Variace pro temnou strunu
Ladislav Fuks
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/435273/bmid_variace-pro-temnou-strunu-qGF-435273.png
4
151
151
Autor zachycuje především duševní vývoj mladého hrdiny, vyrůstajícího v tísnivém prostředí v rodině policejního důstojníka a postrádajícího jakýkoliv citový kontakt. Sleduje postupný rozvoj chlapcovy fantazie v dětství a dospívání,jeho stísněnost a osmělost i jeho reakce na politickou a společenskou situaci v tíživém období před Mnichovem a po něm. Líčení bezútěšného chlapcova života a jeho vnitřního světa je v autorově sugestivním podání mnohoznačnou metaforou s širokou škálou významů, jež dešifruje čtenář podle míry vlastní fantazie a senzibility.... celý text
Přidat komentář
Fuksův “Pan Theodor Mundstock” mě v 17 tak traumatizoval, že jsem potřebovala celých deset let na to, abych se pustila do další z jeho knih.
Variace pro temnou strunu není tak devastující, ale tíživá je stejně; takovým plíživým a vlezlým způsobem, který si člověka nějak podmaní a ten ani neví jak. V doslovu vydání, které jsem četla, je zmínka o tom, že je v knize zachována i původní interpunkce, která ne úplně vždy odpovídá pravidlům. I tyhle detaily přispívají k téměř hypnotické povaze knihy. Fuks do padnutí opakuje některé výrazy a průpovídky a i některé obrazy vídáme víckrát. Někdy jsou vylíčené jako banální, někdy lehce zastřené snovým oparem a občas i taky naprosto bizarní, a mezi těmi melancholicky laděnými vzpomínkami z mládí a ultimátní schizofrenní fraškou přebíhá Fuks s neuvěřitelnou lehkostí a přirozeností.
Zdá se, že knihu můžeme popsat tak, jak hlavní hrdina líčí své mládí. Má pár světlých, šťastných momentů, ale ty jsou jen kapkou v moři osamělosti beznaděje… ale na rozdíl od Michala, který se smiřuje nad tím, že za několik desítek let už pro něj nejspíš nebude nikdo truchlit, tahle kniha je i po víc než 50 (!) letech tím, čím byla tehdy - “básní a pravdou”. Slova Artura Jacobsona jsou pro každého (nejen) mladého člověka stále stejně důležitá, a Ladislav Fuks bude svými knihami traumatizovat a okouzlovat určitě ještě pár generací.
Další typický Fuks s dusivou, snovou náladou, s bizarními a ještě bizarnějšími postavami. Ani zde nechyběla moje oblíbená věta, kterou vždy dychtivě vyhlížím: "V obličeji se mu nepohnul ani sval." Byly pasáže, které ubíhaly rychle, ovšem byly i pasáže, které se vlekly a já se přistihla i při tom, že nedávám pozor... Opravdu náročné to bylo.
Ladislav Fuks, můj oblíbený autor a vždycky mě překvapí, vždycky si po přečtení jeho díla říkám, chce to pauzičku, než to vstřebám, ale už se zase těším na další knihu a stejně tomu je i po přečtení Variace pro temnou strunu.
Poměrně dlouho jsem hledal slova, kterými bych tuto knihu charakterizoval....snivá a temná, ano tak bych to popsal ve zkratce. Při čtení jako bych měl před očima nějakou mlhu, jak bych nakukoval do pokoje a do praku, školy přes celofán a viděl spíš jen obrysy než ucelenou scénu a tyto vjemy umí pan autor čtenáři velmi sugestivně vnutit.
Závěr knihy byl opět fámozní a vygradovaný, obrovsky zrychlený a nestačil jsem kmitat očima po řádcích jak mě děj strhl.
Silná kniha a můžu jen doporučit.
Těžká kniha, zajímavě napsaná, můj první Fuks.
