Velice lehká smrt
Simone de Beauvoir
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/499889/bmid_velice-lehka-smrt-2JL-499889.png
4
76
76
Novela z roku 1964, která vyšla česky jedinkrát v roce 1967, v mnohém překročila svou dobu. Autorka v ní líčí posledních několik týdnů života své matky. Téměř reportážní až naturalistické líčení fyzického a mentálního chátrání člověka je spojeno s bilancováním vztahu mezi matkou a dcerou. Péče, kterou se Simone snaží v posledních týdnech poskytnout své matce, je svědectvím o její lidskosti, touze přenést se přes všechno špatné, připravit jí skutečně snesitelný odchod, ale zároveň je to velké duchovní cvičení. Autorka je ledově upřímná, jako by chápala, že jen pravdivost ve vztahu k matce jí umožní vymanit se z nánosů stereotypů, rodinných falší, toxických vztahů. Vystupuje tak za všechny dcery, které řeší svou široce chápanou emancipaci, jež vykračují zpoza Stínu, které na ně matky vrhají. Zachovává si nicméně pořád něhu, láskyplnost, soucit, trpělivost, umocňované tím, jak pokračuje matčino fyzické chátrání. Pozoruhodná novela Velice lehká smrt Simone de Beauvoir promlouvá po téměř šedesáti letech možná víc než v době svého vzniku. Je nejen reportáží o posledních dnech života, zajímavou i co se technických a medicínských aspektů celého procesu týče a vývoje, k němuž v této oblasti došlo. Popisuje řadu jevů, s nimiž se ve vztazích uvnitř rodiny setkal skoro každý, bez sentimentu a falešné úcty obnažuje patologické rysy, manipulace, zákeřné stereotypy, čímž ilustruje mnohé z toho, co už dnes přece jen vešlo do širšího povědomí. To vše v literárně výjimečné, sevřené a pronikavé formě. Cílem autorky nicméně není jen bořit, neboť v centru jejího zájmu je koneckonců celou dobu člověk a jeho důstojnost. Nesmířenost se smrtí a až živočišný boj za život, vyplývající z autorčina filozofického přesvědčení, je zároveň inspirujícím bojem za svobodu v životě, nespoutanou patologiemi, které rodí společnost a mezilidské vztahy, i vztahy mezi rodiči a dětmi.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno: 2022 , PortálOriginální název:
Une mort très douce, 1964
více info...
Přidat komentář
Knihu jsem si přečetla na doporučení od kamarádky. Je teňoučká, ale silná.
Líbil se mi autorčin přístup k danému tématu. Na nic si nehraje, nesnaží se situaci a své pocity zlehčit, zlepšit, vykreslit se v dokonalém světle. Je to pravdivé, surové .... a přitom neskutečně lidské. Jsem za tuto knihu moc ráda. prožíváme něco podobného v rodině a je moc osvobuzující moci si toto přečíst a nemít ten pocit, že jste nevděčný, nemilující a sobecký tvor :-)
Krátká a stručná kniha o smrti, velmi otevřená, věcná a upřímná, ale vlastně nic šokujícího (pro někoho, kdo roky pracuje ve zdravotnictví). Zaujalo mě, jak moc SB konec života své matky prožívala (a vlastně připouští, že to překvapilo i ji samotnou), mluvila o „mamince“ přestože po většinu svého dospělého života měly komplikovaný vztah, nevycházely spolu a udržovaly si od sebe odstup. Asi to byla náhlá přítomnost smrti, kterou se my v naší civilizaci snažíme ignorovat do posledního možného okamžiku, která to změnila. A tady by se dalo spekulovat, jak by se posunula perspektiva, ze které nahlížíme na okolní svět a lidi (ať už jako na jednotlivce nebo společnost), kdybychom od začátku života jasně přijali smrt jako jeho nedílnou součást.
Zaujal mě rozbor vztahu k matce. Se slovy na závěr nesouhlasím. Smrt je přirozená. Jen probíhá různě. A okolí umírajícího nemusí nebo nemůže pochopit jeho touhu umřít.
Utla kniha, kterou jsem musela cist na etapy, protoze jeji tema je tezke a potrebovala jsem ho vstrebavat pomalu
Velice aktualni, bolavy a dulezity text.
Velice krátká kniha s lineární linkou a jednoduchým jazykem. Jde o autorčinu osobní zpověď, kdy s nemilosrdnou upřímností popíše vše tak, jak to je. Stáří a umírání je tabu, o kterém se moc často nemluví... Svět se točí okolo mládí a náš nevyhnutelný konec si málokdy uvědomíme, dokud mu nestojíme přímo tváří v tvář.
V mnohém jsem Beauvoir chápala, ocitla jsem se v hodně podobné situaci a intelektuální cynismus je dobrou ochranou proti zničujícímu smutku, nicméně přirozeně lidskou emocionální stránku zcela nepotlačí a ani by neměl. Bolest a utrpení jsou lidským údělem stejně tak jako radost a štěstí. A rodíme se, abychom umřeli. V tomto bodě se nicméně s Beauvoir neshodneme, projevil se u ní klasický existencialismus a kategoricky odmítla stáří a smrt jako nehumánní, násilné, zbytečné a nespravedlivé. Chápu, z jakých myšlenek vychází a samotné mi přijde stáří mnohdy kruté, se stupňujícími se zdravotními potížemi a bolestmi, slabým a unaveným tělem... Nicméně, odmítnutí samotné smrti se mi jeví jako dětinské a naivní - jde o zcela přirozenou část života, je to cyklus, kterému na zemi podléhá vše, i věci neživé (postupné opotřebování, rozdrolení, zničení). Ano, ne všichni mají to privilegium zemřít "lehkou smrtí", někteří umírají za velice násilných okolností, ale to bohužel není něco, co by šlo změnit. Navíc zejména v západních společnost smrt vytlačována na samý okraj našeho vědomí, je schovávána a nesmí se o ní mluvit, není divu, že nám začala připadat nepřirozená a strašlivá. Jenže nás tento konec čeká všechny a je zavhodno se na takovou chvíli připravit a zejména na čas, kdy nás opustí naši milovaní. Souhlasím však s Beauvoir, že neexistuje správný způsob, jak truchlit. Každý truchlí jinak a každý způsob je validní.
