Veľký zošit

14.08.2017

Dost možná odpověď na otázku: Jaká je tvá nejoblíbenější kniha?

Agota píše jako bohyně a já jí jednoho dne postavím ve svém domě svatyni, ke které se budu se svými dětmi chodit modlit a až vyrostou, dám jim Velký sešit přečíst, a pokud se jim nebude líbit, tak pujdou z domu!
Po pár kapitolách Velkého sešitu vyšlo k mé libosti najevo, že v této knize chybějí jakékoli emoce. Ve mně ale během čtení bublaly, vřely, tryskaly.
Příběh dvojčat, odsunutých během války do vesničky ve východní Evropě je bestiální, vhodnější označení mě nenapadá. Jeho krutost vyniká právě tím, že se ve vás nesnaží vyvolat prvoplánovými prostředky lítost či soucit tak jako miliarda jiných knih z druhé světové. A to je v knize, jejíž ústředními postavami jsou roztomilá dvojčata, výkon hodný mistryně - omlouvám se za nekritičnost, ale vy jí pochopíte, až vás ta žena taky dostane.
Všechny události jsou podány věcně, s naprostou samozřejmostí, ať už jde o triviální záležitosti či smrt, násilí a perverzi. Zvlášť poslední jmenované jsem se dočkal až překvapivě často.
Dvojčata, mluvící o sobě jedině v množném čísle jsou pro čtenáře fascinující svým chladným uvažováním, které však bylo ze své podstaty to jediné správné. V krutých časech není místo na přílišnou empatii. A tak se ti dva čiperové trénují v psychické odolnosti tím, že se vzájemně urážejí, ve fysické tím, že se vzájemně řežou, když potřebují psací potřeby, tak jednoduše vyhrožují prodavači v papírnictví dokud nedosáhnou svého, pak se zjeví pasáž, kdy se jim dostane orálu (!!!) a víc už není třeba prozrazovat, snad jen to, že na konci mi vypadla spodní čelist z pantů.
Nelze se nevyhnout srovnání s Nabarveným ptáčetem a já převelice rád říkám, že Velký sešit je o několik stupňů výš - a to jak po formální, tak obsahové stránce.

PS: Díky za konečně kvalitní doslov, který se věnoval autorce, jejímu životu a způsobu psaní. Tady by se měli poučit všichni ti nabubřelí pitomci, kteří si myslí, že je důležité převyprávět děj knihy po svém, přestože jste ho zrovna dočetli.

PS2: Perlička na závěr: Velký sešit jsem dočítal na běloruské ambasádě.

11.08.2017

Četlo se to snadno. K postavám jsem si bohužel nevytvořila žádný vztah, ale o to tady nejspíš ani nešlo.

14.07.2017

"Slova vyjadřující cit jsou velice neurčitá, je líp je nepoužívat a držet se popisu věcí, lidských bytostí i sebe samých, to znamená věrného popisu faktů." (s.28)
Forma
Připadám si jako v ringu, když čtu záznamy bratrů ve velkém sešitu.
Čtu během jednoho oblačného odpoledne, kdy nemusím předstírat, že jsem hluchý, nebo slepý.
Příběhů o válce jsem četl hodně, ale znovu jsem překvapený. Autorka zvolila jedinečnou formu. Nabízí se srovnání s knihou Anna a Vlaštovčí muž (http://www.databazeknih.cz/knihy/anna-a-vlastovci-muz-280278), ovšem Velký sešit na malém prostoru obsahuje neskutečné množství perverze, zla a hnusu...
Postavy
Vypravěči jsou sice bezejmenní, ovšem jejich počínání je tak atypické, že si čtenář zapamatuje jejich "zkoušky". Navíc dokáží (nebo autorka dokáže) popsat i ostatní postavy přesvědčivě.
Čas
Základem příběhu je sice válečné období, ale posledních pár stránek naznačuje i období komunistické totality. Jinak se čtenář dovídá jen pomocí náznaků, kolik je komu let (např. zmínka o mléčných zubech).
Překvapení
Přestože jsem neočekával happy end, tak závěr mě dokonale odzbrojil. Ale autorka jen potvrdila, jak má příběh promyšlený (vzájemné propojení dvojčat je součástí kapitoly o školní docházce).
Naděje
Dá se v jednání vystupujících postav nalézt náznak naděje nebo lásky?
Doslov
Závěrečný doslov překladatele Jana Machonina dokresluje genezi příběhu.

