Velká závěť
François Villon
https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/153460/bmid_velka-zavet-153460.peg
4
128
128
Sbírka veršů, kterými básník ironicky pohlíží na svět. Zamýšlí se nad vlastním žitím a své nedostatky omlouvá těžkým osudem a chudými poměry. Vzpomíná na své lásky. Dílo obsahuje 172 osmiveršových strof vložených do šestnácti balad, dvou písní a tří rondeauxů.
Literatura světová Poezie
Vydáno: 1978 , Supraphon (Editio Supraphon)Originální název:
Le grand testament Villon
více info...
Přidat komentář
(SPOILER)
moje osobní virtuální zápisky k maturitě:
Balada-
"Já u pramene jsem a žízní hynu.."
je mu mizerně
Závěť-
je to dovopravdy prostě závěť, mluví tam hoodně o chudobě, o svém divokém mládí a o tom jak toho lituje, celá první stránka je v podstatě disstrack na paeže který ho uvěznil a držel ho o vodě a chlebu, na konci zmiňuje svoji mrtvou maminku a tatínka a jak bude mrtvej brzo taky, začíná "V třicátém roce mého žití.." a zhruba uprostřed básně zmiňuje "Já roku jednašedesát jsem psal to pořízení své..." takže už to píše fakt starej
"Ach, kdybych já byl studoval v svém mládí bláznivém, můj Bože, a na dobré mravy dal, teď měl bych dům a měkké lože."
-Villon často požívá opakující se veřš jako refrén na konci slok
Nářek někdejší sličné zbrojimstrové+Balada sličné zbrojmistrové k nevěstkám-
todle mi připadalo skoro jako jedna dlouhá básnička, v první stará paní naříká jaká bývala krásná a tím pádem i mocná, jak si každého omotala kolem prstu, jak se teď sama sobě hnusí a nikdo se na ni ani nepodívá..v té druhé říká nevěstkám ať si to užívají, ať milují, a obhajuje jejich čistotu v lásce před předsudky společnosti
-Villon má strašně pesimistické báně, cítí se zrazen světem, jedna básnička mluví o jednom pocitu, nejsou příběhové
-zhruba od poliviny knihy uvádí své básničky "Item, ..." a něco o nich nebo pro koho jsou atd.
Balada o jazycích klevetníků-
recept na hnusnej lektvar pto hnusný lidi
posledních pár básní na sebe krásně navazuje, skoro jako by pojednávali o stejný věci
Villonovi básničky působí velice vztahovačně a zarputile, negativně. Ale čte se to dobře a poměrně hladce.
Člověk, básník, milovník života , rebel co nikdy nepřestal rebelovat, ač přes prsty od života dostal tolikrát...
Přiznává sám pro sebe viny, ač ukazujíc prstem na ty, kdo jsou z části za jeho viny zodpovědni ,zůstává úkryt za svými rýmy.
Miluji ho , od svých 13 let, kdy jsem se poprvé s Villonem setkala vím, že je to můj básník. Mluví mi z duše, jeho smutky z první a nenaplněné lásky mě jako mladou studentku naprosto zasáhly, ovlivnily můj názor na život, snad i na lásku
Spoustu lásek přešlo kolem mě, Villon však zůstal v mém srdci a jeho rýmy mě i nadále provázejí životem . Někdy zpívají, někdy bolí...někdy vás nabijí energií, někdy vás ponoří do bahna života a než se stačíte nadechnout, topíte se. Prostě Villon.
Asi to je nepatřičné, ale čím déle a více poznávám Villona z 15 století, tím víc mi připomíná Charlese Bukowského z 20 století - je to můj dojem, nekamenujte mě, ale prostě to tak je. Čím víc ho čtu, tím víc ho miluju a tím víc je mi z něj zle....
