Velký cirkus
Pierre Henri Clostermann
Pierre Clostermann byl jedním z těch, kteří hned na první výzvu generála de Gaulla přišli do Anglie, aby po ztracené bitvě vyhráli válku, nebo přinejmenším zachránili čest. Ve čtyřiadvaceti letech byl nejúspěšnějším francouzským stíhačem druhé světové války. Ve své knize vzpomínek vypráví dramatickou historii oněch let, kdy život každou chvíli visel na vlásku. Čtenáře zaujmou strhující popisy bojových akcí, kdy na duševní síle i technické dovednosti v jediné vteřině závisí všechno, a kamarádství mužů, kteří se dovedou jeden pro druhého obětovat bez jediného zbytečného slova.... celý text
Literatura faktu Válečné Biografie a memoáry
Vydáno: 1970 , Naše vojskoOriginální název:
La grand cirque, 1948
více info...
Přidat komentář
Fetiš pre nadšencov vojnového letectva. Na jednu stranu to zrejme má svoju výpovednú hodnotu, umožní lepšie pochopiť, čo znamenalo byť letcom vo WW2, na stranu druhú, drvivá väčšina knihy je opis akcie, kde sa človek cíti že sleduje hollywoodsky akčný film, či hrá videohru. Nie môj šálok kávy.
Zajímavé, poučné, čtivě napsané, zaujatě nestranné. Za mne skvělá kniha "deníkových" zápisků se spoustou doplňujících informací, které dovolí nahlédnout lehce za oponu. 9/10
Když je knížka skvělá, zajímají člověka (mě) i věci, o kterých nemá kale ponětí. Tady to byla nejen letadla a podrobnosti o jednotlivých typech, vlastnostech a vývoji "za pochodu", ale i konkurenční "dostihy" protivníků na poli arzenálu a bojových strategií, popisy života letců i leteckého personálu, a další.
To všechno by mě zaujalo sotva, nebýt mimořádného zpracování. Dívám se, že Velký cirkus vyšel jako svazek edice Živé knihy, což je název v tomto případě víc než výstižný. Co se zdá nepřenosné, zprostředkoval Pierre Clostermann formou deníků jako strhující vyprávění. Svědectví o strachu, vyčerpání, odvaze, nenávisti, šílenství a respektu. O službě vlasti, opotřebovanosti, nasazení a zklamání. O válce.
Nemůžu posoudit, nakolik si kniha nárokuje být literaturou faktu. Mně se líbila.
Poslouchala jsem audioknihu z edice Mistři slova. Četl sugestivně Jiří Dvořák.
Téma letecké bitvy 2. světové války mě zajímá, kniha Pierra Clostermanna v překladu Ladislava Jehlička popisuje zažité příběhy opravdu naživo, jste vtaženi do dějů, leteckých operací, života letců a personálu okolo nich. Podobně zažívali boje i Českoslovenští letci.
Díky této knize, podle vzpomínek válečného stíhacího letce, velmi zajímavě a poutavě napsané a výborně načtené panem Dvořákem, jsem se musela podívat i na obrázky voj. letadel, na kterých sváděli bitvy ve vzduchu hrdinové 2. svět. války. Výborná literatura faktu.
Velký cirkus je kniha, kterou přelouskáte hned. Clostermann píše velmi čtivých stylem. V knize čtenář nalezne popisy bojových operací, ale i několik fotografií. Nemůžu se zbavit dojmu, je Clostermann byl velký prestižák a někteří jeho padlí spolubojovníci jdou na jeho vrub.
Další kniha, ke které jsem se vrátil po více jak čtvrtstoletí. Tenkrát jsem hltal hlavně letecké souboje. Dnes na mne dopadla tíha stíhacího pilota, který mnohokrát nasazoval život v podmínkách, které jsou pro nás nepředstavitelné. Který skoro denně někoho ztratil, a který nakonec i přes neskutečné psychické vypětí přežil...
Tento typ knih mám upřímně rád už jenom kvůli tomu, že přináší ten lidský pohled do válečného dění. Můžete si načíst faktografická data, ale ten osobní pohled dokáže váš pocit z těch událostí trošku přetvořit v lepší vnímání. Jistě u deníků hrozí, že občas autorův pohled může věci hodně zkreslit či zkazit, ale zatím jsem měl šťastnou ruku a takovým knihám se vyhnul. Tím pádem bych určitě Velký cirkus zařadil k povinným knihám na vytvoření lásky k letcům 2. světové války.
