Vědomí skutečnosti
Graham Greene
https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/13932/vedomi-skutecnosti-13932.jpg
4
24
24
Povídky významného anglického spisovatele, jejichž určujícím momentem je hledání smyslu lidské existence. Tři povídky – Pod zahradou, Návštěva u Morina, Objev v lese –, jejichž určujícím momentem je hledání smyslu lidské existence. Představují základní rysy Greenovy tvůrčí podoby, ať vyprávějí o pohledu zestárnuvšího člověka na minulost, o setkání s oblíbeným spisovatelem, který přestal nábožensky smýšlet, anebo o dětské výpravě za hranice rodné vesnice a objevení neznámého světa. První z povídek spojuje svébytným způsobem fantastický dětský sen a skutečnost či zbytečnosti náboženství v životě člověka a třetí je otřesnou vizí světa, který prošel strašlivou katastrofou. Pozn. Josef Škvorecký... celý text
Literatura světová
Vydáno: 1965 , SNKLU - Státní nakladatelství krásné literatury a uměníOriginální název:
A Sense of Reality, 1963
více info...
Přidat komentář
Tyto povídky z počátku 60. let jsem mohl číst již po jejich vydání u nás. Ve srovnání se sbírkou Suterén vidíme ohromný posun u autora, který se vypsal k mistrovství. Všechny tři povídky jsou dobré, i když mě Návštěva u Morina (o náboženském paradoxu) bavila asi nejméně. Objev lese je prostý příběh genetikou pokroucených dětí na prahu objevů válečné pravdy – zde musíme pokus o postapo chápat dobově- tento žánr nebyl tehdy zdaleka tak rozvinutý jako dnes. Pod zahradou nás poučuje o dualitě světa, kde se vznik krásy podmiňuje ošklivostí, čas se natahuje a smršťuje a zajisté existuje ten pravý život zcela mimo náš. Zlato se mění v rezavý plech, jezero v malý rybníček, stejně tak, jako se měníme my v čase. Je to skvělá práce, opravdový skvost literatury.
Přečetl jsem znova po 60ti letech...
Poznámky k jednotlivým povídkám jsem napsal pod ně samotné v rubrice Část díla. Hodně mě mrzí, že čtvrtá povídka knížky - Sen o podivné zemi - nejspíše nikdy česky nevyšla. První dvě povídky mi přijdou, že tématem jsou jisté protiklady a paradoxy, očekávání, možná sny, a oproti tomu realita, třetí povídka je postapo sci-fi na sice zajímavé, ale přece jen ne až tak originální téma. Na každý pád všechny povídky nutí k určitému zamyšlení nad sebou a nad světem i nad našimi postoji k sobě samým i ke světu.
Pod zahradou je velmi dobrá novela, kde Greene ukazuje svoji docela odlišnou tvůrčí tvář. Druhá povídka o pochybujícím katolíkovi je již typická Greenova próza. Poslední povídka, za mě asi celkově nejslabší, je zase výlet do zvláštní oblasti post-apokalyptické sci-fi. Kniha také obsahuje skvělý doslov pana Škvoreckého. Škoda, že jedna povídka z původní anglické verze, musela být cenzurou režimu odstraněna. Jiný, ale stále vynikající Graham Greene.
Všechny tři povídky (v mém případě čtyři, protože jsem četla anglické vydání) jsou typicky Greeneovské. Text plyne pomalu, zlehka, odpočinkově. Čtení jeho děl je, jako kdybyste za slunného dne seděli na verandě a v poklidu si vychutnávali šálek silného černého čaje, z něhož se ještě kouří. Až na to, že vám ten čaj změní život a donutí vás se zamyslet nad vlastní existencí. Tam, kde jiní autoři dosahují dramatických okamžiků a napětí rychlým sledem událostí nebo vysokými sázkami, tam pan Greene vede noční rozhovor nad sklenkou vína, sedí pod stromem nebo se prochází lesem. Emoce, které vyvolává, se vám dostávají pod kůži pomalu a nenápadně a vy si uvědomíte jejich zneklidňující přítomnost, až když je pozdě. Jsou zažrané hluboko ve vás a nejsou příjemné. Přináší pocit zmaru, bezvýznamnosti… A to vše skrze neotřelé nápady a úžasnou fantazii, která nám občas až fantaskní věci podává se samozřejmostí skutečného a ráda nám zatajuje, zdali jsme stále ještě v hmotném světě nebo jsme se už propadli do říše snů.
