Věčné tajemství Býčí skály
Milan Stloukal , Jindra Nekvasil
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/246232/bmid_vecne-tajemstvi-byci-skaly-246232.jpg
4
5
5
V 70. letech 20. století došlo k dohodě brněnských a vídeňských archeologů, že společně zhodnotí archeologické předměty a lidské kosti z jeskyně Býčí skála v Moravském krasu, které tam nalezl lékař a moravský archeolog Jindřich Wankel. Ten své výzkumy zveřejnil v populární publikaci, kde nález označil za pohřeb významného kmenového náčelníka s mnoha lidskými i věcnými oběťmi. Později sbírku artefaktů prodal do Přírodovědeckého dvorního muzea ve Vídni. Autoři této knihy byli pověřeni zpracováním Wankelových nálezů, jeden z nich antropologických, druhý archeologických. Při studiu lidských kostí se brzy zjistilo, že Wankelův názor je naprosto neudržitelný, a tak i archeologové museli začít hledat jiné možnosti výkladu.... celý text
Přidat komentář
Kniha je složená ze dvou samostatných částí - archeologické a antropologické. Kniha bohužel zůstala, kvůli úmrtí spoluautora, nedokončená. Obě části jsou docela zajimavé (hlavně antropologická), ale jsou napsané hodně odlišným stylem a kniha kvůli tomu nepůsobí uceleným dojmem. Na konci knihy je doslov od Jana Bouzka, který některé závěry autorů rozporuje.
Kniha je poněkud komplikovaně sestavená. Vznikla tak, že jeden z autorů se pokusil naplnit záměr vydat publikaci složenou z jeho příspěvku a bohužel už nedokončeného příspěvku druhého spoluautora a jeho pozůstalosti. Nadto obě části, tedy antropologická a archeologická, jsou psány dost odlišně a nedrží příliš pohromadě, navíc druhý ze spoluautorů teprve pod dojmem závěrů práce prvního spoluautora svůj názor na to, co se odehrálo v Býčí skále, zásadně přehodnocuje. Je to vlastně jen náběh k ucelenému textu, který se už nepovedlo zrealizovat. To ještě více podtrhuje shrnující doslov Jana Bouzka, který se závěry obou spoluautorů úplně nesouzní a naopak předpokládá hypotézu, kterou oba spoluautoři zamítli. Už jen z toho je patrné, že tajemství Býčí skály bude asi už navěky věčné. Zcela jednoznačné je snad pouze to, že prvotní archeologický výzkum z 19. století byl velmi mizerně odvedený, a to dokonce i s pokusy o falza, a tradiční interpretace je příliš poplatná tehdejším romantickým názorům a předsudkům. A bohužel zbývá jen pramálo možností, jak se původní nálezovou situaci pokoušet rekonstruovat.
Býčí skála, tajemstvím opředená lokalita Moravského krasu. Od nálezu páně Wankela stále ještě nerozluštěná událost v naší historii. Pohřeb, masová vražda, obětiště nebo ještě něco úplně jiného? Nikdo s určitostí neví co se v jeskyni stalo a proč, mnoho teorií, žádná jistota. V dobách temného dávnověku se stalo něco co zanechalo v Býčí skále stopy, které se snažíme objasnit.
Kniha je velice pěkně a srozumitelně napsaná, doporučuji všem těm, kteří se takovými záhadami zaobírají. Pro mne byla kniha velice přínosná a jsem naprosto spokojen.
Docela rozporuplná publikace, kterou ale stojí za to přečíst. Nejzajímavější je určitě první část Milana Stloukala. Koncem 70-tých let se mu vyskytla příležitost navštívit Přírodovědecké muzeum ve Vídni, kde spolu s rakouskými kolegy vyhodnotil 40 lidských ostatků (převážně lebek) ze slavného Wankelova nálezu z doby halštatské. Zážitky z návštěvy muzea a samotný antropologický výzkum je tu psán docela čtivě a dojde i k překvapivým zjištěním, která dost nabourala do té doby tradované Wankelovy závěry. A tak se zde poprvé ukázalo, že byl nesprávně určen věk a pohlaví většiny mrtvých, nebyly nalezeny doklady o žárovém pohřbu náčelníka na voze, číše z lebky vznikla zřejmě přirozeným poškozením a dokonce některé nálezy („useknuté“ ruce) byly sestaveny z různých kostí a uměle dobarveny. To celé nejen že mění celkovou Wankelovu interpretaci nálezu jako pohřbu velmože s dívčími oběťmi, ale dokonce vrhá stín pochybností o důvěryhodnosti samotného Jindřicha Wankela. I samotní badatelé vídeňského muzea (včetně slavného J. Sombathyho) měli už koncem 19. století při inventarizaci nedůvěru k tomuto materiálu, který jim Wankel prodal a některé části označili za zfalšované. Možná i proto neproběhlo do této doby žádné vědecké zhodnocení. Na druhou stranu Wankel sám ve svém inventáři mluví o „imitaci“ některých ostatků. Těžko říct, zda šlo o pouhé nedorozumění, každopádně se tím v knížce Milan Stloukal docela důsledně zabývá a dochází k tomu, že Wankel byl jednoznačně snílek než podvodník.
Druhá část Jindry Nekvasila je polotovar, který nestihl dokončit a je otázka, jestli měla v této formě vůbec vyjít. Obsahuje spoustu nepodložených domněnek, ale zajímavá tu jsou srovnání archeologických nálezů z Býčí skály s podobnými nálezy na našem území.
Doslov Jana Bouzka je v podstatě třetí část, kde koriguje některá Nekvasilova stanoviska a doplňuje je o srovnání s nálezy v rámci evropských nalezišť.
Přijde mi, že nejvíc na této publikaci je kritizován názor obou autorů, že v Býčí skále šlo o katastrofu, kdy při výbuchu obilného prachu, nebo plynů došlo ke zborcení stropu jeskyně. Tento názor je tu ale zmíněn jen okrajově jako „možnost“, takže se dá brát spíš jako kuriozita, která je nicméně fantasknější než představy samotného Wankela.