Večery na slamníku
Jaromír John (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/19_/190822/vecery-na-slamniku-Gfm-190822.png
3
65
65
Popis knihy zde zatím bohužel není...
Přidat komentář
Dá se pochopit, proč v době vydání způsobily Večery na slamníku takový poprask. John totiž sice píše válečné povídky a příběhy, na frontu ale čtenáře vezme málokdy a soustředí se především na každodennost a osudy těch, kteří třeba nejsou přímo ve válce, ale boje ovlivňují jejich osudy. Tu tedy někdo přijde o příbuzné a čeká doma, až se mu vrátí zbytek rodiny, aby ten pak zase odjel bojovat, tu si vojáci krátí čas mezi boji skládáním nesmyslného hlavolamu, tu jeden voják zjistí, že ačkoli svou ženu vlastně nesnáší a bije ji, na frontě mu moc chybí. Všechny povídky jsou psány s určitou nadsázkou, mají ale dost jinou atmosféru, protože zatímco některé jsou odlehčené a spíš humorné, jiné jsou vážné a mnohdy tragické. Velmi podobné je to s jejich čtivostí a jazykovou stylizací, protože některé se čtou velmi dobře a mají solidní tempo, jiné jsou naopak dost těžké, spíš pocitové a jazykově náročnější, takže z nich čtenář asi nemá takový požitek, neboť musí rozklíčovat různé významy. Celkově vzato tak jde rozhodně o zajímavou a tak trochu jinou knihu, než by čtenář od válečného díla očekával, zároveň je ale k jejímu přečtení třeba být už trochu zkušenějším čtenářem a značná míra tolerance, protože poměrně dost povídek nejde úplně pochopit a odhalit v nich všechny alegorie a narážky a jsou přece jen už lehce zastaralé. Přesto ale velmi zajímavá zkušenost. 70 %
„Snad je v tom milosrdenství přírody: Aby se nevědělo!“
Píše se rok 1914 a nejen v Čechách nastávají těžké časy – válečné časy.
V úvodu to nejlíp vyjádřil sám autor ... „mocněji si uvědomujeme tragickou nemohoucnost slova, nemožnost sdělitelnosti: mentální propast mezi těmi, kteří „tam“ byli a kteří nikoliv“.
Povídkový soubor je vystavěný jako puzzle – poskládáš jednotlivé dílky a máš obraz – příběhy daly dohromady příběh jeden – o nepohodlném slamníku, kde vojáci musí spát a snít o lepších časech.
__“pořád se mi zdá to, že vy – drahá maminko – pečete vdolky“ __
Vzpomínky defilují jedna za druhou, jako vojáci při pochodu – domov – známí – méně známí – kamarádi – tragikomické postavy a postavičky (hudebník, hospodský, tetička, ... ), mění se situace i vypravěči, a přeci se nakonec vše spojí v jedno – Varování!
Evropou prochází válka a její řádění má dalekosáhlé následky.
Vypráví se vždy večer – před usnutím – o zármutku nad ztrátou kamaráda, domova, o hladu, o zimě, o všech krutostech války. Vypráví ti, co TAM byli, vypráví o snech, co TAM snili – a tak všechno to vyprávění má v sobě smutek i radost!
PS: Povídky jsou, tak trochu švejkovsky laděné, a tak je dobré být alespoň trochu momentálně naladěný na podobnou notu (a možná taky, dát si se čtením na čas, nečíst najednou, ale příběhy si dávkovat), určitě si pak víc užijete takový ten specifický vyprávěcí způsob plný archaismů a vojenské hantýrky :-).
„Šikovatel (zamyšleně): Čím jsou v civilu?
Čtvrtý voják: Prodával jsem cukrdlata prosím ...
Šikovatel: Tak to vidějí ani koze nerozumějí a nevytrhujou mě z těžkýho myšlení teď přestávají špásy.
Pyšvejc: Já měl doma kozu bez rohů takovou mohamedánskou ...
Čtvrtý voják: Kozlové nedávají mlíko ...“
Já se upřímně přiznám, že jsem u této knihy v podstatě umřela. Nebo minimálně přišla o dvacet let svého bytí. Velmi mě nebavila, nezaujal mě v podstatě jediný příběh a vtipné mi to rozhodně nepřišlo. Musím ale říct, že v podstatě už od začátku a vlivem toho, že mi nesedl styl psaní jsem byla poměrně zaujatá, nevěřím v tomto případě tedy objektivitě svého názoru. Po nějaké době, která přišla tak v polovině knihy se mi podařilo se začíst, ovšem, kniha se v ten moment nesmí odkládat. V opačném případě se čtenář (respektive já) vrací zpět na začátek.