Pro mě osobně první setkání s jeho povídkami a překvapilo mě, že i přes kratší rozsah dokáže vyvolat stejné dojmy jako románem.
Nedostala jsem se k napsání komentáře hned po dočtení knihy, neb mi studijní povinnosti bránily; a možná je to tak dobře. Zprostředkuji tedy čistě jen dojmy, které přetrvaly, které se zaryly hlouběji...
Pod zahradou je vcelku zvláštní povídka (slovo "zvláštní" budu asi v souvislosti s touto knížečkou používat často). Zvláštní svým obsahem i tím, jak ji lze uchopit. Inu, jak trefně poznamenal HTO, nejspíš nepřijdete na to, co tím autor vlastně chtěl říct. Šlo tam o filosofické úvahy o kráse, o žití? O to, jestli naše vnímání okolního světa je stejně skutečné v dětství jako v dospělosti? Co je vlastně skutečností a co snem? A je díky tomu snová skutečnost méně skutečná? Nebo za vším byla jen Wilditchova nemoc a blouznil? Jinak ale krásná, dobrodružná podzemní fantazie v doprovodu kvákání stařeny a starce trůnícího na nočníku.
Návštěva u Morina mě z těchto tří povídek zaujala nejméně, snad pro moji pramalou angažovanost v náboženských otázkách a svým způsobem i proto, že mi v ní sdělené názory nepřišly nijak nové, neotřelé, k zamyšlení... líbila se mi spíš jen forma, jakou to bylo pojato.
Třetí povídka, Objev v lese, ve mně zanechala největší dojem. Vyklidněná postkatastrofická atmosféra "zmrzačených" lidí, jejichž svět a poznání nesahá dál než do vedlejší vesnice a vzpomínek nejstaršího obyvatele Dna. Nikde mi příznačnost názvu knihy nepřišla tak markantní, tak dokonale vhodná a trefná, jako tady a těžko by se mi vysvětlovalo proč. Sluncem zalité stráně, ostružiny a povzdech a pláč nad krásnýma dlouhýma rovnýma bílýma nohama kostlivce, jakési ozvěny z pradávných dob obrů...
Suma sumárum - Greenovo skutečné neskutečno a jeho uvědomnění je pro mě těžko uchopitelným dílem. Nicméně dílem, které tak nějak utkví a nad kterým, ani nevíte jak, se čas od času v myšlenkách opětovně pozastavíte, popřemýšlíte... k žádnému uspokojivému závěru a výkladu nedojdete, tak to necháte odplynout a ono se to zase vrátí...
Nechce se mi číst znova a přesto k tomu nejspíš dojde. Prostě zvláštní.
Od konce, abych si nechal nejlepší na konec: výborný doslov Josefa Škvoreckého, skromně nazvaný Poznámka — J. S. obdivuji čím dál víc a jeho češtinou se přímo opájím — s odvážnou poznámkou pod čarou, která vysvětluje, že čtvrtá povídka, Sen o podivné zemi, která pojednává o morálce, byla z českého vydání vypuštěna (čtěte mezi řádky: protože KSČ se v ní poznávala). – Podrobný rozbor knihy najdete ve skvělém Čulíkovu Básníku trapnosti, z nějž tu také čerpám.
Objev v lese je vynikající postkatastrofická povídka — jsme v knize Wyndhamova krajana — se skvělou atmosférou.
