Vědomí konce
Julian Barnes
https://www.databazeknih.cz/img/books/11_/115921/bmid_vedomi-konce-j6u-115921.jpg
4
451
451
Kniha Juliana Barnese je silným a stylisticky vytříbeným příběhem paměti, historie, stárnutí a zodpovědnosti. Stárnoucí vypravěč Tony Webster se na prahu smrti dočká odhalení tajemství, které od základu mění perspektivu, jež si o svém zcela obyčejném životě vytvořil. Bookerova cena za r. 2011.
Literatura světová Romány
Vydáno: 2012 , OdeonOriginální název:
The Sense of an Ending, 2011
více info...
Přidat komentář
Knížka útlá rozsahem, nikoli obsahem. Kniha je hodně filozofická, ne strojeně, uměle, ale velice přirozeně, hezky. Vybízí k přemýšlení o otázkách života, smrti, vzpomínek, zapomínání, různých úhlů pohledu... Zprvu vypráví o přátelství tří kamarádů, které obohatí příchod nového spolužáka. Z pohledu vypravěče Tonyho s ním prožijeme mládí chlapců, jejich zájmy, touhy a sny až po dobu, kdy se rozprchnou na vysoké školy. Poté už Tony povídá o svém životě až do chvíle, kdy obdrží pozůstalost po jednom z jeho přátel, která obrátí jeho náhled na jeho dosavadní život. Je to krásné, i když v podstatě smutné čtení, k zamyšlení.
Knížku jsem taky přečetla dvakrát, přímo k tomu vybízela. A líbily se mi i všechny komentáře. Co čtenář, to doplnění toho, co Barnes jenom naznačoval. Nemuselo to přesně odpovídat, ale v tom bylo kouzlo knihy : v té nedotaženosti zažehnuta zvídavost, ve filozofické rovině konfrontace s vlastním pohledem a v té rovině nejprostší : i my o paměti víme své : že je ohebná, ošidná, ale i zraňující a hlavně: pravdě neutečeme, jenom si ji můžeme upravovat ve svůj prospěch.
Návod je v knížce.
Fiktivní příběh mladíka, který se změní v muže, prožije život a na jeho sklonku ho doženou "hříchy" mládí. Byl jsem celou dobu ztracený jako Tony, ale krásně ztracený. Na Barnese se zaměřím. 9/10
Dokonalé a přitom na tak malém a skoro až banálním půdorysu.
U většiny knih s hlavní postavou sympatizuji čím dál tím víc, čím více ji poznávám. Tady to bylo naopak, čím víc jsem věděl, tím mi byla postava méně sympatická. Ale soudy jsem tedy nevynášel, neb vypravěč je tak nespolehlivý, že nevím, co mu mohu a co nemohu věřit. Mistrně zpracované téma sebeklamu a nespolehlivosti vzpomínek. Doporučuji.
Zajímavá kniha ale jak pro koho. Já jsem si příběh docela užil a přinutil mě k zamyšlení, což od dobré knihy očekávám. Pro někoho to může být trochu nuda.
Rozhodně ne tuctové čtení, je to víc na zamyšlení, trochu filozofické. Zajímavé téma, na první pohled běžné a banální, ale ve skutečnosti trochu hlubší. Určitě nejde o oddechové čtení na dobou noc, ale na druhou stranu není třeba v románu hledat nic složitého. 70-75%, 18. 4. 2022.
Tato útlá, přesto velmi obsažná, myšlenkami a úvahami nabitá knížečka mně v mnohém připomínala nespolehlivé vypravěče v dílech Kazua Ishiguriho. Autor zde na čtenáře klade pasti a často jenom naznačí něco, co by ho mělo nasměrovat k pochopení. Hlavní hrdina (vypravěč) "řekl pouze to, o čem se mluvit dá a pomlčel o tom, k čemu je potřeba mlčet".
Skvělá literární práce právem oceněná Bookerovu cenou. Doporučuji!
Na konci už jsem si opravdu připadala jako Tony, jemuž Veronica dokola opakuje “nic nechápeš”.
Chvíli mi trvalo dát si dohromady jedna a jedna a stejně mi vyšlo zhruba asi devět.
Čekala jsem na konci nějaký výbuch a senzaci, namísto toho jsem brutálně zmatená.
