Ve jménu otce

24.10.2020

O človeku, o režime, o slovákoch. Bolo už o tom popísané veľa, ale Balla to robí inak, modernejšie. Krátko, výstižne, úderne, používa fantastické prvky, alegórie, a hlavne, perfektne to drží pokope a autor poslednými vetami jasne potvrdí všetko, čo chcel povedať. Ak by to vyšlo za režimu (čo by sa zrejme nestalo), malo by to kultový status, ako, povedzme, Slobodov Rozum.

18.08.2020

Krute, drsne a kratke. Jednym slovom "Zivot".

27.08.2019

Moje první literární setkání s Ballou - příjemně překvapil, kniha je rozhodně dost originální. Že by takový slovenský Houellebecq? Hlavní hrdina je objektivně dost nesympatická postava, chlap bez emocí, notorický nevěrník, špatný otec, který líčí bez servítek svůj nijaký život. Celé mi to vyznívalo však dost absurdně, neřkuli až humorně (ovšem velmi podivným způsobem). Těžko popsat tento styl, protože navíc se v knížce objevují různé fantasmagorie - levitující postava, divná bylina klíčící ve sklepě rodinného domu, i dům sám - "...bludisko, spleť chodieb, malých izieb, slepých vybočení a falošných križoatiek...", "...krížová rebrová klenba v špajze". Tomu jsem se musela opravdu smát - křížová klenba ve spíži domu postaveného v 60. letech 20. století. No a potom některé celkem zajímavé úvahy typu: "...je pravda, že sme chceli aj súložiť, hoci prirodzené následky súlože nám nevoňali. Alebo len mne? Mal som pocit, že rodičia svojou starostlivosťou a láskou - ak sa na niečo také zmožu - po celý život len zmierňujú utrpenie, ktoré deťom sposobili tým, že ich priviedli na svet." Přečíst si knihu v originále není od věci, protože slovenština má některá velmi pěkná a zvukomalebná slova, která celkový dojem jen umocňují. Za mě tedy kniha, kterou stojí za to si přečíst!

10.06.2019

Drsné, syrové, autor si nebere servítky a ukazuje nám lidi a mezilidské vztahy děsivě pokřiveným zrcadlem, přijde mi to jako jedna velká – trochu černá - parodie.
První část knihy hodně silná, bavila mě hra s jazykem a s drsnými pointami. Druhá půlka na mě byla už příliš fantasmagorická, v košatých a trochu divokých alegoriích jsem se ztrácela. Zajímavý doslov Lubomíra Machaly.
Pro mě tak napůl, něco líbilo, něco ne…

„Naši otcové… stárnoucí zničení chlapi… rolníci, dělníci, opilci… to bylo normální! Ještě dneska, když vidím budovatelské filmy, se mi dělá šoufl. Jsou tam vidět naši otcové. Jak vypadali? Co jim to sžíralo ksichty? Jaká lepra? Nějaké všeobecné socialistické neštovice? Kožní choroba režimu?“

... „Vzduch měl vibrovat napětím, měl být bojištěm sil, energií, vyzařování. Nevšiml jste si, jak se v tomhle městě člověku někdy zježí vlasy?“
„Myslel jsem, že je to móda. Ze západu. Punk?“
„Ne – napětí! Na mladých se to projevuje nejčastěji, jsou citliví. A takovým, jako jste vy, se ani nemá co ježit…“

14.06.2018

Tak autor téhle knihy se toho rozhodně nebojí a mrská to ze sebe, prakticky bez emocí, jak mu to přijde na mysl. Trochu mě až šokovalo, jakým syrovým způsobem se vyjadřuje o svém soukromém životě a doufám, že takový pohled na svět a na život nemají všichni muži!

26.02.2018

Pro mě šlo o seznámení se s autorem a mohu říci, že mě uhranul. Obsah, styl, vodící linka, atmosféra, zkrátka všechno. Dům, ve kterém se příběh odehrává, jsem viděla před sebou, nahlížela jsem do života této, nijak neobvyklé domácnosti, prožívala s jedním každým členem jeho úhel pohledu. Nepůsobilo to na mě ani depresivně ani slabošsky, byla to všednodenní realita, kdy se do sto osmnácti stran malého knižního formátu vejde celý lidský život a nechybí tam vůbec nic. Knihu jsem si půjčila v knihovně, kde jsem na ní narazila docela náhodou, mezi právě vyšlými. V každém případě si ji pořídím, protože už bez ní nechci dál žít.

03.01.2018

Jestli je toto realistický popis mužského světa, pak hurááá, huráááá, huráááá, jsem žena.