Velké maličkosti

18.06.2019

Tohle je třetí kniha, kterou jsem si od této autorky přečetla. A zase mě nezklamala. Opět je to dobrý příběh, který se mi líbí.

Metlo, díky za skvělý komentář. Cítím se úplně stejně.
Jsem v půlce knihy, čtu ji kvůli výzvě a začínám být značně rozladěná z prvoplánovosti autorčiny. Alespoň ji z toho podezírám. Doufala jsem v zázrak a náhlé vylepšení, teď, dík Metle, vím, že jsou to marné naděje. :-) Štve mě ta počestná, pracovitá, poctivá a spravedlivá Ruth, se svým nadmíru talentovaným a slušně vychovaným synkem, ke kterým je svět tak velmi, velmi nespravedlivý, ale oni neumdlévají ve své touze, být co nejlepšími. Ach jo!
Až si tak říkám, jak by asi dopadl běloch, kdyby si vyrazil na nákup do Bronxu nebo do některých rizikových oblastí Harlemu. Myslím, že hůř, než když Ruth kupovala dárek pro matku.... Považovali bychom snad toto za rasismus, ne, považovali bychom to za bělochovu blbost. (tedy alespoň já ano. Jasně bylo by fajn, kdybychom si byli všichni, ale opravdu všichni, rovni a měli i rovné příležitosti, ale náš svět takový není a nikdy nebude)
No nic, pravděpodobně to tedy dočtu, ale už jsem dík výzvě narazila na mnohem lepší tituly. Trpím záhadnou tendecí myslet si, že se Ruth jmenuje Rubby.
PS. Dočteno. Nepřekvapeno. Koupila jsem si Dámu ve zlatém a už se na ní moc těším.

11.06.2019

Velmi čtivá kniha, která Vás donutí k zamyšlení se nad otázkou rasismu...
Doteď jsem netušila, jak moc velké potíže mohou černoši v Americe mít a jak se mohou cítit tito lidé, pokud je kolem nic společnost zaměřena především na bělochy.
Skláním poklonu bílé autorce, která musela hodně nastudovat, aby knihu vůbec napsala (nejen z pohledu černošky Ruth, skinheada Turka, ale také obyčejné bělošky Kennedy). :-) Vřele všem doporučuji k přečtení... :-)

06.06.2019

Zásadně nesouhlasím s tím, že jsou knihy Jodi na jedno brdo. I kdyby měly všechny jen jeden námět, Jodi ho pokaždé zpracuje a rozvine zcela originálním způsobem. Hodně se mi líbily kapitoly z pohledu otce, který nebýt jeho nesnášenlivosti k ostatním rasám působil skoro normálně. Nic takového jsem ještě nečetla, a nechci, aby mě někdo pochopil špatně, v žádným případě se nechci xenofobů apod. zastávat, ale jeho chování jsem tak trochu chápala. Ne schvalovala, ale chápala. Tak jako tak jsem samozřejmě fandila Ruth, ale mojí oblíbenou postavou se stala Kennedy.

02.06.2019

Tato kniha není mým šálkem čaje, nevyhovuje mi americký styl vybudovaného příběhu. V mnohém souhlasím s předchozími komentáři.

02.06.2019

Po této knize jsem sáhla jako po oddechové četbě v intelektuálně nejnáročnějším období roku. V první polovině knihy tomu tak bylo. Další z příběhů ze soudní síně, pěkně vykreslené charaktery postav, čtivý styl, ale nic zapamatovatelného. Ve chvíli, kdy jsme ale spolu s černošskou sestrou Ruth zjistili, že ve snaze žít jako ostatní (tedy jako běloši) musí denně podstupovat řadu kompromisů, předstírat nevšímavost vůči předsudkům bílé společnost, vlastně klamala sama sebe a vytvořila si iluzi, které musela obětovat část své (pro nás bílé běžné) lidské důstojnosti, v tuto chvíli mě to chytlo. Stejně zajímavý (i když poněkud očekávaný) byl pro mě i přerod veřejné obhájkyně Kennedy, která se s postupujícím soudním procesem začala čím dál tím víc ponořovat do problematiky rasismu. I když to pro mě nebylo jednoduché, musela jsem se s ní ztotožnit. Přesně chápu, o čem vypovídá. Velmi se snažíme najít v sobě předsudky a odstranit je ze svého uvažování, ale přesto tam jsou všemu navzdory. Zajímavý byl i pohled Turka, zoufalého otce mrtvého novorozence, který se snaží vyrovnat se se synovou smrtí tím, že si najde viníka a toho slepě a zuřivě požene k zodpovědnosti. Jeho neonacistické postoje, důvody, které k nim vedly, jeho uvažování a jeho reakce jsou mi sice cizí, a proto mě ani nebavily, ale to nesnižuje jejich racionální základ. Takoví lidé jsou mezi námi, ne první pohled je od ostatních nerozeznáme, i když v Čechách se nijak skrývat nesnaží, ale je dobré znát jejich motivaci, logiku, protože pak jim můžeme v životě čelit. I když Jody Piccoult vyčítám sladký happyend, který sílu předchozích stránek značně otupuje (i když chápu, že tyto přerody a názorové kotrmelce se dějí), jsem velmi spokojená s tím, že téma rasismu pojala do hloubky a problémy s ním spojené dokázala barvitě a názorně vysvětlit tak, jak já to nedokážu.