Citát z knihy:
"Prostě, to je tak. Člověk je jako harfa, na kterou hraje vítr, ale také on sám. On sám na sebe, není to zvláštní? Je to dost zvláštní, ten život... je to jako tanec. No a jako jsou všelijaké struny na harfě," usmál se s šálkem u úst, "tak jsou také v čověku. Jsou v něm struny nejvyšší, ale ty jsou nejslabší, jako na harfě, takže je člověk někdy ani nezaslechne, a někdy se jich celý život ani sám nedotkne, neozvou se v něm celý život, anebo když, tak jen občas jako takové cinknutí či zazvonění, které hned zanikne ve strunách nižších. V člověku jsou však také struny hlubší a hluboké, no a pak..." Katz lehce zdvihl obočí a pohlédl na dort, který si pomalu ukrajoval lžičkou, "pak je v každém člověku i jedna struna temná." Dolízl jsem čokoládu na dně šálku a zvědavě na něj pohlédl.
"Jedna struna temná," řekl, "a té temné struny v sobě se člověk nemá dotýkat. Na všechny struny má hrát, ale jen ne na tu temnou strunu."
"A co když na ni hraje ten vítr," řekl jsem, neboť to bylo to, co mě právě napadlo, a musil jsem se skoro usmát, co mě tak napadlo... "copak z toho asi vznikne?"
"Vidíš," řekl Katz a usmál se, "tohle mě nenapadlo." A po chvilce zvážněl a řekl: "Z toho možná vznikne - tragédie."
Četl jsem znovu, cca po dvaceti letech a novým pohledem si užíval vyprávění domovníka Hrona, který měl obrovské svalnaté ruce, plné černých chlupů na zápěstí, odklepával popel do popelníku a koukal slečně Růžence na krk. A výborné byly i rozhovory v parku s tajemným dirigentem.
Nejvíce na mě ale dýchla kapitola, kdy se chlapci prochází po hřbitově a Michal (Fuks), v duchu až vizionařsky rozjímá: ,, ...napadá mě, že můj hrob bude za sto let zničený a zpustlý, ba ještě dřív, za padesát, za čtyřicet let po mé smrti. Možná pak půjdou nějací tři hoši na nejstarší část hřbitova a objeví zcela pustý, opuštěný, zdivočelý hrob, zarostlý trávou, kde na malé destičce skoro nečitelně, se stopou někdejšího zlata v rozích, bude stát mé jméno. Vyndají svíčky a řeknou, tomuhle bychom měli zapálit, už nikoho nemá..."
Pokud si vyhledáte v knize Příběh spalovače mrtvol, kapitolu Zapomenutý hrob, pochopíte co mám na mysli.
90%
Chlapecká léta osamělého jedináčka s odtažitou, nepřítomnou matkou a chladným, autoritativním otcem, radosti i trápení prvních přátelství na gymnáziu, zážitky se svéráznými kantory, úsměvná dobrodružství s potrhlou služebnou Růženkou ... což zní spíše jako "bildungsromán" pro mladší čtenáře, ale v čase stahování mračen na prahu protektorátu a v autorově podání je vše zahaleno kouzelným pláštěm surrealistického snu ... A Ladislav Fuks umí zahrát na ty libě znějící struny představivosti a dětských příběhů, stejně jako na tu temnou strunu iracionálních děsů z nepochopitelného a neznámého v nás.
Úžasná hra s realitou (a se čtenářem)! Michal zažívá věci, které se jeví nepochopitelně, podivně, někdy i nemožně, ale přijímá je jako fakt. Neznámí lidé u večeře, které matka snad nevidí, domovníkova skříň se sekerou a rudou kápí, přemisťující se špalek, spolužák, který ho někdy ignoruje a někdy mu prokazuje láskyplnou náklonnost - v Michalovi to vzbuzuje emoce, ale nikdy nepřemýšlí o příčinách a významu, jako ve snu, jako by na skutečnost neměl vliv. Ostatně na rodinu ho opravdu nemá, rodiče ho většinou nevnímají, a historii státu řídí politici jiných zemí, tudíž je jeho pocit odpovídající.
