili i životem.
Druhá myšlenka, která mi vytanula na mysli byla ta, že jak je důležité mít armádu, jako důležitý prvek státní svrchovanosti. Armáda v po mnichovské dohodě byla připravena splnit svojí povinnost. Tehdejší politická reprezentace ale rozhodla jinak. Jestli to bylo rozhodnutí správné či nikoliv už nezjistíme (osobně se kloním spíše k tomu, že ano), ale každopádně nebylo rozhodnutí jednoduché a mělo vážné dopady na národní povědomí, včetně nahlížení na armádu jako takovou. Právě tuto armádu a ozbrojené složky museli sousední země brát velmi vážně v potaz a nemít ji, tak by nás rozcupovali už dávno. Vždyť v roce 1938 a 1939 se do československého státu s gustem zakousli všichni naši sousedé. Jedinou výjimkou (Rakousko už bylo součástí Říše) bylo Rumunsko . (V této souvislosti a v souvislosti s aktuálně poměrně stále ještě žhavým tématem, která hvězda nás osvobodila víc a která ne, a v souvislosti s oněmi pomníky, kdy se odhalí nový, armádě která na konci války prozřela a zjistila, že bojuje na špatné straně, se mi právě vybavuje Rumunsko. Respektive jejich oběti při osvobozování ČSR. Toto číslo je totiž druhé nejvyšší! A při tom mám pocit, že tato skutečnost není příliš mediálně známá, ač rumunských obětí je téměř 100x více než amerických!)
Při ústupu některých našich jednotek přes Rumunsko, mě napadlo rovněž srovnání s anabází československých legií v Rusku, byť zde to bylo poněkud "kapesní" vydání. Určitou paralelu nelze nespatřit ani s jednou z mnoha záškodnických akcí, prováděných z polského území, kdy si tyto ozbrojené skupiny vyzkoušeli podobnou věc, které se jim pak dostalo z německé strany v Gliwicích.
V knize se také dozvíme, jak byla naše armáda vnímána a přijímána ve státech, kterými při ústupu procházela, či projížděla. Někde vřele, někde bratrsky a jinde chladně a nepřátelsky.
Hlavně je ale kniha o odhodlání a statečnosti příslušníků čsl. ozbrojených složek působících na Podkarpatské Rusi, kteří čelili regulérní válce ze strany Maďarska, ozbrojeným přepadům ze strany Polska a také ukrajinského místního obyvatelstva, které bylo zradikalizováno myšlenkou Velké Ukrajiny.
Pět hvězd.