Velké trápení
Helena Šmahelová
Příběh třináctiletého citlivého děvčátka, které je přinuceno vedle svých prostých starostí a školních problémů bojovat s nečekanými nesnázemi danými rozchodem rodičů.
Přidat komentář
Pro gen Z moc zastaralé, a tak trochu sci-fi.../technika, oslovení/..
rodiče hlavní hrdinky fakt nestáli za nic. Sami se chovali jako větší puboši, a to měli děti. Asi vliv doby, mít je tak brzo. Komu to prospělo, co....
Ten konec taky působil nereálně.
Ve filmu /youtube/byla jedna z vychovatelek /Bojanová/mnohem víc v poho, než v knize- asi nějaká korektnost ?- když někdo nemá děti, asi proto, že ho vůbec nezajímají, tak cpát mu cizí, to fakt nemá cenu, ve filmu byla za tzv. přísnou, ale ok, v knize jako bulllying b.....tch.,která by s dětmi pracovat vůbec neměla - což není vůbec nic negativního, každej nemusí. -Takže to poněkud upravili, aby neměli problém.-Víc mě bavil ten knižní příběh do doby před domovem, je tam trochu věcí o Praze #historie :-))
+++hezké ilustrace
Četla jsem jako malá a pamatuji si, jak jsem u toho brečela, jak mi bylo Jany líto. Vůbec jsem nechápala ty rodiče a jejich myšlení a myslím, že je nechápu ani teď. Knihu jsem teď našla v knihobudce a znovu jsem se začetla a začal mi zase z toho příběhu běhat mráz po zádech.
Forestwalker : Vztah rodičů mi přišel hrozně pokrouceny. Po rozchodu byly navíc obě sestry rozděleny bez možnosti se aspoň občas vídat a otec nakonec celou situaci neunesl a odložil Janu do dětského domova daleko od Prahy.
Chápu, že matka ve svízelné situaci očekávala, že ji Jana bude oporou, ale na druhé straně jakou oporou byla ona jí? Vždyť Janě bylo pouhých třináct, nevěděla nic o životě a najednou se musela poprat s rozchodem rodičů, ztrátou sestry i jakési jistoty v podobě celistvé rodiny, otec od ní očekával, že kromě školy a kroužků bude zvládat i péči o domácnost. Takže když to shrnu, otec byl slaboch a matka bolestinska a ukrivdena, které starší dcera nestala za to, aby za ni zabojovala. Během Janina pobyvani v domově se za ní ani jednou nepřijela podívat. Zato stále Míša tohle a Míša tamto..
Cetla jsem ted po 35 letech (asi) znova a ted mi, az doslo, jak je ta knizka stara. Tim nerikam, ze je spatna, je porad dobra, jen me dcery uz ji asi "neuctou". Skoda.
Marně přemýšlím, zda jsem tuto knihu v dětství četla nebo ne. Asi spíš ne, ale moc se mi líbila. Výborně je popsáno, jak se Jana cítila, co prožívala. Dojalo mě, jak Jana nepsala mamince , ale rozmlouvala s ní v duchu. Vztahový problém vyřešený odložením dítěte v děcáku byl pro mne až neuvěřitelný, stejně jako necitlivé rozdělením sester. Nečinnost maminky mi přišla nepochopitelná. Ten Happy end na konci mi přišel trochu přehnaný, ale je to holt kniha pro děti.
Trochu tam cítím propagandu poplatnou době: instituce to umí líp než rodiče, ale jinak je kniha opravdu pěkná až psychologicky laděná.
Měli jsme na základní škole jako povinnou četbu a já se k ní od té doby vracím celý život přečtená asi už 5 krásná kniha a bude už navzdy v me knihovně
"Počkej, někdo jiný tě naučí pořádku, a to pro tebe bude tvrdá škola, " říkávala maminka třináctileté Janě. A byla.
(SPOILER)
Young Adult literatura padesátých let. A věřím tomu, že kdo si knížku v mládí přečte, sotva na ni někdy zapomene. Je výborná.
Po letech mám snad jen trochu víc pochopení pro otce, protože život s úzkostlivými a věčně nervózními partnery vážně není žádná legrace a lidé od nich utíkají a utíkat budou. Způsob řešení následné situace byl ale dost nešťastný, takhle by se třeba v naší rodině nezacházelo ani se zlou kousavou kočkou, natož s chytrou a citlivou dívkou, jejímž největšími zájmy byly opera a hraní na klavír.
Hlavně otec byl ukázkový vometák, který své pseudoproblémy řešil na cizí úkor, matka to ale taky dvakrát nevytrhla.