02.06.2019

Komentář od Metly mi naprosto mluví z duše, lépe bych to nedokázala napsat...

Jen ještě dodám: kniha by stačila polovičního rozsahu, zbytek byl naprosto zbytečný. Vzhledem k tomu, že toto nebylo mě první setkání se spisovatelkou, tak se obávám, že jsem přesáhla nějakou mez očekávatelnosti. Od cca 200. strany jsem už tušila, kde vzniknou problémy, jak se bude vyvíjet soudní proces, jak kniha vygraduje. A nemýlila jsem se - bohužel.

Jinak kniha je jako vždy působivá a čtivá. Není těžké pochopit i Turka s Brittany, když je vnímáte jako matku a otce. Přesto si myslím, že kdyby byla napsána civilněji (méně vyhraněně) byla by mnohem více uvěřitelná.

01.06.2019

Marně vzpomínám, kdy naposledy jsem zavírala knihu TAK nasraná. Napsala jsem tuto větu a pro zklidnění se odebrala 35 minut perspirovat na eliptickém trenažéru, aby mi fyzická námaha ve spojení s nejepičtějšími skladbami od „Two Steps From Hell“ pomohly navrátit ochotu ke korektnímu vyjadřování.
Už nějakou dobu jsem plánovala seznámení s tvorbou Jodi Picoultové, v knihovně na mě z police svými rozměry zařvaly „Velké maličkosti“, pročež jsem uplynulé čtyři dny trávila soudním procesem a událostmi, jež k němu vedly. Ve skutečnosti jsem na těch 500 stran potřebovala dva dny, ve zbylých jsem měla minimum času na čtení. Jinak řečeno: styl autorky mě chytil, píše velmi lidsky, osobně, s citem pro detail, jak to mám ráda a jak mě to baví. Není problém se s postavami ztotožnit, oblíbit si je, pochopit i Turka navzdory hlubokému nesouhlasu s morální špínou, kterou je obklopen a prostoupen.
V úvodní třetině jsem byla nadšená: soucítila jsem, zuřila nad nespravedlností, držela jsem všechny palce porodní sestře Ruth a říkala si: konečně! Konečně afroamerický charakter, který se svou pílí vymanil z harlemských stereotypů, aniž by měl potřebu neustále upozorňovat, jak je na každém kroku diskriminován. Ups! No tak nic, nevydrželo to, postupně ublíženost vyhřezla až do žlučovitého stavu - za daných okolností sice pochopitelného, leč v hrázi mých sympatií vznikly trhliny.
Ještě bych překousla černobílost zápletky, prezentující tři strany konfliktu:
1) rasistické aktivní bělošské zlo ve formě vymaštěných zastánců bílé nadřazenosti,
2) rasistické pasivní bělošské zlo ve formě ostražitosti pramenící z předsudků,
3) utlačované černošské dobro.
Jodi Picoultová ve svém oikofobně působícím sebemrskačství zachází do takových extrémů, že zasmát se vtipu, který si utahuje z jiné rasy, vás zařadí mezi opovrženíhodné aktivní rasisty. Nehodnotíte lidi podle barvy kůže, ale ani denně nevzdáváte díky a nestydíte se za to, že jste se narodili s výhodou světlé pleti (a ke svým úspěchům tedy zákonitě vyšplhali po sehnutých, krvácejících černých hřbetech)? Jste pasivní rasista! Máte v těle více melaninu? Pak automaticky trpíte pod bělošskou nadvládou, jiné problémy vás nesužují (a pokud ano, můžou za ně běloši).
Ve věznicích je více barevných, autorka neváhá přijít s důvodem: velká část jsou nevinné oběti systému, zatímco zločiny bílých jsou justicí ignorovány. Náplast tělové barvy je světlá - rasismus! Tato díra na trhu byla zaplněna, vyrábějí se i náplasti hnědé a bezbarvé (průhledné), ovšem taková informace se paní Picoultové nehodí do krámu.
Nebyla jsem v USA, nemíním popírat napáchané křivdy, nicméně tvrdit, že rasismus je úplně všude a k tomu je výhradně bělošským povahovým rysem - ostatní etnika jsou láskou přetékající neviňátka, to mi připadá silně neobjektivní.