Každopádně co mě bavilo hodně, byly dialogy - mezi Tonym a Adrianem, Tonym a Veronicou. Tonyho filosofický pochody mě víceméně nechávaly chladnou.
Takže ani nemůžu objektivně hodnotit, protože mě pointa a poselství nejspíš úplně minulo. Snad příště.
Julian Barnes transformuje dějiny jedince a odhaluje, jak jen částečná znalost toho, co se přihodilo, může zkreslit naše vlastní „dějinné mýty“, tedy: mýty, které si o sobě a svých bližních vytváříme. Od bezstarostného mládí, přes počátky dospělosti („Tehdy jsme už začínali měnit svou minulost ve vtipné historky.“ - Kolik jich znáte sami o sobě?), ke stáří. Chytře umístěné premisy příběhu vyřčené premiantem („V určitém smyslu přece nemůžu vědět, co že to vlastně nevím. To je z filosofického hlediska zcela zjevné.“) ho ale nezachrání. Před vlastními činy neutečeš!
Všichni pozorujeme, jak se s věkem měníme, a potom záleží na tom, jak interpretujeme svou vlastní historii. A nejen tu: historii jako takovou – podle ní totiž posuzujeme svou přítomnost. A tak je dnes (opět před volbami 2021) dvojnásob potřebná úvaha toho nešťastného mladíka: „Jenže moje touha připisovat někomu zodpovědnost může být pochopitelně odrazem mého vlastního smýšlení než nestranným rozborem toho, co se stalo. A to je přece, pane profesore, jeden z ústředních problémů historie. Otázka subjektivní versus objektivní interpretace, skutečnosti, že musíme znát historikovu historii, abychom mohli pochopit verzi, kterou nám předkládá.“ Dnešní politické články jsou takových interpretací plné a diskuze k nim jsou už pak jen křečovitými výkřiky… Ano, pan Barnes nám nastavuje zrcadlo a dělá to velmi dobře! Díky!
(SPOILER) Přestože má kniha sotva 150 stran, není od věci názor, že jde o Barnesův „nejtlustší“ román. Kniha je totiž nabitá chytrými postřehy o paměti, stárnutí nebo odpovědnosti (nejen za vlastní život) a její pointa je natolik překvapivá, že přímo nutí k opakovanému čtení. Při něm pak člověk zjistí, že Barnes je opravdu mistrem náznaků, které ale působí spíše zmatek až do doby, kdy do sebe všechny kousky skládačky zapadnou a vše začne najednou dávat smysl. Tony Webster je takový konvenční blb, který po šedesátce rozšafně bilancuje svůj poněkud prázdný život, leccos zamlčí a leccos přibarví… Sám podotýká, že když nejsou důkazy ani svědci, některé události zpětně nejde rozklíčovat. Pak mu však znenadání do života vklouzne stará historie, ze které má trochu mindrák (protože mu holka utekla s kamarádem Adrianem) a taky trochu špatné svědomí (protože jim adresoval opravdu hnusný dopis). Když pátrá po tom, co se před těmi čtyřiceti lety ve skutečnosti stalo, udělá ze sebe bezcitného a nechápavého pitomce, ale nakonec zjišťuje, že jeho tehdejší zavrženíhodné činy nevedly k černému scénáři, který si v hlavě vytvořil. Spíše než jím samým tak zjištěné skutečnosti otřásají jeho představou o „vznešené“ Adrianově sebevraždě, ze které se stává zbabělý úprk před odpovědností, zakrytý filozofickými řečmi. Jeho smrt pak jen umocnila utrpení všech, které na tomto světě zanechal… (9/10)
Na první pohled útlá kniha, všední příběh, ale nevšední zamyšlení nad pamětí s trefnými poznámkami ohledně ostrovní povahy. Vřele doporučuji.
Nesporně zajímavá knížka, která vás občas přinutí přestat číst a trochu si srovnat myšlenky v hlavě, ale mám-li být upřímný, Flaubertův papoušek mě zaujal daleko víc – proto ta jedna hvězda dolů. Autor sice projevil příkladnou řemeslnou zručnost, jak se na klasika podobného formátu sluší, ale na mě byl jeho román až příliš chladný a odtažitý – a já potřebuju, aby si mě knížka emocionálně zaháčkovala, k čemuž tady bohužel nedošlo. K hrdinům ani k jejich osudům a činům jsem nenašel žádný vztah, všechno bylo příliš abstraktní, intelektuálské, neosobní…
“Jenže vzpomínky, které vám nakonec zůstanou, se přece pokaždé neshodují s tím, co jste viděli na vlastní oči.”
