Ve stínu jakuzy
Shoko Tendo
https://www.databazeknih.cz/img/books/57_/57646/bmid_ve-stinu-jakuzy-JCF-57646.jpg
4
78
78
Shoko Tendo vyrůstala v rodině vysoce postaveného člena japonské gangsterské organizace jakuza, několik let prožila obklopena luxusem. Stávala se však obětí nejen otcových výbuchů vzteku, nýbrž i ústrků ze strany učitelů a spolužáků, kteří jí dali nálepku „dítě jakuzy“. Otcovo zadlužení a stupňující se kruté a nevybíravé ataky věřitelů a vymahačů dluhů způsobily v jejím mladém životě zlom. V patnácti letech se stala členkou gangu a o něco později začala brát drogy. Poznamenaly ji vztahy s hrubými a násilnickými muži, zažila vydírání a kruté fyzické násilí. Začala pracovat jako hosteska a skončila jako vydržovaná milenka. Nebyla to její poslední zkušenost s takovým životem. Prožila i další děsivý vztah plný násilí a žárlivosti, končící bojem o holý život. Autorčino vyprávění poodhaluje mnohá tajemství obestírající uzavřený svět japonské mafie. Šokující životní příběh syrově a bez příkras líčí násilí v rodině, kruté zacházení ze strany násilnických životních partnerů a vnitřní sílu, díky níž se autorka dokáže z hrůzného koloběhu tragických událostí vymanit a najít svou životní cestu.... celý text
Literatura naučná Biografie a memoáry
Vydáno: 2010 , VíkendOriginální název:
Yakuza Moon: Memoirs of a Gangster, 2004
více info...
Přidat komentář
Zpočátku se mi knížka hrozně špatně četla, několikrát jsem měla chuť skončit, ten sloh je hrozný a vlastně jsem skoro celou dobu nechápala, co tím vším chce autorka říct. Nepřipadalo mně ani, že knížka je o jakuze, ale spíš o celé japonské společnosti. Žít bych tam nechtěla.
Přiznám se, že jsem si knihu koupil čistě pro doplnění sbírky japonské literatury a na základě nepříliš přesvědčivě vypadající obálky jsem původně ani neměl v plánu ji číst. Po nahlédnutí na pár prvních stránek mi to ale nedalo a rozhodně nelituji. Ve stínu jakuzy je tak neskutečně drsný příběh, až se zcela upřímně divím, že je autorka ještě naživu a obdivuju ji, jak se se vším tím hnusem v životě dokázala vypořádat. Samozřejmě čtenáře může odradit, že za spoustu věcí si mohla sama a někdy se pasuje do role oběti i přes svou vlastní hloupost, ale těžko soudit mentalitu člověka, který vyrůstá v takových podmínkách. Doufám tedy, že Shoko Tendo konečně našla v životě štěstí. Rozhodně si ho zaslouží.
Tuhle knihu jsem doslova zhltla. Neskutečné, že tohle všechno prožil jeden člověk. Drsné a dobře se četlo...doporucuji
POZOR, MOŽNÉ SPOILERY!!!
Plusem je, že se kniha opravdu rychle čte. A občas má světlejší chvilky. Tím pozitiva končí. Kombinace slohu jako ze základní školy a tématu brutálního zneužívání, drog a násilí je přímo úděsná. Knize chybí jakákoli hloubka, která by čtenáři umožňovala s hlavní hrdinkou soucítit - čtete tak popis toho, jak jí milenec zmlátil, pokusila se vzít si život a její nejbližší postupně umírají a vy jen pokrčíte rameny a říkáte si "No a co?". Kniha by byla zajímavější, kdyby si autorka dala větší práci a přidala více detailů, takhle je to méně než podprůměrný výtvor, na který si za pár týdnů ani nevzpomenete.
Já tu knihu četla už dřív a líbila se mi, tak jsem si to chtěla zopakovat.
No a teď už se mi nelíbila.
Autorka navnadí na to, že byla obětí, ale ve skutečnosti byla smažkou, která si za vše mohla sama.
I přesto ale měla obrovské štěstí - ač byla věčně dobitá, dolámaná a hlava jí křupla, nemá žádné trvalé následky. (ani po několika letech čichání a píchání si drog-zázrak).