Když se zdá, že by snad mohl alespoň vlastní život začít vnímat jakou svou věc, když začne dokonce předvídat jednání ostatních, ukáže se, kolik významů může mít každý náznak (a že jich bylo, dával čtenář pozor?). A taky že je těžké, ne-li nemožné, vnímat realisticky v době, která se stává absurdní.
Nevím, co líp vystihuje podivnou realitu Protektorátu, než vnímání kluka, který světem proplouvá jako těžkým snem, v němž nejrozumněji mluví zemřelá babička.
„Člověk je jako poutník, který jde alejí a stále nedochází konce. Člověk je věčný uprchlík a utečenec. Nejhorší ze všeho je ztratit domov. Ztratit své zázemí, svou zemi, kde se narodil a zapustil kořeny, pozbýt to vše, z čeho jsi žil a dýchal, tvořil a co nelze od živé cítící bytosti odloučit, leda od kamene – někteří to nechápou. Snad proto, že nikdy nežili a necítili.“
Atmosféra samoty je v knize neustále přítomna – přestože si Michael povídá s leckým, nenarazí na jedinou živou postavu, která by o něj projevovala opravdový zájem. V anotaci se sice píše, že se jedná o příběh uzavřeného chlapce, ale já jsem z něj tento pocit neměl, naopak se mi zdálo, že kdyby narazil na opravdu spřízněnou duši, sdílel by se velice rád. Jenže nikoho takového v okolí nemá; ani Růženku, která mnoho mluví, ale málo naslouchá; ani spolužáky, mezi nimi také nenajde nikoho, o koho by se mohl opřít – přátelství (a z něj pramenící pocit bezpečí) totiž není odvislé od počtu vyměněných slov a společně strávených hodin, ale přímo záleží na ochotě vstoupit do životů druhých.
A tak se mladému Michaelovi nelze divit, že si povídá s vycpaným medvědem a sochou tanečnice (on ten medvěd, tanečnice a vyportrétovaná babička jsou nakonec jediní, kdo mu věnují pozornost) - situace, do které je uvržen, je totiž natolik stísňující, že se dá snadno uvěřit tomu, že to není schopen zvládat standardní komunikací, a vzhledem k tomu, že funguje v prostředí, které výrazně nepřeje jakýmkoli nekonvenčním projevům, jeho myšlení jaksi „exploduje dovnitř“ a jeho svět začne připomínat Švankmajerovy fantazie.
Kde je pocit osamění, není nikdy daleko nejistota – jsou to takové skoro rodné sestry. A pan Fuks Michaela (a nás, čtenáře :-) v tomto směru vůbec nešetří – snad každá postava je zobrazena tak, že sice může, ale také nemusí být tím, čím se na první pohled zdá být. A neklid je tím větší, čím je pocit ohrožení zastřenější: patrolující policisté (kteří také mohou být špióni cizí moci) děsí víc než domovník (který je zřejmě zároveň katem), a největší pocit neklidu vyvolá spolužák Bracht, který Michaelovi občas položí ruku na krk na znamení přízně a někdy na něj dýchá z takové blízkosti, že je cítit jeho peprmintový dech.
Způsob psaní Ladislava Fukse je obrovsky zajímavý. Jako čtenář mám pocit člověka, který se pohybuje ve známé místnosti a zdá se mu, že je v ní něco zásadně jinak, že tam něco chybí nebo přebývá, ale není schopen zjistit, co to je – myslím, že něco podobného znají ti, kterým se zdají „realistické“ sny: všechno je v nich jako v opravdovém životě, ale přitom je něco (nebo všechno) nějak nespecifikovaně jinak.
Fuks se mi zde zdá být stylisticky umírněnější než v dříve čtených knihách, chybí zde naléhavost Spalovače i absurdní grotesknost Myší – proto můj zážitek z četby nebyl až takový, jako v těchto zmíněných románech. Přesto nudit nezačne, ani v pasážích, kdy se zdánlivě nic podstatného neděje: návštěva továrny a kafkovská vložka nekonečného stroje mě sice tolik nezaujala, ale například situace se zeměpisářem byla dokonalá – a nemožnost mu vyhovět je popsána tak sugestivně, že se musí silně dotknout každého čtenáře, který se snaží naplňovat smyslem mezilidské vztahy a naráží na reakci „ať udělám cokoli, nikdy to nebude ono“.