Tuhle knihu mi půjčil můj děda, když jsi přečetl jinou (Třeštíkovo Chceš-li rozesmát pánaboha), kterou jsem mu předtím darovala.
Je to kniha o paměti, vzpomínkách a vlastním sebeklamu. O tom, že soudíme více podle toho, co jsme si sami domysleli, než podle toho, co skutečně víme. A také o tom, že to, co víme, se s časem mění.
Kniha vlastně postrádá standardní konec, skutečným obsahem totiž není vyprávěný příběh, nýbrž poznání, k němuž postava během děje dochází, a s ní i čtenář, který je na konci konfrontován vlastním pocitem, který se mu vtírá do mysli. “Nejsem na tom stejně?”
Šedesátiletý Tony Webster vzpomíná na své mládí, dospívání, na svůj život. Ve svých vzpomínkách se melancholicky rochní; jejich prostřednictvím nostalgicky bilancuje a filosofuje na téma "naše selektivní paměť", "námi zveličené nebo naopak pozapomenuté zážitky" nebo "dopad nenápadných skutků na život druhých"... Kniha na mě opravdu zapůsobila, po jejím dočtení jsem na sobě najednou taky pocítila tíhu ubíhajícího času a stárnutí ;).
*** Menší SPOILER *** Zaujaly mě úvahy o tom, jak každý z nás vnímáme svou historii po svém, jak si pamatujeme nakonec jen to, co chceme, a i to si ještě upravujeme, protože když nejsou svědci (resp. když s těmi svědky nejsme v kontaktu), nemá nám to kdo opravit ;) Zajímavý byl i ten příběh sám o sobě, to, jak se postupně měnil před očima a že dopadl úplně jinak, než to člověk v průběhu čtení očekával... Ovšem po skončení románu se pak na dobře deset stránek rozepsal nějaký literární kritik - nerozuměla jsem půlce věcí ani zbla a v druhé půlce jsem se dověděla, že jsem vlastně plno náznaků z té knihy vůbec nepostřehla, autorovy hlavní myšlenky jsem nepochopila a celkově mi prostě plno věcí uteklo ;-D
Knihu jsem četla kvůli výzvě 2019 a líbila se mi. Je to psaní na úrovni. Autor cenu získal právem. Z knihy jsem cítila atmosféru angloamerické literatury, kterou jsem četla na konci totality (Irving a další). Těším se na jeho poslední knihu :-)
Zdánlivě nenápadná novela v sobě skrývá pozoruhodnou hloubku.Výborně
napsaný komorní příběh o lidské paměti,o relativitě pravdy a lži.
Neobyčejně dobře, zajímavě a čtivě napsaný příběh. Zpočátku jsem netušila, kam děj knihy povede, co mám očekávat. Nejdříve se vše točí kolem vzpomínek na studentská léta, lásky, přátele... Zhruba od druhé poloviny knihy dochází pozvolna ke konfrontaci paměti vypravěče s odhalovanou skutečností. Ke zjištěním, jak si člověk umí svoji minulost sám sobě nalhat a poupravit.
Je to jedna z těch knih, která nutí k zamyšlení a zanechají stopu na delší dobu.
Filosofie tak nějak mimochodem zakomponovaná do příběhu. Všechny ty hluboké myšlenky se vynořují jakoby samy od sebe, nenásilně a samozřejmě.
Autorovy další knížky
| 2012 |  Vědomí konce |
| 2019 |  Jediný příběh |
| 2016 | Flaubertův papoušek |
| 2015 | Stolek s citróny |
| 2018 | Než potkala mě |
Předpokládám, že hlavní pointou knihy bylo zastihnout vzpomínky zkreslené časem. Jazyk byl čtivý (čteno v originále) a tempo příjemné, nicméně dějem ani postavami mi kniha nesedla a závěr jsem, se přiznám, úplně nepochopila. Asi mě kniha docela minula. Neříkám, že nepracuje zajímavě s konfrontujícími se pohledy postav na jejich minulost, ale nevzbudilo to ve mě touhu autora zkoumat dál.