Večerní povídání na jihočeském statku

Měla jsem tu knihu doma spoustu let. Konečně jsem ji přečetla! Sedm vnoučat mezi třemi a asi 11 lety (i když všech by bylo 11) se tu každý večer těší na povídání s dědou. Uvnitř knihy jsou autentické fotografie. Děda je včelař, tak umí dětem vysvětlit všechno o včelách a taky s nimi stáčí med. S těmi staršími sjede řeku na gumovém člunu, babička s těmi mladšími zatím uvaří v kotlíku na ohni houbový guláš. Při sbírání hub zahlédnou v dáli lesní požár a zavolají hasiče. Gró všeho jsou ovšem povídání, která se odehrávají večer ve velké posteli a při kterých ti mladší většinou usnou. Pojem dospělý člověk je tu vnímán šířeji než je obvyklé, zahrnuje duchovní složku. Aby děda vysvětlil některé mravní pojmy, dovedně využívá toho, co děti říkají nebo dělají. Vede je k ušlechtilým hodnotám, hlavně k pokoře. Říká jim, že lidé mají největší strach z toho, že vše záleží na nich, na tom, jak žijí. A že vše zlé si dělají sami. Nejvíc objevné či zarážející, možná až provokativní může být pro čtenáře dědovo pojetí oběti. Říká dětem, že život je největší dar, který můžeme dostat, a ten nesmíme odmítnout nikdy, tedy ani obětí pro druhé.
Děda se několikrát odkazuje na jakéhosi moudrého, jak on říká "dospělého" člověka, o němž v závěru knihy prozrazuje, že jde o libereckého Jana Konfršta.
Rozhodně by mě zajímalo, jak je to s těmi trubci v úlu. Opravdu se pořád ještě nepřišlo na to, jakou tam mají funkci, proč jich včely v úlu strpí víc, když pak k oplodnění královny stačí jen čtyři?
Nakonec musím říci, že na jedné straně oceňuji dědu, který přispívá k duchovnímu rozvoji svých jedenácti vnoučat, na druhé straně ale nemám žádnou potřebu vyhledat a číst některou z jeho dalších knih.
Spíš bych tuto knihu viděla jen jako rodinnou kroniku, kterou by třeba nechal vytisknout pro každého z jejich dětí.