Vedlejší nebe
Ivan Kraus
Hrdinou příběhu je Albert. Objevil se kdysi nečekaně v mé mysli. Poznamenal jsem si jeho jméno do počítače. Usadil se tam a čekal, co se bude dít. Byl trpělivý. Projevil se jako slušně vychovaný budoucí literární hrdina, který ví, že ho autor nemůže pozvat z čekárny na papír dřív, než ho políbí Múza. Věděl, že Múza má moc práce a je třeba čekat na její polibek. Když na mne - dle pořadníku - došla řada, /múza přijela taxíkem/, bylo možno se dát do práce. Její polibek nechutnal po Chanelu, spíš po větrovém bonbonu, ale kdo by si stěžoval… Na tomto místě musím poděkovat Albertovi, za to, že zasahoval do práce velice taktně. Dokonce tak nenápadně, že ani nevím, kdo z nás věnoval příběhu více času. O příběhu mohu říci jen to, že je ze současnosti, je vážně nevážný nebo nevážně vážný. Nejspíš je to asi hořká komedie. Pro jistotu jsem raději požádal o charakteristiku příběhu svou ženu. Vyjádřila se stručně a jasně: "Je to leporelo ze života redaktora bulvárního časopisu v krizi středního věku. Romantická komedie."... celý text
Přidat komentář
Jeden ze slabších kousků Ivana Krause, co jsem četl. Hlavní hrdina mi stránku od stránky víc a víc lezl na nervy.
S vekým sebezapřením dávám jednu hvězdičku, abych nějak pozitivně ohodnotila, že autor po technické stránce psát umí.
Jsem zklamaná, protože jsem očekávala, že se zasměju, a to se mi nepovedlo ani jednou. Čekala jsem, že si u knihy odpočinu. To se mi také nepovedlo. Volba tématu je mi protivná a vyvolává ve mě pocity zmaru. Hrdina mě nezajímal. Tento styl psaní nesnáším. Nutí mě číst dál, i když mě to nebaví. Pokud děj plyne takto rychle a tímto způsobem, nic z toho nemám. Za týden nebudu vědět, o čem to bylo. Ztráta času.
A poznámka ke straně 168.: Str. 168.: Je to německý ovčák. Německý vlčák neexistuje a kdyby existoval, nemohl by být čistokrevný tím způsobem, který si obvykle představujeme. Vlčáci jsou plemena, která mají v nedávné minulosti v rodokmenu vlka (tedy jsou to mezidruhoví hybridi nebo jejich potomci... kynologicky časem můžeme říct "toto je plemeno a toto je jeho čistokrevný zástupce", ale árijské představy čistokrevnosti by asi nesplňovalo). Nelíbí se mi, když autor dělá chytrého a zároveň na stejném prostoru ukazuje nějakou neznalost (například si bezděčně vymýšlí neexistující plemeno psa). Vlčák se může snadno jevit jako svéhlavý a neposlušný (byť se jistě najde mnoho vlčáků s psí povahou, obecně vyžadují spíše zkušeného chovatele) a celý ten příměr je prostě kvůli záměně ovčáka s vlčákem úplně mimo.
Na tomto spisovateli miluji to, že se u jeho knížek dokážu vždy úžasně odreagovat. Tato kniha nijak nevybočovala z jeho obvyklé dávky humoru. Vřele doporučuji ku přečtení.
Autorovy další knížky
| 1991 |  To na tobě doschne |
| 1992 | Prosím tě, neblázni! |
| 2001 | Medová léta |
| 2007 | Rodinný sjezd |
| 1998 | Má rodina a jiná zemětřesení |
Vedlejší nebe je klasická český pokus o hluboké dílo, kde převažuje forma nad obsahem. V knize se tak střídají stránky, které obsahují jeden řádek, na kterém je rádoby smysluplný citát, stránky s vtipy, které autor zřejmě našel v předplatném časopisu Trnky Brnky a pak teprve nakonec stránky, kde je nějaký příběh. Příběh, který ze začátku dokonce baví. Pak ale převládne čecháčství a z této knihy se stane nabubřelý výblitek literatury.
Přečtěte si prvních dvacet stran a pak knihu někomu darujte. Někomu, koho hodně nenávidíte.