Večery u krbu
Vladimír Neff , Ondřej Neff
Vzpomínky národního umělce Vladimíra Neffa vznikly jako seriál rozhovorů se synem. Ondřej Neff je doplnil o synovské postřehy a vzpomínky. V knize jsou představeni členové rodiny, podle nichž tvořil Neff svou proslulou pentalogii, jsou vzpomenuty významné osobnosti naší kultury a vědy, s nimiž autor udržoval kontakty a připojeny jsou i dojmy ze zahraničních cest. 2. vydání... celý text
Přidat komentář
Poslední, desátou knihou, kterou jsem si chtěl přečíst od Vladimíra Neffa (1909–1983), po románu Srpnovští páni, pentalogii Sňatky z rozumu a trilogii Královny nemají nohy, jsou vzpomínky Večery u krbu, které napsal ve spolupráci se svým synem Ondřejem Neffem (*1945), jenž k otcovu vyprávění přidal komentáře a vlastní vzpomínky. Knihu ilustroval Kamil Lhoták a poprvé vyšla v roce 1986, já mám druhé vydání z roku 1995 (Paseka). Neffovo vyprávění původně vycházelo na pokračování v sobotní příloze deníku Práce.
Vladimír Neff s nadhledem a vtipem vzpomíná na své dětství a mládí, na školní léta v Praze a v Ženevě či na praxi v Brémách a na to, jak netoužil převzít rodinný obchod – neměl na to talent a chtěl se věnovat psaní. Od dětství rád četl, neměl dobrý vztah s rodiči, hlavně s otcem, a ve škole trpěl. Takže to nejsou žádné vzpomínky na idylické dětství. Píše také o válečných letech a o svých knihách a inspiraci a samozřejmě o svých předcích, jejichž osudy ho inspirovaly k pentalogii Sňatky z rozumu. Dozvíme se také leccos o jeho spisovatelských začátcích či o působení v redakci Melantrichu před válkou, a tedy i o tom, jak to tenkrát chodilo ve světě vydávání knih, ale nejen tam, třeba i ve škole nebo v obchodě. Syn Ondřej pak doplňuje některé vlastní postřehy a v závěru píše o posledních letech otcova života...
„... je nesmysl chtít po spisovateli, aby psal o sobě, že je to něco podobného, jako kdybychom požádali vlaštovku, aby létala. Vždyť spisovatel nepíše o nikom jiném než o sobě a každá postava, kterou stvořil, je nahlížena jeho vlastním vnitřním zrakem a nese v sobě črty, jež autor vypozoroval na některé z přečetných faset své vlastní duše.“
Muselo to být moc pěkné, i když to nebylo večer a nebylo to u krbu, nýbrž u vína, ale hlavně v přítomnosti blízké osoby, se kterou jste evidentně rádi. Myslím, že si to oba užili :-).
Tak na mě působila knížka – společné dílo otce a syna Neffových, kde tatínek vyprávěl a syn zapisoval a opatřoval poznámkami. Z jejich společného úsilí – velmi osobitého mixu Vladimírova vyprávění a Ondřejových vzpomínek a komentů se tak zrodila zajímavá kronika jedné zajímavé a nejen umělecky nadané rodiny.
Je to moc příjemné čtení, takové, jako kdybyste tam seděli s nimi, před sebou taky dvojku bílého a tiše se zájmem poslouchali jejich rozhovor, do kterého nezasahujete, ani nijak jinak nevyrušujete, protože jejich vyprávění vás zaujalo a vy si přejete jen, aby vám z něj neuteklo ani slovo, protože ten rozhovor otce a syna stojí za to!
Pohybuje se někde na hranici debaty o rodinných záležitostech a debaty profesní (spisovatelské, kde se docela dost třeba prozrazuje o tvůrčích metodách, zvlášť Vladimíra), a kdy oba jedou na stejné vlně … prostě, mají si co říct :-).