Ale černočerně pochmurná tahle kniha není. I na temnou strunu lze zahrát píseň o naději. Takže se dočkáme například následujících vět: „Prožívej své sny, prožívej sny o lásce, své sny lásky, neboj se. To je to nejlepší, co můžeš dělat. To nejlepší, co máš. To nejlepší, co je v tobě. Sny lásky jsou ty nejvyšší struny, struny v každém z nás, a mezi těmi se nikdy, nikdy nemůže ozvat žádná temná struna, i kdyby sis to myslil a hrozil se toho tisíckrát. (...) Prožívej své sny, sny lásky, prožívej je klidně a bez obav, prožívej je, jak nejvíc můžeš, z celého srdce, z celé duše, uslyšíš ty nejvyšší struny, jež jsou v každém z nás a nikdo nám je nevezme… Stůj na vlastních nohou a dokaž říci své, drž opratě, buď citlivý, ale ne přecitlivělý k vlastnímu životu, je to tanec mezi vejci.“
Z jedné strany vidíme dětský pohled na svět - rvačky se spolužáky, často se opakují slovní spojení, ba celé věty (podobně jako v Bylo nás pět), hlas dětskou představivostí propůjčený obrazu, plyšákovi a porcelánové panence, realita a fantazie splývající tak, že přestává být jisté, nejsou-li jedním.
A z druhé strany je vyprávění velice dospělé - krásný a složitý jazyk vyzrálého člověka, úvahy překračující dětské možnosti (třeba na hřbitově) apod.
Dohromady: fascinující pohled pubertálního člověka.
Vyprávění je někde na hraně mezi melancholickým až smutným, příjemným a milým, přičemž ke konci (a v tom je neskutečný autorův um), obě roviny sílí, takže musíte číst rychleji a rychleji, se stupňujícím se napětím.
Zároveň nás vypravěč vede svou vlastní cestou, neotřelou, podivínskou, upoutávají nás stále stejné nenápadné detaily a neplatí Čechovova zásada, že se z každé pušky vystřelí.
A už dost. Kniha je to skvělá, ale čím přesně, to nedokážu říct.
Variace pro temnou strunu patří do mého "zlatého fondu" knih, které se mi velmi líbí, ale přesto bych si netroufala je komukoli doporučit. Nebyl to čtenářsky úplně snadný text, ale zcela souzněl s mou náladou. Melancholie, temné přízraky, dětská představivost... najednou text zmizel a viděla jsem živé obrazy. Byla to lahůdka.
Přečteno na tabletu, vydání e-knih Městskou knihovnou Praha mi vyhovuje. I při této interpretaci mi šel z Fuksova díla mráz po zádech. Opět nádherný jazyk.
Hluboký ponor do jiných světů. Nacházíme svět mezi světovými válkami, svět bujné dětské fantazie a vzpomínek, svět kramářských romantických hororů, svět klučičích bojů o pozice ve smečce, především však temný svět Fuksovy imaginace, kde určujícím faktorem je neustálé napětí ve vztahu otec - syn.
A Hitlerova orlice s hákovým křížem v pařátech pomalu, ale jistě zatahuje černohnědou oponu.
95 % (zatím 91 hodnotících s průměrem 89 %).
…
Neboť babička umělce v rodině nesnese. I když má ráda muzea, obrazy a hudbu, i když miluje velké pěvce, třeba Carusa, který je už dávno mrtvý, nebo Destinnovou, která je už také dávno mrtvá, v rodině umělce nesnese. „Jsou přecitlivělí, všechno je hned zraní, těžko je lze chápat,“ říká vídeňským dialektem, „ale kdyby jen to, to by ještě každý pochopil… Ale když oni mají různé divné zvyky a mravy a přitom jsou všelijak vyšinutí, to je to. Kdepak něco takového v našem rodě, naší rodině, to je nemožné…“ Ano, babička má ráda v rodině jen vysoké důstojníky, císařské, to jsem přece věděl dávno. Ale císař dávno není, a tak má tedy ráda aspoň ty bývalé. Bývalé vysoké císařské důstojníky. Ale ti už také dávno nejsou, nebo jsou-li, jsou už velmi staří, a tak je to vlastně dost hrozné.