15.06.2017

Fakt dobré. Táto knižka ma preniesla do detstva hneď na dva razy : štýlom písania, ktorým mi silne pripomenula moju obľúbenú rozprávkovú knižku od Nataši Tánskej - Puf a Muf. A zároveň som sa vrátila na babkinu dedinu pri maďarských hraniciach, kde som trávila ako dieťa hodne času... Atmosféra a mentalita takmer dokonale vystihnutá, i keď s až takou patológiou som sa ja osobne nestretla :-) Ale to boli roky sedemdesiate. Určite si zoženiem aj ďalšie časti a určite nezostanem pri jednom prečítaní.

16.03.2017

Neskutečná kniha, překvapení, pecka, jakou jsem nečekala. Ze začátku jsem si říkala, že bych ji dala přečíst dětem, je psaná jednoduše, dětskýma očima, dozví se o nelehkém životě za války. Tenhle nápad jsem ale hodně rychle pustila z hlavy. Nedokázala jsem přestat číst až do poslední stránky. Došla mi slova a nedokážu nic dalšího napsat. Stačí přečíst a tohle už z hlavy nikdy nedostanu.

29.01.2017

Naprosto úžasný, neskutečně silný příběh. Autorka zvolila skvělý styl vyprávění. Velmi podmanivé.

08.06.2016

Sila! byť češka, četla jsem ve slovenském překladu, na popud zhlédnutého divadelního představení z Nitry. během pár hodin přečteno, nedočkavě hledám další díly!

04.05.2016

Tak toto bola iná pecka než Zatmění, čo som si prečítal medzitým, hm...strohé, úderné, drsné, šokujúce, zvrhlé, pútavé, napínavé...doslova som to zhltol...škoda, že také krátke....rozhodne siaham po druhom a treťom pokračovaní a trasiem sa nedočkavosťou...viac niet čo dodať, asi by som si rád pozrel aj film, pre úplnosť....

28.12.2015

Drsné, fest drsné. Ale asi se přemůžu a přečtu si také pokračování. Z babiččina vyprávění vím, že Velký sešit je, byť krutý, autentický.

16.03.2015

Tuhle knížku jsem si chtěl přečíst už loni hned když vyšla, protože měla černej obal a všichni díky Morganu Freemanovi víme, že co je černý to je dobrý, ale pak jsem zahlédl Placentu, dvorního trusa co čte jen sci-fi a píčoviny s bublinama, jak to drží v hnátě, takže jsem si řekl, že to asi na chvilku odložím, když to čte takovej padělek lidskýho druhu a mimo jiné a především čtenář třetí cenový kategorie.

A tak jsem četl něco jiného, onanoval, hrál playstation, chodil na záchod kadit a celkově jsem si užíval život. To vše až do momentu, kdy jsem čekal návštěvu, takže jsem logicky poházel po místnosti různý intelektuální knížky, na čelo si vytetoval Heidegger 4ever! a na internetu zapnul Guardian, aby návštěva viděla, že jsem chytřejší než jejich kávovar. "Och surrealismus? Jistě, ano, to znám, to se vyslovuje syrealismus že?" A v tom se to stalo - díky té návštěvě jsem zahlédl na Guardianu článek Slavoje Žižeka o jeho nejoblíbenější knížce a tou nebyla samozřejmě žádná jiná než Velký sešit Ágoty Kristóf.

Inu, rozhodl jsem se tedy prověřit tento klenot, protože Žižek je prej frajer, což vím od jedný kolegyně z práce, která mi nabízela anál, když měla krámy = takový lidi nemají důvod lhát. Při první průjmový pohotovosti, kdy jsem snědl mraženou pizzu doktora Etkera a kilo mandarinek, jsem tedy vzal knihu do své filozofické komnaty a za zvuků symfonie mého těla jsem se pustil do čtení. A musím říct, že jsem udělal dobře, protože kniha byla tak dobrá, že bych se z ní tak či onak, dřiv nebo později, stejně posral.