Tak moc ráda jsem si znovu přečetla příběh, který jsem četla ve svých dvanácti letech. Tehdy jsem si říkala, jak je Jana statečná a skvělá, nyní ve svém "hodně" dospělém věku vnímám situaci v tehdejší době hodně smutně a to nejen jako matka dvou stejně starých dětí jako Jana. Jsem moc ráda, že jsem si knížku znovu přečetla.
Tento křehký příběh je starý víc jak půl století. A i když děti v té době měly trochu jiné podmínky než ty současné, přesto si myslím, že i v současnosti si příběh najde své čtenářky.
Opět kniha mého dětství a mládí. Knihy paní Šmahelové jsou celkově pro mě ty nej a jsou spojené s mými mladšími lety. Tuto knížku jsem přečetla mockrát a vzhledem k tomu, že nové knihy nevycházely moc často, stále jsem se vracela k těm oblíbeným. Tato k nim rozhodně patřila. Knížka svým způsobem smutná, ale nakonec dobře dopadla.
Když mi bylo kolem těch 12, byla to moje nejoblíbenější knížka. Přečetla jsem ji několikrát.
Velice kvalitní, silný a poutavý příběh ze kterého mě bolí u srdce ještě dnes a to už je to prosím 20 let co jsem knihu četla.
Krásná knížka. Sice je poznamenána dobou, která od jejího vzniku uplynula, ale to jí vůbec neubírá na atraktivitě. Dokonce bych možná řekla, že téma neúplné rodiny nebo rodiny sice úplné, ale takové, kde děti mají pocit, že jim ze strany rodičů není věnováno dost pozornosti a pochopení, je dnes mnohem aktuálnější a častější než v časech Jany Tománkové. Líbí se mi práce s dětskými myšlenkami, styl uvažování a konání dětí, jejich bezprostřednost a upřímnost a kontrast k taktikám dospělých. Knížka je navíc čtivá, zvlášť přitažlivou se stává ve chvíli, kdy Jana přijde do dětského domova. Prostředí, děti, vychovatelky i dobrosrdečná kuchařka jsou vylíčeny tak, že má čtenář pocit, že je sám součástí domova. Parta dětí navíc zažívá nejedno dobrodružství. Jsem ráda, že jsem na tuhle knížku narazila.
Cetla jsem jako devce, ted po letech jsem se k ni nahodou vratila. Dluzno priznat, ze je napsana stylem, ktery neurazi ani dospeleho - byt ten ji chape podstatne jinak.. Dobra pripominka, abychom si uvedomili, jak moc nase ciny ovlivnuji zivoty druhych, zvlaste pak deti.
Velké trápení jsem četla v době puberty. Pro děti je velký problém snést rozchod rodičů a jejich hádky. S odstupem času to člověk v dospělosti skousne lépe, než v dětství. Vidí jakékoliv problémy jinýma očima. Pro děti je to však velké trauma, myslí si, že se jim rozpadá celý svět.
Velké trápení jsem četla jako náctiletá a pamatuji se, že jsem nad ní plakala. Potom jsem neustále sledovala rodiče, protože jsem se bála, že jejich občasné dohadování také povede k rozvodu / rodiče jsou spolu už 56 let /. Je to krásná kniha, měli by si ji přečíst hlavně rodiče, protože právě oni často mohou za bolavé dušičky svých dětí.
Jak smutné, když se naše trápení stanou velkými, protože je způsobili ti nejbližší.
O to smutnější, když je působí ti, kteří by měli spíše chránit.
Četla jsem před více než čtyřiceti pěti lety, přesto si pamatuji emoce, které ve mně příběh Jany vyvolal. Možná to bylo tím, že i já měla v té době velké trápení.
Jana se tak na chvíli stala mojí nejlepší kamarádkou.
P.S: Historie se, bohužel, mnohdy opakuje. A to je to nejsmutnější.
Autorovy další knížky
| 1959 |  Velké trápení |
| 1984 | Stíny mých otců |
| 1979 | Žena roku 1900 |
| 1964 | Dobrá mysl |
| 1985 | Stopy mých otců |
Milovala jsem tuhle knihu a spolu s Mádím na křídlech opakovaně četla.
Byla jsem několikrát v ozdravovně a velmi těžce jsem nesla dvouměsíční odloučeni od rodiny, zvykání si na nové prostředí a velké množství dětí. Ale pak se mi tam líbilo a dodnes na některá dobrodružství a lásky vzpomínám.
V těch chvílích jsem byla Janou.
Chudince malé nadělila Helena Šmahelová krušné dětství a já si poprvé uvědomila jaké mám vlastně s rodiči štěstí.