Vždy se našel nějaký muž, který jí za sex dával horentní sumy jen tak z radosti.
Proto nechtěla přestat a tak jsme v neustálém kruhu roztažených nohou, braní si peněz a věčného "miluju ho - nemiluju ho, nebudu s ním chodit - miluju ho i když mě mlátí a přijmu ho zpět - miluju ho i když má ženu - už má dítě, tak ho nechám být, ale byt si nechám a dám si do něj ségru, kterou vydržuju z peněz milenců " apod.
První půlka je o nezvladatelným fakanovi a druhá o sexu, penězích a "práce" jako hosteska.
Ta kniha není o tom jak to uvnitř takových kruhů chodí, ale člověk z těch pár zmínek získá dojem, že mafie je jen horda tupých zadluženců, kterým zkrachovaly firmy a kterým se může každý otevřeně do očí smát, což se mi nezdá, no ale ok.
Kdyby to pojmenovala KTERAK SE POTOMEK ČLENA JAKUZY ŽIVOTEM PROFETOVAL A PROSOULOŽIL, bylo by to výstižné.
Takhle to vypadá, že je chudinkou a obětí, což ale není.
Otázkou pak je, proč se tou příslušností k tak nenáviděnému uskupení sama chlubí ukazováním toho tetování.
Teď to na mě prostě působilo negativně.
Spíš chlubička, než snaha nabídnout ukázku reálnosti jistých kruhů a hierarchie a toho, co to s člověkem dělá.
(ale něco mě to naučilo-netušila jsem že v roce 1988 tam měli lidé mobily !!)
Líto mi tam bylo té maminky ... já myslím, že otec by ji za takovou ostudu a chování už nikdy nepřijal, ale pokud jí vážně psal tak láskyplné dopisy, tak je mi líto i jeho.
Kniha mě hned ze začátku velmi zaujala, za dva dny celá přečtená. Opravdu se mi líbila, doporučuji.
Poutavé vyprávění o zážitcích, které si mnozí z nás neumějí ani představit. Shoko Tendo rozhodně neměla na růžích ustláno. I když do všech situací se dostala vlastní vinou. Nakonec se ale byla schopná vyhrabat z toho marastu a postavit se na nohy.
Knize jsem dala jen dvě hvězdy z toho důvodu, že mi přišlo že kniha byla místy zmatená a někdy na mě působila dojmem, jakoby autorka chtěla některé věci co nejrychleji odvyprávět a už se k nim nevracet. Ovšem velice se mi líbilo seznámení čtenářů s některými japonskými symboly. Naopak mě zklamalo že o samotné jakuze tu byly jen úplně ty nejzákladnější informace a dál už sme se nedostali.
Výsledek: Autorka má určitě mnoho námětů na zpracování ale nutně by potřebovala doladit svůj sloh.
Název není poetický, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale vskutku doslovný - téma jakuzy je v knize opravdu spíše (ve stínu) na vedlejší lince. Příběh je silný a já obdivuji, kolikrát se autorka dovedla odrazit ode dna jen proto, aby zapadla do ještě hlubšího bahna... (ano, za mnohé věci si bohužel mohla vlastní vinou).
O to víc mě ale mrzí, jak je kniha napsaná. Při čtení jsem měla pocit jako bych potkala někoho známého a po úvodním "Jak se máš?" slyšela sáhodlouhý monolog od A až do Z. Kdyby jen kniha trochu více držela nějakou formu... Možná si dovedu představit příběh spíš ve filmové podobě, třeba v rukou T. Nakašima.
Ale jak autorka sama pokorně dodává v doslovu: „Obávám se, že pro vás nebude jednoduché přenést se přes to, jak špatně je chvílemi kniha napsaná, a já se za to omlouvám. Jednou bych se hrozně ráda stala spisovatelkou, která dokáže vás, svoje čtenáře, proměnit v hlavní hrdiny a přenést vás na místa, kde jste nikdy nebyli, popsat krajinu jak živě, že se budete cítit, jako byste ji měli před očima, a vaše srdce začnou bít o něco rychleji.“ Autorka si prošla opravdu dlouhou, bolestnou cestou, a proto jí fandím a držím palce, ať pro nás nějakou tu svou "vysněnou" knihu napíše.