"Poznal jsem na své krušné puti,
že v zoufalství a beznaději,
bolestí když se srdce rmoutí,
víčka se v hořkém pláči chvějí,
že prací člověk bezpečněji
zaostří mysl k nové síle
a život víc dá ve svém ději
než školy textem v řeckém díle."
Tenhle básník věděl o životě mnohem víc, než banda psychiatrů na jakékoli české psychiatrii...
Ustupte, přichází Mistr! Nejslavnější básnický zhýralec střílí šípy všemi směry. Věnujte mu klidnou chvíli vašeho večera.
Autor se zamýšlí nad svým osudem, vysmívá se celé společnosti i sobě samému. Své hříšné skutky omlouvá chudobou a osudem.
Kniha obsahuje 172 osmiveršových slok, které jsou prokládány baladami. Některé básně jsou psány formou tzv. francouzské balady. Závěť obsahuje písně nábožné, dvorskou poezii a „bláznivé“ písně z pařížského podsvětí, hospod, paláců aj.
Celkově se mi kniha líbila. Vydání z roku 1985 má malý formát, obsahuje menší font písma. Básně přebásnila JARMILA LOUKOTKOVÁ.
Citáty:
Nuzota z lidí lotry činí
a vlky z lesů žene hlad.
líp naživu být v chudobě
než vězet v kůži zbohatlíka,
co hnije s erbem na hrobě.
Další poklad, za který vděčím maturitě z češtiny, kterou tak odsuzuji. Villon se rozhodně narodil ve špatné době, mnohem lépe by mu bylo později, nenechal se ale odradit a za to mu patří velké dík. Rozhodně je potřeba brát dílo v kontextu jeho života. Jenom by mě zajímalo, kde a jak skončil tento velikán.
Knížku jsem si stáhla jako e-knihu zdarma jen pro zajímavost, že je v překladu mé oblíbené autorky knížky Navzdory básník zpívá. V mé představě vidím loutnistu, co putuje od města k městu, od vesnice k vesnici a tyto básně předzpěvuje někde na náměstí nebo návsi za pár žejdlíků moku. Byla to doba cudná, ale i nemravná a on byl rebel.
Villon není jednoduchý na čtení, takže asi není ideální ho číst jako svou první poezii, ale je to opravdu kvalitní čtení.
Asi bych ho jako člověka potkat nechtěl, podle mě to byla taková zvláštní povaha, ale čtení je to zábavné. Villon nešetří nikoho (ani sebe) a kritizuje v podstatě všechno a všechny, co v tehdejší společnosti bylo k vidění. Vlastně ani ve své závěti v sobě nezapře povahu rebela, která provází celou jeho literární dráhu. Rozhodně stojí za přečtení...
Závěť - osudové indície s pomstou.
Překlad Otokar Fischer, porovnání jiných překladatelů bude stát za to.
Na mysli vytane náš Karel Kryl, F.V. byl jeho oblíbencem.
Z "Balady o jazycích klevetníků "čiší tolik extrémního hněvu , který by nebyl možný bez veliké zrady. Proto utrejch pro jazýčky klevetníků je koncentrace neskutečně odporná.
Má to sílu a náboj vzteku, ze kterého pak ční osobnosti ducha a rétoriky.
Můj milý Villon! Jeho poezie mě nikdy neomrzela a moc dobře se dodnes pamatuji, jak jsme pásmo sestavené z Villonovych básní hráli s dramaťákem před obecenstvem z našeho internátu a dodnes vidím ty dílem pobavené, dílem zděšené a znechucené obličeje našich vychovatelek...no jasně, je to trochu peprnější :-)))
Na této knize jsme se učili ve škole poezii, nikdy nebudu paní profesorce Dáše Novákové dostatečně vděčný. A Villonovi samozřejmě také.
Znám vše, ač nic bych neznal radši,
znám chlapy mdlé i ruměné,
znám Smrt, jež všechny pod zem vtlačí,
znám cokoli, jen sebe ne.