ještěže jsem dal na radu čtenáře, jehož příspěvek je zobrazen pod mým, a neodložil knihu po prvních stránkách; zpočátku bylo té snovosti a fuksovské bizarnosti trochu moc najednou, ale postupně jsem se začetl a děsil se až do konce; není to čtení pro zábavu, k dusivým dětským vizím musí mít člověk tu správnou atmosféru - a odmění ho vskutku hluboký čtenářský zážitek
Prvních asi třicet stran jsem měl s knihou vážný problém. Nemohl jsem se chytnout a zvyknout si na způsob vyprávění a Fuksovy mluvy. Málem jsem to už odpískal, ještě jsem se podíval na hodnocení a ejhle, míra hodnocení převažovala skvělá, tak jsem se rozhodl pokračovat. A dobře jsem udělal. Příběh Michala se rozjede a čtenář je odměněn velice svojským a originálním příběhem, který se z větší části odehrává v době okupace Českých zemích v roce 1939. Fuksovo vypravěčství je ojedinělé a já jsem rád, že jsem to nevzdal. Je to sice na čtení těžší, ale když se zakousnete, už se do konce nepustíte. Líbí se mi, jak Fuks pracuje postupným budováním atmosféry a znepokojivou situací tehdejší temné doby. Velmi mě zaujala slova staršího dirigenta, který s Michalem mluví před svým odchodem ze země (zřejmě byl žid a utíkal před nacisty, Fuks v tomhle není jednoznačný, tak jako ve více věcech a případech) a hovoří o tom, když člověk chce něčeho dosáhnout, tak v čem to všechno vězí. A to jsou právě ty struny v člověku, tohle jsou ty světlé...ty tmavé jsou tam potom také zmíněny a potom pochopíte ten název knihy, kterou čtete. Ještě mě doslova uhranula kapitola, která začíná Michalovou cestou na podzimní hřbitov....Variace pro temnou strunu je na hraně reality, přeludu a krásné snivosti. A v tom je Fuks opravdový mistr imaginace.
Projděme dušičkovou bránou do jiného světa,pojdte neostýchejte se převelice,dál už mužete našlapovat podél oprýskané zdi téměř sami. Břečtánek omotaný po spasitelově těle a jeho zrak klopí oči na travnatě navršený bochánek zeminy ležící pod ním. V tomto podivném oceánu symbolu jež jako vlny tříští se o přilehlé němé stromořadí co tu nad vším pokorně bdí. Lesík kamenných strážcu pro někoho symbol utrpení,pro jiného spásy,jen o kousek opodál nadosah trnkový keř se plazí,tu zas šípek halí odkryté cihly po mnoho let čelící lhostejnému střídání ročních období. Shury mrholí andílci v pološeru,mlhahavě sychravě halí tisíce světýlek,kalíšku,svíčiček vzpomínek na zašlé příběhy ztrácející se tam odkud není návratu. Je mi tu dobře mezi nimi,nikdo nic nepoví,jen mé myšlenky se ztrácí v tichu. Příjde si někdo vzpomenout,nebo prostě jen tak ? Za padesát,sto a více let,bude i nademnou poblikávat světýlko,tak jako i to mé jednou dozajista zhasne. Záře pár světlých chvilek,která za to stála bude tu semnou v hlubině. Jen nezavadit o temnou strunu nitra. Už nebude tu strach a jak říká babička skončí všechna vězení pomíjivá. Nebudou zatemnění,kdy světýlka hledají škvírku z pokoje do noci ven. Sirény varující k zbláznění,jak otcovy řeči neosobní. Obavy ze zla pominou,stíny se rozplinou,říše se rozpadnou.
V rádiu říkali,že se přeci nic nestalo...seber se,no tak dýchej.