Opravdu krásný příběh formou deníku francouzského pilota Piera Clostermanna z druhé světové války. Je to velmi pěkně zpracovaná knížka nejen přes barvité popisy okolí a líčením Clostermannových pocitů, místy dokonce i pobaví. Ovšem na druhou stranu není tak optimistická, postupně se ztěžují podmínky války a s tím se mění i vedení deníku, ke konci jsou tam spíše popisy boje než jeho pocity.
Kedysi som mal k lietadlám veľmi veľmi blízko a užil som si s nimi svoje. Boli to pekné roky, ale zároveň aj roky smutné. Asi tak nejako sa museli cítiť všetci tí, ktorí svoje mladé roky prežili a obetovali tomu v čo verili, či už na strane fašistov alebo tých, ktorí proti nim bojovali. K tomu veľa srandy, ale tá bola len protiváhou nekonečného napätia, bolesti a neustálej zimy. Tej si museli piloti užiť naozaj veľa, vo vysokých výškach je vždy niekoľko stupňov pod nulou a v lietadlách primárne určených na boj bolo vyhrievanie kabíny len neuskutočneným snom. Mnoho snov a pilotov skončilo skôr než sa mohli rozvinúť v skutočnosť alebo plnohodnotný život. A tým všetkým je kniha venovaná - jednej generácii, ktorej by bolo do zúfania, ak by videli, kde je teraz svet.
Čo sa samotnej knihy týka, je to také žiaľobolné rozprávanie, ktoré má však svoje čaro. Clostermann bol dobrý rozprávač a svoje pocity pretavil do slov a viet. Osobne som si "Veľký cirkus" užil a pevne verím, že už žiadna generácia nebude musieť prežiť "Nový Veľký cirkus".
sú starý piloti a sú odvážny piloti, ale nikto nie je ako pán Clostermann. Celkom zaujímavý pohľad do zákulisia letcov II svetovej vojny, i keď miestami mi to prišlo trochu stereotypné.
Mám moc rád letadla. Zvláště pak vojenská. Zvláště pak stíhačky. No a tak slavný Velký cirkus bylo třeba přečíst taky, to k leteckému vzdělání jaksi patří.
Clostermann píše velice záživně, často maluje slovem (což se u bojových pilotů -teda kromě izraelských stíhačů, kteří jsou napůl básníci- zase tak často nevidí), člověk si připadá, jak kdyby se fakt proháněl mezi mraky v nějaké stíhačce s celou armádou koní pod kapotou.
Někdy ale také celkem fabuluje (nablýskané žluté Focke-Wulfy? To by asi strejda Hermann neschválil. Nebo co to sestřelení Messerschmittu ve stratosféře?). Kniha je tedy jakýmsi lyricko-epickým povídáním o životě a pocitech člověka, který se musí připoutat k několika tunám ocele, zvednout to do vzduchu a podle potřeby se nechat orazítkovat olovem od podobného člověka z druhé strany, nebo od člověka, který stojí na zemi u svého letiště a čeká, až bude moct svůj kanón vyprázdnit do něčeho spojeneckého.
První část se nese elegancí Spitfiru (jeho popis prvního dojmu z této stíhačky, jakož i popis prvního letu s ní by se měl tesat do kamene, tak krásný to je), ta druhá už letí ve znamení čisté řezničiny, to když je Clostermann přezbrojen na Tempest a musí vést svou letku proti nejsilněji bráněným německým letištím, aby tam o několik málo hodin letěl zas. Velký respekt těmhle klukům!
Poslední letecké memoáry, které jsem četl před touhle knihou bylo Velitelem křídla od Johnnieho Johnsona (mimochodem doporučuji všem zájemcům), a člověk by asi nenašel většího kontrastu mezi knihami, než jsou tyhle dvě: zatímco Clostermann je spíše pocitový a prakticky se nerozepisuje o spolubojovnících, Johnson nejen uvádí něco o svých spolubojovnících, ale také o taktice leteckého boje, přičemž pocity zde nehrají prim (ačkoliv taky je tu najdeme), přitom se obě knihy tak nějak... doplňují.
Co mají společné je naprosto zprasené vydání od Našeho vojska. Obálky jsou rozpixelované, jejich kompozice je (zvláště v případě Clostermanna) naprosto, ale naprosto otřesná! Korunu tomu nasazují časté překlepy, někdy snad i absurdně pozměněná slova (pokud si dobře pamatuji u Johnsona). Takové zacházení si tihle pánové opravdu nezaslouží!