Každý z nás pochází z jiných poměrů a je něčím omezován: někdo špatně slyší, jiný není dost vysoký, další se narodil do chudé rodiny atd., a každá rasa (i jednotlivec) má svá specifika. Bílí sprinteři jsou pomalejší než černí, Pygmejové se asi nestanou basketbalovými hvězdami, ženy neskočí 8,5 metru do dálky a muži nemohou rodit, to je prostě fakt. Můžeme se smířit se svými limity, můžeme se je snažit překonávat, ale používat je jakou věčnou výmluvu pro své neúspěchy a munici k útoku... ne, to nežeru.
Lidstvo obsahuje určité procento primitivů, schopných nenávisti/agrese z malicherných příčin. V životě jsem takových potkala málo a věřím (chci věřit), že jde o výjimky. Mám pochopení pro lidi s předsudky, získanými na základě opakovaných negativních zkušeností - sama mezi ně patřím. Nebudu se omlouvat za svůj odpor k asociálnímu chování, ani za četnými zážitky podporovanou nedůvěru k sociálně vyloučivším se LIBOVOLNÉ barvy pleti. Tři roky práce mezi nimi zřídka přály pozitivním emocím.

Měla bych asi jít spálit další kalorie, radši svůj výlev uzavřu: „Velké maličkosti“ jsou výborně napsaný román, který se zvrhnul v manifest sociálního inženýrství a propagaci multikultury ve stylu „ten hranatý konektor napasujeme do kruhové zdířky za každou cenu“. Neochota opustit obviňující, fanaticky moralizující tón ve spojení s kýčovitým závěrem u mne spustily dávivý reflex, ráda však vyhledám další díla Jodi Picoultové - snad vyváženější, nesnažící se vkládat flagelantské důtky do rukou všech, co se provinili příslušností k bílé rase. V mládí bych se jich ochotně chopila, za posledních 15-20 let jsem nicméně dospěla k poznání, že realita je složitější než utopické ideály. Až zmizí VEŠKERÉ rozdíly mezi lidmi (až budeme mít všichni totožné odstíny, pohlaví, váhu, výšku, majetek, inteligenci, víru, morální standardy, nulové ambice atd., zkrátka až z nás bude homogenní masa robotů), potom třeba zmizí ze světa konflikty a nespravedlnost. Zatím necítím nutkání sypat si hlavu popelem za zločiny kdejakého vyholeného bezmozka, kát se za hříchy předků, ať domnělé či skutečné, a už vůbec ne za koloniální choutky světových velmocí. Kdo, kde a s jakou vizáží se narodil, na to nemáme vliv, předhazovat to lze maximálně rodičům... a snažit se žít tak, ať se za sebe nemusíme stydět. 70-75%
Pokud jste dočetli až sem, gratuluji a děkuji za trpělivost :-).

31.05.2019

Další reálný a silný příběh z pera vynikající autorky, který ve mně zanechal hluboký dojem.

Nevím, zda jsem schopna vzdát dostatečný hold a vysvětlit, jak moc pro mě přečtení této knihy znamenalo.

Jodi Picoultová je mistryně ve zpracování různých vážných témat, že máte pocit, jako byste je osobně prožívali.