Ten příběh co ted možná chystáte se číst,skrývá mnohá ale...však Fuksovka je to. Jen co se krapet rozečtete čeká tu svírající pocitová snová imaginace,zahraje na temnou i jemnou stránku podvědomí i snad za bránu do vaší duše.
Kniha se odehrává v těsně předmnichovské době a vypravěčem je mladý Michal,který v důsledku , dá se říci žádného vztahu se svými rodiči (otec generál), si často "povídá" s obrazem své rakouské babičky, a naštěstí má ještě kamarády ze školy. Některé pasáže jsou tedy živé, některé se odehrávají v chlapcově mysli. Trošku mi trvalo, než jsem stylu autora přišel "na kloub", ale pak už to šlo a příběh (dá-li se to tak nazvat) se mi líbil.Doporučuji to číst pozorně a nepospíchat, mohli byste o dost přijít.
Na Fukse jsem se těšil, znali jsm se zatím prostřednictvím filmové adaptace jeho nejznámějšího díla. A snad to bylo tím, že jsem sáhl po jiné knize, že naše poprvé není z nejvydařenějších. Dílo nesouvislé, těkavé, zkrátka těch imaginací bylo až příliš.Ale napsáno je to opravdu hezky a jemná nostalgie po starém mocnářství mně vždy dojme. Tak snad někdy příště, pane Fuks
Miluju, jak Fuks dokáže na tom správném místě (často na několika stránkách) děj vyhnat na maximum. Jak nám ukazuje, že skutečně každé slovo, každá zmínka, která nám dříve nemusela dávat smysl, má svou důležitou funkci. Že z lehce zmateného románu s příjemnými temnými záchvěvy je najednou dokonale promyšlená hra. Hra se slovy, hra se čtenářem.
Upřímně, velmi mne překvapilo takto vysoké hodnocení u této knihy. Nerad knihy porovnávám mezi sebou, ale podle mého názoru napsal Fuks lepší díla. Jako by mi chvílemi v příběhu něco vadilo, nějaký element, který bohužel nedokáži pojmenovat. Pokud toto pominu, vidím Fukse se všemi jeho typickými prvky.
Autorovy další knížky
| 2017 |  Spalovač mrtvol |
| 1985 | Pan Theodor Mundstock |
| 2004 | Myši Natálie Mooshabrové |
| 1975 | Příběh kriminálního rady |
| 1978 | Variace pro temnou strunu |
Když jsem to četl prvně, moc mi to nešlo, nelezlo to do hlavy, bylo to těžký a v hlavě se toho uchytávalo tolik, jako kdybych si tu knihu lil do hlavy přes jemnej filtr, kterej většinu těch těžkejch slov zachytí. A ty co proplujou, tak na ty je strašnej pohled. Teď jsem to četl podruhý, spojil přefiltrovaný slova dohromady a je na ně co? Je na ně strašnej pohled. Skoro jako pohled do mojí komory. Je tam všehochuť bordelu halabala a smysl jí ještě nenavštívil.
Mám moc rád Ladislava Fukse, bohužel u týhle knížky se mi nedaří přijít jí na kloub a stále je to pro mě hlavolam. Hitler, spolužáci, domovník, to chápu. Ale babička co vystupuje z obrazu a tlachá o tom, jak to bejvalo za starýho Rakouska, to mi dělá svinčík v hlavě. Nezlepší se to ani když se do toho zapojí Růženka s paní Kratochvílovou. Nemyslím, že je ta kniha špatná, jenom jsem jí nepochopil. Nepochopil jsem už spoustu knížek, hodnocení jsem však kvůli svojí slabší hlavě snížit nezapomněl. Tady jsem to udělal stejně.
Úplně to ale nevzdávám. Je to sice z mého pohledu nejslabší Fuksovka, ale třeba se to zlepší. Dám tomu ještě dvě šance. Při jedný se tím prokoušu s menším množstvím alkoholu a když to nedopadne, tak s větším množstvím. Teda jak si to po sobě čtu, tak jsem asi začal s tím větším množstvím a zapomněl jsem si k tomu vzít tu knížku.