Návštěva u Morina je až absurdně hrocený příběh o rozdílu mezi náboženským smýšlením (belief) a vírou (faith). Morin je kdysi slavný katolický spisovatel, který o náboženské smýšlení přišel vinou teologie: „Člověk dokáže přijmout všechno, co souvisí s Bohem, dokud se teologové nepustí do podrobností a do logických vývodů. (...) Nikdy bych se nepokoušel vyřešit nějakou úlohu z diferenciálního počtu pomocí malé násobilky. Skončíte tím, že přestanete věřit v diferenciální počet... Uznával jsem kdysi Zjevení, ale nikdy jsem neuznával schopnosti lidského rozumu.“ Greene, dovolávaje se de Unamuna, ví, že k víře patří nejistota, pochybnosti, zoufalství... a že s konečnou platností nalezený Bůh je popřením Boha. U nás nelze na toto téma dost doporučit knihy Tomáše Halíka s Augustinovým „o tom, co jsi pochopil, si buď jist, že to není Bůh“. Jako člověk, který (ač pokřtěn po narození) našel víru až jako hodně starý, jsem vděčný za to, že jsem k ní nepřišel přes důkazy, ale právě přes víru: „Věřím, protože je to absurdní“, naději a lásku.
Povídka je výborná a Greenův svět je v ní tak přítomný... Dovolte ukázku odehrávající se za války, v níž vypravěč osloví katolického kuráta otázkou „Povězte mi, proč věříte?“: „— není úkolem kuráta v první linii, aby dával poučení nebo obracel na víru, a tak mu nelze dávat vinu, že nic ze své víry nedokázal sdělit člověku zvenčí, jakým jsem byl já. Půjčil mi dvě knížky — jeden krejcarový katechismus se soupisem absurdních otázek a odpovědí, pedantský a povýšený; mystérium jako motýl zabitý kyanidem, ztuhlý a přišpendlený do krabice; ta druhá byla dost střízlivá studie evangelických dat. Za pár dní jsem přišel o obě dvě, a s nimi o tři láhve whisky, o jeep a o desátníka, jehož jméno jsem si nestačil zapamatovat, než ho to vzalo, zrovna když jsem o kousek dál močil do zeleného kanálu.“ — — O svých knihách tu Morin mimochodem říká: „Byl byste udělal mnohem líp, kdybyste si byl přečetl Chestertona“.
Pod zahradou je naprosto nezapomenutelná povídka s postavou starce Javitta, na kterou si čtenáři vzpomínají i po půlstoletí (vlastní zkušenost z rozhovoru). Nejspíš nepřijdete na to, o čem vlastně tato povídka je (a možná, že to přesně nevěděl ani autor), ale to je dobře, a je to kompliment: čtěte ji jako vyprávění, čtěte ji alegoricky tak či jinak, ale čtěte ji!
Štítky knihy
povídky hledání smyslu života psychologické příběhy
Část díla
Autorovy další knížky
| 1957 |  Tichý Američan |
| 1947 | Moc a sláva |
| 1994 | Lidský faktor |
| 1964 |  Ministerstvo strachu |
| 1961 | Náš člověk v Havaně |
Velmi dlouho mi trvalo knihu přečíst - a přitom tak útlá. A začátek vlastně úplně obyčejný. První dvě kapitoly první povídky nic nenaznačují. A přesto. Dokonce se mi vnutily dvě knihy úplně jiné, paradoxně jedna s názvem Job. A teď už nic nebránilo dočtení. Prapodivný příběh Pod zahradou zdánlivě nedává smysl, až doslov mi pomohl se s ním popasovat. Díky, pane Škvorecký. Druhý příběh - klasické téma G. Greena - ztráta víry potvrzuje její existenci, krutě paradoxní pro katolíka, natož pro tolerantní neznabohy. A třetí povídka to jen doplňuje, Platonova jeskyně jako osamělá vesnice, to je jen takový můj obrat. Vlastně by mne zajímala i ta čtvrtá, do českých, tehdy nekřesťanských, dob a vod a strání nepřeložená. Občas je užitečné se zasnít, občas zamyslet. Díky.