Takže, řeč je třeba o tom, co všechno může zakalit vztahy rodičů a dětí (vzpomínka Vladimíra na svou matku)…
„Jednou mě maminka vzbudila. Nechal jsem v koupelně na zemi ručník, takže mě donutila vstát, jít do koupelny a ručník zvednout. A pak už jsem ručník házel na zem úmyslně, ze vzdoru, a v noci čekal s očima upřenýma na černý strop, kdy mě přijde vzbudit.“
Mezi řečí taky přijde na přetřes doba, kdy Neff starší psal svou známou pentalogii Sňatky z rozumu …
„Vždycky trval (otec) na tom, že řešení příběhu musí být jednoduché, a tudíž elegantní, jenže hledání elegantního řešení ho stálo nesmírné úsilí. (…) Dobře si vzpomínám, jak ji (pentalogii) v šestapadesátém roce začal psát. Román Sňatky z rozumu začínal v roce 1891, v době Jubilejní výstavy v Praze. Na scéně už byl Martin Nedobyl, starý, umírající muž obklopený rodinou, která se těšila, až hlava rodiny zemře a nechá po sobě dědictví. To ale nebyl nějaký náčrtek, synopse poznamenaná pár slovy na rubu jídelního lístku. To byly skutečné úvodní kapitoly románu o rozsahu snad sto dvaceti stran! Táta psal a psal, jenže mu to připadalo klopotné, bez vtipu a bez jiskry. Po několika měsících práce hodil rukopis do kamen a začal znovu, vrátil se o půl lidského věku zpátky, vytvořil postavu Valentiny (předlohou mu byla samozřejmě máma) a jako protiklad jí uvedl Lízu, zkrátka začal psát Sňatky z rozumu, tak jak je znají čtenáři i televizní diváci.“
A je toho samozřejmě mnohem, mnohem víc. Celé to rodinné vyprávění Ondřej poskládal do knižní podoby s náležitou pečlivostí, je totiž na něm vidět, že to pro něj byla … srdeční záležitost.
„Kráčeli jsme Žižkovem a on pózoval a hrál cicerona, který ukazuje tam, ukazuje onam…
Čtenáře by asi překvapil slovní doprovod těch vážných gest.
„Nuže, vážení čtenáři, kráčíme ulicí, o níž nevím, jak se jmenuje. V tomto domě, postaveném v roce, který neznám, se jistě někdo narodil, ale nevím, kdo to byl.“
Byla to tedy všechno mystifikace, podvod? Naprosto ne. Bylo to umění mistrné orientace v pramenech, kde po delším či kratším pátrání, zpravidla však delším, nalezl podnět, který mu umožnil vytvořit onu základní kostru příběhu, jež bude jednoduchá a elegantní, a tudíž i přesvědčivá.“
PS: Protože tohle vyprávění je rodinné, nemalou úlohu v něm má i máma, která sice není spisovatelkou, ale svou významnou poradní roli v tvůrčím procesu /ostatně jako ve všech rodinných procesech/ samozřejmě sehrává :-) …
„… jednoho večera, po předčítání, se ho máma zeptala:
„Poslyš, řekni mi, co vlastně ten Kukaň chce?“
Táta se naježil, protože tušil, že bude následovat hádka.
„Co by měl chtít? Chce být čestný, neústupný, přímočarý…“
„To už je,“ pravila maminka. „Jenže pořád nevím, co chce.“
Hádka vskutku následovala. Táta dal zaznít svému hlasu. Dovedl hřímavě burácet a toho večera své dovednosti plně využil. V následujících dnech nenapsal nic, s mámou nemluvil, zasmušile seděl v křesle a četl Alfred Hitchcock’s Mystery Magazine. Když se uklidnil a byl schopen komunikace, řekl mi:
„Víš, že máma měla pravdu? Postava musí něco chtít. Někdo chce auto, někdo se chce proslavit, někdo se chce vyspat se sousedovou manželkou: tohleto všechno je správné chtění, ze kterého vzniká drama. Jenže co je to za chtění – být čestný? To není chtění, to je blbost,“ ukončil své teoretizující expozé.“
PS2: Souhlasím s "tatopulos" níže - úžasné ilustrace Kamila Lhotáka jsou knížce opravdu jako šité na míru!