Zdařilé dílko vytěžené z tématiky 1. sv. války. Nadsázka, humor, nostalgie a ilustrace Josefa Lady provázejí všechny povídky.
Netušila jsem, o jak krásnou knížku jde. Z těžké, kruté doby 1. světové války. Ale jak napsáno! Skvělé, lidské, bohaté, obsažné, krásné. Jedna z nejlepších knížek, co jsem kdy četla. Autor je Mistr.
Takový vojenský dekameron, kde si vojáci různě vypravuji, někdy mě to připadalo jako pokus o zachycení ,, švejkovské nátury" , někdy to byla tragika i někdy odlehčení humor. Stejně si člověk zopakoval některé slova, která už se dnes nepoužívají a která zapomněl.
Příjemné, smutné i vtipné čtení. Pro mě takové odlehčení od knížek, které čtu.
Bylo to fajn....
Povídky z první světové války. Příběhy vypráví prostí muži, vzdělanci i šlechtici. Ze zákopů, ze zázemí, z nemocnic, z různých míst. Každou vypráví jiný voják, odlišeny tudíž i jiným jazykem, dle vzdělanosti vypravěče. Díky tomu velmi plastické.
Bohužel e-knížka byla bez ilustrací a tak jsem o Ladu přišel. Bohudík knížka byla bez ilustrací a tak jsem se věnoval obsahu a "trpěl staromódním jazykem" a sledoval, jak pomalu se blížím k cíli. Ale zároveň si užíval bohatého jazyka a vojenských historek a příběhů podávaných z různých stran. Po Švejkovi a legionářích další, úplně jiný, možná i civilnější, pohled na Velkou válku. Humorné? Tragické? Oslavující armádu? Kritizující válku? Ano, to všechno v jednom. Dokonce v péči České knižnice rozšířené o povídky, které v některých vydáních nejsou, komentáře autorské i editorské. Jenom na ty vysvětlivky a poznámky k vydání už jsem neměl sílu. V každém případě výborné povídky a další autor k důkladnějšímu prostudování a seznámení.
Čekal jsem od toho něco úplně jiného, nebo alespoň jinak vyprávěného. Zjevně jsem se nechal svést ilustracemi Josefa Lady. Dal jsem tomu šanci do polovina, ale ne. Z valné většiny, toho co jsem přečetl, nezáživné chaotické.
Člověk úplně vidí ty týpky, kteří jednotlivé příběhy vypráví. S krutostí, kterou válka umí, jde bojovat asi jenom humorem. Navíc pan John opravdu umí pracovat s jazykem a zná dokonale lidi a hlavně Čechy. Chvílemi samozřejmě smutné, ale jinak velmi krásné a vtipné čtení. Škoda, že asi málo známé. Doporučuji! Povídka Hlavolam vás dostane:
"Poslušně hlásím, toť jest hlavolam."
"Wie?"
"Hlavolam - Kopfzerbrecher auf dajč."
"Aha! Trč-prt-krz-krt!"
"Jawohl, Herr Leutnant."
......
"Jak to - skladaty koza?"... :-D :-D :-D
Pro mě jsou Večery na slamníku rozhodně poutavější a čtivější, než knihy o Švějkovi od dalšího legionáře Haška. Je mnohem rozmanitější, podává pohled na válku z vícero úhlů, což je mnohem zajímavější, než jeden Švejkův. John si navíc úžasně hraje s jazykem a zvukovou stránkou řeči a výborně tak oživuje a ozvláštňuje děj...
Autorovy další knížky
| 1962 |  Večery na slamníku |
| 1983 |  České humoresky |
| 1966 | Rajský ostrov |
| 1976 | Příběhy dona Quijota |
| 1949 | Žeň českého humoru |
Povídky z 1.světové války, humorné i smutné, trochu švejkovské...Mám je v knihovně po otci, byly jeho oblíbené, já se k nim ale nikdy nedostala. O to víc mě překvapily, jsem ráda, že jsem je ,díky Výzvě, objevila.