Jde hlavně o svědectví z okraje společnosti, o životě mezi feťáky, gemblery, lichváři, "kontroverzními podnikately", "zábavních podnicích", o finanční negramotnosti, pokusech o sebevraždu, umírání, abstinenčních příznacích, promiskuitě a závislostech. A také si nelze nevšimnout poněkud narušeného vztahu autorky k mužům a problémům s rodiným, citovým a sexuálním životem(ty poslední si neuvědomuje). Vše se to dost podobá podobným příběhům z celého světa z okraje společnosti a podsvětí. Jakuza v tom nehraje zásadnější roli, spíše je to o osobních problémnech nevyrovnané dívky z nefunkční rodiny a jakuza je jen prostředím a pozadím, a to jen její (nej)nižší úrovně. Stejně, jako samota a chudoba v přelidněných bohatých velkoměstech. Kniha je prostě o životě těch, o kterých se běžně nemluví a tom, o čem se nemluví.
Kniha je v mnoha pasážích značně naturalistická. Těžko říct, jestli byla autorka někdy bystrá, ale po letech fetování není.
Není to příjemné čtení.
Čekala jsem trochu něco jiného, už podle názvu spíše příběh týkající se především okolo jakuzy, který by nám dal pohled do jejich dění. Kniha je však psáno poněkud amatérským stylem Shoko Tendové, která nám sděluje větší část svého drsného života, tzv. "ve stínu jakuzy". Autorka má ode mě jeden velký obdiv - za to, čím si musela projít a dokázala se i nadále udržet na nohou.
vážím si a dojímá mě to ryzí jádro vnitřního já autorky, zlobí,bouří se, nechá se týrat- nechápu ,ale přesto si nese pocit zodpovědnosti za svou rodinu, jak jí velí výchova.Jiná mentalita- nechápu i když se snažím.
Jaksi pořád dokola, věcná kniha bez větší myšlenky. Spíš deníkové zápisky, strohé výrazivo. Je to podle mého názoru dost ploché. Ano, člověk žádnou idylku nečeká, ale přece jenom by to mohlo být jazykově bohatší. Snad mohl s knihou pomoci někdo, kdo umí lépe psát, aby to nebylo monotónní. Takže shrnuto: nelíbilo se mi to, ale do odpadu to přece jen nepatří.
Knihu jsem přečetla celkem rychle, protože jsem se v knihovně dozvěděla, že už na ni čeká další zájemce. Není příliš objemná i písmo je trochu větší:) Asi ji opravdu psala žena, která to všechno prožila. Je to takové syrové, nepříliš složité. Člověk si uvědomí, že by měl být vděčný za ten obyčejný nezajímavý život.
Dlouho jsem přemýšlela, jestli dát knize dvě nebo tři hvězdičky. Vždycky je pro mě momentem zklamání, když knížka slibuje něco, co ve finále "nedodrží". Očekávala jsem knihu o jakuze, nikoli o tom, jak se mladá dáma rozhodla vyhodit si z kopýtka a trošku se jí to vymklo. Příčinou bylo pochopitelně rodinné prostředí, ve kterém byl zřejmý vliv jakuzy, nicméně nijak podrobně se o něm autorka nerozepisuje. První polovina knihy pro mě byla hodně velkým zklamáním, jazykově chudá a dějově hrozně uspěchaná. Druhá polovina mi přišla o maličko lepší, nicméně pořád mám pocit, že se autorka snažila na pár stran nacpat celý svůj život a přitom by čtenářům určitě měla a mohla říct víc.
Ve stínu jakuzy
Pokud někdo k těmto memoárům napíše, že to bylo "hezké", tak patrně jsme každý četli jinou knihu. Na tomto příběhu v podstatě vidíme, jak funguje japonská společnost. Už jen to, že máte tetování a narodili jste se do rodiny, která je s Jakuzou jakkoliv spjata, vás automaticky odstrkuje až na úplný okraj. A jsou ti, co to prostě nezvládnou. Drogy pak slouží jen jako úniková hra s nejasným koncem. Osobně si myslím, že kniha musela být už ve svém počátku redakčně zkrácena a upravena, protože z rozhovorů s autorkou jsem vyčetl trochu jiný příběh. Takhle to vypadá jen jako memoáry věčně zfetované štětky.