Sečteno a podtrženo: Velký cirkus je velmi surovým vyprávěním, které sice často postrádá dataci pro lepší orientaci, někdy si autor i něco přimyslí, přesto je to vcelku pravdivé (a také otřesné) vyprávění o tom, jak někteří strávili své raně dospělé roky. Kniha by svým přístupem k tématice mohla zaujmout nejen fanoušky letectví. 4* (odebírám jednu * za ony fabulace) za příběh, 1* za technické zpracováni knihy ve verzi 2007/2013, nicméně to pochopitelně nebudu reflektovat, jelikož za to Clostermann nemůže.
Perfektní vzpomínková knížka. Je to deník a vzpomínky, neberme to tedy jako literaturu faktu. Občasné odchylky od skutečnosti asi patří k umělecké licenci... :-) Měla jsem ji jako audioknihu a nemohla jsem se odtrhnout. Pro mě se skládala ze dvou dost odlišných částí - první na spitfirech a zejména během bitvy o Británii a pak nad Francií. Ta byla jaksi odhodlaná, celkem svěží, snad i trochu optimistická. Letci mizí a letadla se nevrací, ale nerozebírá se to, prostě to tak je a nač se v tom víc piplat. Nicméně pak se najednou ukáže, že to autor jen předstíral - možná i sám před sebou? Celou dobu si tu létá, sundává "skopčáky", působí být celkem v klidu... a pak najednou koukáte, že je stažen z bojových operací, protože nervové vyčerpání. Aha, tak proto ten klid a pohoda.
Druhá část na Tempestech, kdy se piloti a základny přesunuli nad Nizozemí a operace nad Německo, je krutější. Lidi včetně autora zestárli (a ve válce se nestárne za rok o rok), mají toho spoustu za sebou, válka se dál vleče... a technika udělala obrovský skok dopředu a klade na piloty další obrovské nároky. Letadla jsou rychlejší, těžší, nelítostnější (neodpouští pilotům chyby)... ale piloti jsou vyčerpaní a vycukaní, nebo úplně nově vycvičení cucáci, kterejm ještě teče inkoust z pilotní licence.
Ta část mi přišla těžká, tvrdá a unavená, asi jako ti letci a jejich letadla. Clostermann si sice svého Tempesta chválí a velebí, ale když jsem četla, jaká těžká bestie to byla, jak málo odpouštěla pilotům chyby, přitom to bylo šíleně zranitelný a navěšený municí... fuj. Letadla miluju a dělávám si k nim jakýsi intuitivní vztah, jako k lidem. Spitfiry jsem okamžitě měla ráda, protože Clostermann je líčí s obrovskou láskou jako rychlý, drobný, čilý, poslušný a přitom celkem "hodný" stroje. Sice to většinou neříká na plnou pusu, ale nikde nevykládá o tom, jak těžko se s letounem třeba po poškození pralo, jak byl nezvladatelný a co mu vyváděl.
Zato Tempesty mi přišly jako velké kruté mašiny, které se tak trochu snaží zabít všecky ve vzduchu, bohužel i včetně svého vlastního pilota. Asi hodně dlouho nedostanu z hlavy líčení příšerné havárie a smrti pilota, který se rozhodl jít na přistání s poškozenou podvozkovou nohou a Pierre se mu snažil radit, co a jak... a z letadla i kluka se na dráze stala obří hořící koule. Z toho se mi dělalo snad až fyzicky špatně. Uf.
Z tý druhý části vůbec čišela beznaděj. Všichni vědí, že Němci už melou z posledního... ale oni furt melou a melou a nikdo neví, kdy domelou. Jednou jo, ale dožiju já se toho, když ze mě klidně už za pár hodin může být ohnivá koule, stejně jako včera z mýho kamaráda? Brrr. A pak to najednou domlelo... a ti kluci stejně neví, co teď, protože to, čím celý roky žili, najednou končí. A lítání na těch mašinách, i když to byly zlý a neúprosný bestie, je furt lítání a lítání je překrásný...a i bestii se naučíte mít rád, když na ní závisí váš život. Závěr, kdy Pierre svůj poslední let propláče, mě dostal a dokonale se k té knížce hodil.
Už ji mám ve wishlistu, tohle chci v knihovně. Původně jsem měla nastaveny čtyři hvězdy, ale teď, když dopisuju, musím přepnout na pět. Je to perfektně napsáno a to hlavní, co se čtenářem tak cvičí, se děje potichu, jakoby pod vyprávěným. A takový knížky maj pro mě největší sílu.