PS3: Nevíte, kde by ještě prodávali ty zázračné Morrisonovy pilulky? Já bych si je hned běžela koupit! Letos by byly velmi aktuální! :-)
Úžasné ilustrace Kamila Lhotáka, dá se sehnat přes internet. Opravdu bohatě ilustrováno, i když Lhotáka není nikdy dost. Knížku jsem si půjčil hlavně kvůli V. Neffovi, ale Lhoták převážil nad Neffovými vzpomínkami. Lhoták mě spoutal jakousi magickou silou a nepustil.
Celkem drobná a tenká knížka mne k přečtení upřímně nijak zvláště nelákala. O to větší překvapení nastalo když jsem se do ní začetl. Jako jediné mínus jsem zaznamenal okolnost, že přes úvodní návod jsem občas ztrácel přehled o tom, zda jde o vzpomínky otce, či syna. Všechno ostatní hodnotím jako maximum. V knížce naleznete spoustu informací o vývoji české, zpravidla pražské společnosti prakticky od poslední čtvrtiny 19.století do poslední čtvrtiny století 20. Prožijete postupnou přeměnu české společnosti jako součásti Rakouska-Uherska k první republice, přes období 2.světové války, "osvobození," i jednotlivá často roztodivná období "socialismu." To vše na pozadí rodin obou autorů. Mnohé se dozvíte o jejich životních osudech i tvorbě. Zajímavých informací o mnoha známých jménech české kultury zde najdete povícero.
Kniha mne velice překvapila a potěšila, i skutečnost, že vyšla už v roce 1986. Rozhodně si pro zajímavost zkusím přečíst i druhé vydání.
Knihu mohu vřele doporučit nejen fanouškům obou autorů, ale prakticky každému zájemci o seznámení se s vývojem české společnosti v průběhu 20.století. Myslím si, že tato kniha poslouží mladé generaci daleko více, nežli seriály typu Vyprávěj. Mne osobně knížka přinejmenším bude motivovat k bližšímu seznámení s díly obou autorů.
Zajímavé doplnění informací pro čtenáře pentalogie Sňatky z rozumu především, ale obecně všech knih Vladimíra Neffa. Dozvíte se podrobnosti o tom, kdo byl v jeho knihách kdo, čím se spisovatel inspiroval, jak žil. Styl psaní Ondřeje Neffa je spíše dokumentární.
Díky této knize jsem se odpíchl k mnoha dalším Neffovým knihám: Třináctá komnata, Bůh zbytečnosti, Marie a zahradník, pentalogie Sňatků z rozumu a další.. Vše můžu s klidným svědomím doporučit;)
Hodně zajímavá, ovšem velice chaoticky napsaná kniha. Přitom by bylo stačilo rozdílným typem písma odlišit, kdy je vypravěčem Vladimír N. a kdy Ondřej N. Někdy jsem jenom z kontextu a nějaké zmínky o jiném člověku či prožité události dovedla pochopit, kdo právě popisuje své zážitky či názory. Kdo by čekal podrobnou a zasvěcenou (auto-) biografii slavného autora, byl by zklamán - jde pouze o dílčí příhody a z celé knihy docela nápadně vykukuje, že zážitky a události před rokem 1948 jsou popsané mnohem intenzivněji; doba po neslavném "převratu" - i když byla v tvorbě VN mimořádně plodná - už není předmětem tak podrobných vzpomínek. Mnohé zážitky a postřehy mne mimořádně zaujaly: jednak celoživotně nevyjasněná historie života manželky V.N. a matky O.N. (kteří se údajně nikdy nedozvěděli detaily jejího života před sňatkem s V.N. ani důvod jejích několika předchozích příjmení), ale líbila se mi hlavně epizoda popisující doslova převratnou historickou událost - jak student ženevského gymnázia Vladimír N. seděl v kině (na jednom z prvních promítání) a v tom bylo promítání přerušeno vystoupením člověka, který vzrušeně oznámil, že právě přišla zpráva, že první člověk na světě - Lindbergh - přeletěl oceán. Zajímavé jsou i pasáže věnované pražskému kulturnímu životu v době první republiky a rovněž všeobecný odpor a jenom útrpné strpění pádu monarchie a vzniku republiky ze strany spisovatelových předků.