Abych se vrátila zpátky ke knize, je sice kraťoučká, ale očividně může nabídnout mnoho k zamyšlení už jen tématy, která řeší - stáří, rozpad tělesné schránky, etika medicínské přísahy, eutanazie, smrt, truchlení, existencialismus. Ne se vším jsem souhlasila a na můj vkus byl styl psaní příliš jednoduchý, nicméně kniha svůj přínos rozhodně má.
Knihu jsem přečetla za jeden večer. To jsem neměla v úmyslu. Ale prostě nešlo knihu odložit. I když je napsána před šedesáti lety, je víc jak aktuální. Některé věci se nemění. Doporučuji.
Útlounká novela, u které máte počet stran vyvážen tématem. Hutné, nelehké, občas dost syrové čtení o umírání a rodinných vztazích.
Tato novela se mi dostala do ruky ve chvíli, kdy si i moje maminka zlomila nohu v krčku. Velmi si mí líbí psychologický ponor do maminčiny povahy, líčení vztahu mezi matkou a dcerou. Překvapilo mě, že už v 60.letech 20.století lékaři zachraňovali život za každou cenu a nepřihlíželi důstojnosti člověka.
Po téhle knížce po mojí babičce už jsem ve své knihovně pokukovala delší dobu, ale až teď, kdy mi Simone de Beauvoir připomněl komentář StephenKingje k mé srdcovce Cop, jsem se do ní pustila. Nebudu polemizovat o tom, jestli umírajícímu říct pravdu nebo ne, jak už jsem se zamýšlela u komentáře k titulu Kratší nez vzdech. Každý to máme jinak a navíc je těžké to s jistotou tvrdit, dokud se nás to osobně netýká. Každopádně mě autorčino psaní i přes velmi citlivé a smutné téma bavilo a určitě ráda sáhnu i po jejích dalších knížkách.
Myslela jsem, že na knihu nebudu mít sílu, ale nemohla jsem přestal číst. Některé stránky jsem četla znovu, spoustu myšlenek se mi snad podaří zapamatovat.
"Síla věcí je známá :zhmotňuje se v nich život, je v nich přítomnější než v kterémkoli okamžiku."
"Když odejde někdo, kdo nám je drahý, platíme palčivými výčitkami svědomí fakt, že jsme ho přežili."
"Všichni lidé jsou smrtelní, ale pro každého člověka je jeho smrt neštěstím...."
Na napísanie takejto "reportáže" asi treba mať poriadne silný žalúdok a schopnosť nielen sa odosobniť a dokázať sa pozrieť na seba i svoju rodinu neľútostne, ale potrebná je i veľká dávka istého exhibicionizmu, prekračujúceho pravidlá bežnej rodinnej diskrétnosti a ochrany súkromia. Veď kto už len opíše - a predhodí verejnosti ako literatúru - detaily z osobného života a zo smrteľnej diagnózy vlastnej matky, z nechutných biologických procesov, ktoré chorobu sprevádzajú, z "prevádzkových" ťažkostí spojených s prácou lekárov a prítomnosťou príbuzných pri umierajúcej.
Za pozoruhodný detail považujem pasáž, v ktorej Simone d. B. píše o svojej ceste do Prahy, na ktorej sprevádzala svojho životného partnera Sartra v dňoch, kedy matka zomierala. Keď z Prahy telefonovala sestre do Paríža, aby zistila, či sa už koniec blíži, a má sa teda vrátiť, alebo ešte môže zostať pár dní v Prahe, sestra bola prekvapená, ako dobre ju v telefóne (z Československa!!!) počuje.
Túto kratučkú novelu som prečítala s akýmsi studom, dosť zaskočená, Jediné, čo ma zaujalo, sú zmienky o citovom a mentálnom vývoji Simone de Beauvoir v puberte a mladosti, keď sa potrebovala vymaniť z matkinej myšlienkovej obmedzenosti a náboženského vplyvu, no dokázala to len za cenu odcudzenia voči tej, ktorej smrť tu tak podrobne a vecne opisuje.
Vhled do myšlenek a pocitů dcery, která sleduje fyzické chátrání své stařičké matky. Simonino filozofické vzdělání je na jejích prózách krásně vidět a já si to prostě užívám. I z této knihy čiší ženské hledisko, ale stejně jako ve Zlomené ženě je to spíš pocit, podkres k hlavní melodii.
Autorovy další knížky
| 1966 |  Druhé pohlaví |
| 2021 | Nerozlučné |
| 1967 | Mandaríni |
| 1970 | Zlomená žena |
| 1969 | Paměti spořádané dívky |
Nenapadlo mě, že ještě v šedesátých letech nerušeně kvetl paternalistický medicínský model (reprezentovaný např. nesdělovaním prognózy nemocnému) a vlastně mě zklamalo, že ho filozofka emancipace nereflektovala. Kdo jiný měl předznamenat posun?
Literárně je to výborné, výpověď je upřímná a svobodná. A krátká. Bývala bych ráda četla dál.