Stejně jako Niagárská kaskáda může být viděna jako výsledek mnoha mnoha kapek vody hromadících se v bouřlivou, mocnou sílu, tak se také hromadí mnoho malých rasových záblesků, které vytvářejí ohlušující a drtivou realitu.

26.05.2019

Příběh, kterým se člověk hodně učí - v tom naprosto souhlasím s autorkou, která tuto myšlenku napsala v doslovu. Jasně jsem si při četbě uvědomila, že žádná maličkost není tak malá, aby nezapříčinila něco opravdu velkého, a zároveň že to, co se tváří jako zásadní a velké, může být vlastně velmi malicherné. A příběh sám je strhující, dojemný a vedoucí k zamyšlení nad vlastními postoji. Ano, může zarezonovat i se čtenářem, který v popisované realitě přímo nežije, a přesto ji denně v jiných rovinách potkává. K četbě doporučeno, třeba knihu za pár let vezmu do ruky znova.

25.05.2019

Tohle na mě dolehlo jak velký balvan. Román zcela určitě donutí čtenáře přemýšlet hlavně nad sebou samým a svým viděním problematiky. Autorka ho tímto textem prostě donutí. Mně z toho každopádně brní hlava pořádně a nenechám ty myšlenky jen tak ležet ladem. Takže za mě opět brilantně zpracované kontroverzní téma příběhu, ačkoliv byl text na můj vkus trošičku delší.

25.05.2019

4,5* zajímavé téma rasismu (ano, stále i v této době) a nahlédnutí do právního systému USA, v knize na můj vkus moc chyb ve stylu chybějících písmen

20.05.2019

To byla zase jízda! Ač jsem knihu z nějakého důvodu pořád odkládala, jsem nadšená jako snad z každé knihy od Jodi. Miluji její vždy originálně vybrané téma, které je probráno do hloubky a člověka obohatí. Takže za mě palec hore. Těším na další dílo, snad něco vyjde brzy.

12.05.2019

Uf,tato kniha mě absolutně dostala. Kdyby se mě někdo zeptal jestli jsem rasista,kategoricky bych odmítla. Ale teď po přečtení, nevím tak úplně jistě,co vlastně jsem. Každopádně doporučuji k přečtení.

10.05.2019

Jako první jsem četla Je to i můj život a bylo to u mě za tři hvězdy, tohle je ovšem vyšší liga a až na pár drobností nemám co vytknout, a to včetně překladu i korektury, což u JTIMŽ byl dost problém. Je tu hodně věcí k zamyšlení, například jestli fakt nejsem rasista a nebo vlastně jsem, ale odmítám se ztotožnit s debilem, co má na hlavě vytetovanou svastiku. Každopádně téma rasismu je nevyčerpatelné a příběh v knize mě osobně dostal.

08.05.2019

Jodi je snad moje úplně nejoblíbenější autorka. A Velké maličkosti jsou podle mě zatím úplně nejlepší kniha od ní. Pohled na téma rasismus je těžké. V každém asi jsou nějaké předsudky. Co mi nedělalo vůbec dobře byli stránky o Turkovi - takové chování a smýšlení a přesvědčení asi nikdy nepochopím. Konec velice překvapivý. Kniha se mi dostala pod kůži a rozhodně ji budu ráda půjčovat a doporučovat!!!

07.05.2019

Když jsem knihu brala do ruky, říkala jsem si, zda vzhledem k počtu stran nebude děj příliš roztahaný. Bylo tomu právě naopak. Kniha se mi velice dobře četla. Autorka sepsala příběh z pohledu afroameričanky, otce skinheada a z pohledu veřejné obhájkyně. Je zajímavé sledovat, jak se tito lidé v průběhu děje mění. Ono nic není totiž neměnné. Kolikrát jsem se zamyslela nad předsudky, které každý z nás nějaké má. Konec byl velice překvapivý a poslední strany jsem hltala ve velkém. Oceňuji autorčinu snahu nastudovat vše, co se této problematiky týče. Je třeba si uvědomit, že takové věci (obvinění na základě rasy) se bohužel v dnešním světě dějí. Do budoucna zkusím přečíst i něco dalšího od této autorky.

21.04.2019

Moje druhá kniha od této autorky a rozhodně opět nezklamala, těším se na další :-)

21.04.2019

Kniha se mi moc líbila, velmi zajímavé a neobvyklé téma, jak už to u Jodi bývá. Opět mě nezklamala.