Kult

Rani otevřel oči. Nejdříve se domníval, že ho na nose pošimral měsíční paprsek. Ve střeše bylo děr dost a stříbrný kotouč majestátně visel nad věncem stínů sedmitisícovek. Potom se však opakoval zvuk, který předtím ve svém životě nikdy neslyšel. Chlapec se opatrně narovnal. Předloktí se mu bořila hluboko do slámy. Vlněná deka mu sklouzla až k pupku. Byla to noc plná citelného chladu, těsně nad bodem mrazu. Protože Ranimu byla zima jenom zřídka, vnímal průzračnost vzduchu jako nanejvýš příjemnou. Už jeho otec ho ujišťoval, že má dobrou krev. Nemyslel to snad nijak vážně, ale Rani se rád držel takových ujištění. Víc než vzpomínky a úloha mu toho po jeho otci, který byl také jeho předchůdcem, nezůstalo… ... celý text