Největší překvapení - nevím čeho... měsíce? Upřímně jsem nečekala moc, Villon mě nikdy moc nelákal a teď jsem se k němu uchýlila víceméně proto, že jsem věděla, že ho přečtu rychle... V první řadě mě upoutala neotřelá literární forma, vůbec jsem netušila, že Velký testament je napsaný v podstatě souvisle, a že ať si kdo chce co chce říká, vlastně se ani nejedná o samostatné básně (i když některé mohou fungovat samostatně), ale spíš o jakýsi epillion (epůsek, prostě malý epos). Ze začátku jsem měla trochu problém s autorovým postojem, nejen že se na začátku nechutně rouhá (což ani nevím, proč mě tak urazilo... možná proto, že mi přišlo, že uráží koncept slitovaní a empatie? nevím... upřímně), ale ještě si o sobě myslí bůhvíco. Nicméně, když přestal pomlouvat Tybalta d'Aussigny, úroveň celého textu se výrazně zvedla a já byla ochotná mu ten - za mě - nepodařený začátek odpustit. Prostředek byl famózní - především mě zaujal Villonův postoj k ženám. Na první pohled se totiž zdá, že je negativní - pokud to zjednoduším, tak říká, že počestná a věrná žena neexistuje, záleží jim všem jen na penězích a nejhorší a nejchlípnější ze všech jsou jeptišky... No, ale postupně jsem z toho začla získávat dojem, že je to vlastně něco, na co by každá žena měla být pyšná... což mi přijde poněkud humorné. Bohužel jsem ani po dlouhém hledání nenašla strofu, která mě tak upoutala, takže jsem vybrala jinou v podobném duchu... (Mě se zdá, že je v tom skrytý obdiv... :D)
54
Na muže nejdřív vyzraje,
pak dáma prchá, co jen stačí-
Tahle mzda v lásce běžná je.
Do prachu žena muže stlačí,
byť v objetí je sebesladčí.
"Do čerta nůž a pták a žena!"
muž jenom zahromuje v pláči,
"Slast krátká - dlouhá strast pak cena!"
Závěr ("Item") už byl zase trochu slabší, asi tou jednotvárností, nicméně stále příjemné překvapení. Četla jsem v překladu Jarmily Loukotkové a přiznávám, že mě to dost nalákalo na román "Navzdory básník zpívá".
Šla jsem na jistotu, Villon přece patří mezi mé nejoblíbenější básníky!
A přece, tentokrát jsem se každý ocitli na jiné straně barikády - a já na fňukání nějakého trdla fakt neměla náladu.
Promiň, Františku...!
Zpověď velkého hříšníka - účtuje se sebou i s těmi, kdo jsou odpovědni za jeho utrpení. Ani v závěti v sobě nezapře buřiče a milovníka života. S touhle knížečkou se návrat do středoškolských let vydařil.
Souhlasím s tím, že básně jsou nejlépe pochopitelné (a čtenář je asi taky nejvíce ocenění)v kontextu života tohoto básníka. Proto vřele doporučuji knihu Navzdory básník zpívá od Jarmily Loukotkové, kde je vylíčena biografie Villona a jeho básně jsou zasazeny do situací, kam skvěle pasují.
Ke konci nadčasové myšlenky, ale u mnoha básní jsem se nudil.. Konec dobrý, všechno dobré :)
Štítky knihy
francouzská literatura středověká literatura středověká poezie
Autorovy další knížky
| 1985 |  Velká závěť |
| 2009 | Básně |
| 2010 | Malý a Velký testament |
| 2009 | Já u pramene jsem a žízní hynu |
| 1964 | Já, François Villon |
Potkat se s Villonem- to je jako potkat první lásku a vědět, že to je na doživotí. Jeho rýmy bolí, zároveň však umí potěšit, uklidnit, aby vzápětí vyburcovaly vaši nervovou soustavu do maximální roztříštěnosti duše.... Dokonalé, smutné, vzrušující.... villonovské