Zas úplne ma to nevzalo. Autor proste píše román, nie literatúru faktu. Myslím, že rovnako dobrých diel o vojne vo vzduchu je niekoľko, na západe, i na východe.
Nicméně je to výpovedná knižka o hrôze, ktorú nemci rozpútali, o zle, ktoré páchali, o prehre, ktorá im patrí a ktorá - podľa názoru mnohých - nebola dostatočná. Čo vlastne nachádzam aj v nemastnom neslanom závere Clostermanovho diela. V celom diele mi chýba trocha uvedomelosti. Naopak, rytierske pocity pri zostrelení toho či onoho slávneho nemeckého skurvysyna mi prekážajú.
Autor čtenáře úvodem varuje, ať nečeká žádnou velkou literaturu, že knížka je oslavou vlastenectví. Jenomže právě přesně to text je – Velká literatura. Strhující tempo, žádné slovo navíc, vypjaté emoce, bleskové vtažení do děje. Nahoru a dolů. Jako ve stíhačce. Clostermannovy popisy strachu a nervového vypětí, způsobeného setrvalým tlakem na výkon a dlouhodobým opakovaným vyčerpáváním vůle, která vysychá jak pramen, jsou mistrovské. Některým válečným autorům se podařilo napsat něco, co dokáže tuto nepřenosnou zkušenost zprostředkovat do té míry, že si čtenář žádnou osobní dělat nepotřebuje. Závěr, kdy se vojákovi konečně splnil sen – návrat domů, a přesto konec války opláče a to nikoliv štěstím, je naprosto jedinečný.
Kniha mi z počátku připadala jednotvárná a nějak jsem se do ní nemohl dostat. Pak jsem si ale uvědomil jednu věc. Co já od toho vlastně čekám? Autor hned na začátku zmiňuje, že to je deník psaný rodičům, kdyby náhodou padl v boji, aby po něm zůstalo alespoň něco. Soupis myšlenek a vlastních prožitků. A přece nebude rodičům vypisovat, jak pígluje sestřičky v nemocnici a vychlastává první ligu (i když určité scény napověděli o jeho vztahu k alkoholu). Zůstalo vlastně jen to hlavní, bitvy na nebi, hra na nervy, frustrace, strach i opojné pocity z pohledu na čerstvě sestřelený německý letoun. Pomíjím možné faktické nesrovnalosti a v hlavě mi zůstává velký blázinec vyvolaný 2. světovou válkou. Tedy vlastně ne blázinec. Ale cirkus.
Nechci jakkoli hodnotit mimořádnou odvahu, sílu a odhodlanost, kterou autor, stejně jako ostatní popisovaní letci museli projevit, ale pouze knihu jako takovou.
Ta je čtivá, napínavá, strhující, brutální, syrová a opravdu se čte jedním dechem. Jenže poměrná „nabubřelost“ a především častá manipulace s fakty knize ubírají na autenticitě a důvěryhodnosti. V knize je tak výrazné množství nepřesností a tolik „autorské licence“, že to naneštěstí „shazuje“ i ostatní části knihy, které tím přestávají být uvěřitelné.
Kniha je velice čtivá, napínavá a zajímavá a jistě bych jí doporučil přečíst, nicméně bych jí nebral jako literaturu faktu.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) paměti, memoáry RAF - britské Královské vojenské letectvo vojenští letci stíhací letouny válečné romány stíhací esaAutorovy další knížky
| 1970 |  Velký cirkus |
| 1996 |  Ohně v oblacích |
Velký cirkus je knihou, která mě přivedla k mému zájmu o letecké boje druhé světové války. Autor popisuje své zážitky stíhacího pilota velmi čtivou, přímo akční formou, ale už když jsem se Cirkusem pročítal poprvé, narazil jsem na záležitost, kterou jsem jaksi nebyl schopen vidět Clostermannovýma očima. Smrt René Mouchotta byla v článcích, které jsem na toto téma mnohem později dohledal, ve vtahu ke knize označována jako kontroverzní, já jsem ji už tehdy vnímal jako autorovo selhání. A ještě mnohem později jsem zjistil, že je v příběhu Pierre Clostermanna těch nesrovnalostí mnohem víc, což ve výsledku nic nemění na faktu, že šlo o statečného člověka a že jde o velmi vydařenou knihu, která má značnou výpovědní hodnotu o době, jíž popisuje.