Ágota Kristóf vsadila na minimalismus a i když jsem se toho po jedné jediné zkušenosti s Hertou Miller trochu děsil (Protože. Ta kráva. Píše. Jak. Zkurvenej. Stroboskop.), dopadlo to dobře, protože Kristóf nejde do extrému - i přes strohost si zachovává čtivost a účelnost. Její věty vystupují do popředí obsahem, nikoliv exhibicí její vlastní nadřazenosti, zachovává empatii ke čtenáři a zároveň doslova znásilňuje vše nepodstatné v životech načrtnutých postav. Jinými slovy, valí tu fošnu jako Jay-Z. "Dej mě prachy nemám prachy sem si koupil kožich bang bang." Díky tomu dokázala život osekat na kost a za pomocí několika úchylných momentů (i když i to je diskutabilní, třeba na Slovensku je docela normální šukat psy zdroj:Farmár hladá ženu) dokázala popsat a demonstrovat, jak je život těžký a přitom mrazivě jednoduchý, ale především, jak zbytečně je zatížený empatií, což zatím pochopil akorát Hitler a Pavel Novotný.

Díky tomu kniha buší do duše jako Sagvan Tofi do baru. Zanechává chladný pocit zodpovědnosti a krutosti, kterou, pakliže ji aplikujeme na vlastní činy, tak nechutně postrádáme v tomhle "ale ne, vůbec nejsi tlustá" světě. Někdy je potřeba uznat, že v určitých situacích je krev to nejlogičtější a nejchytřejší řešení. Řešení bezpáteřní trhající páteře.

07.02.2014

Silná, strhující a temná kniha. Souhlasím s podobností s Nabarveným ptáčetem. Za přečtení stojí obě.

17.07.2013

Krátký příběh. O to více působivý a děsivý. Krátké úderné věty, které jsou psány z pohledu malých kluků, dvojčat. Vyrůstají během války u babičky (čarodějnice) a postupně se "přeměňují" v "bezcitné muže". Na jedné straně dokáží pomoci slabým a bezbraným, na druhé straně si neberou servítky a jejich city k rodině (matce, otci) postupně odcházejí. Zajímalo by mě filmové zpracování této knihy. Na letošním filmovém festivalu v Karlových Varech získal film Velký sešit jednu z hlavních cen. Když jsem si to představoval reálně, tak to vidím na takový "válečný horor".

Je to možné, že válka způsobuje takovou lidskou degradaci. Já jsem to ale snad ani nechtěla vědět. Podle mého se autorka vyžívala v amorálnostech.

20.11.2012

Ťažko hľadať slová, ktoré by vystihli tento kratučký, no desivý príbeh, vyznačujúci sa značným nepomerom medzi počtom strán a samotnou obsahovou a hlavne emočnou hĺbkou (v tom pozitívnom zmysle slova). Keď poviem, že mi doteraz behajú zimomriavky po tele, nebudem preháňať a každý, kto prečíta, vie prečo. Drsný, šokujúci príbeh dvoch malých chlapcov - dvojičiek, ocitajúcich sa počas vojny v opatere pračudesnej osoby – ich biologickej starej mamy.

„Stará mama je mama našej mamy. Predtým, ako sme k nej prišli bývať, nevedeli sme, že mama ešte má mamu.
Voláme ju stará mama.
Ľudia ju volajú Bosorka.
Ona nás volá „sukini synovia“.“

Dvojičky, existujúce ako jedna osoba "MY", ktoré fyzicky nie sú schopné existovať oddelene, predčasne vyspelé okolnosťami, v ktorých sa ocitli... Ich správanie, racionalita, disciplína, bystrosť a chladné, premyslené činy vyvolávajú zimomriavky...Ďalšie absurdné postavy, začlenené do príbehu, charakterovo rovnakým spôsobom vybočujú z bežného rámca "normálu". Situácie, pri ktorých sa zastavuje dych a napína... Môžem potvrdiť (tak ako tu bolo predo mnou povedané), že kniha v nemalej miere pripomína Kosinského Pomaľované vtáča - kto čítal, bude pripavený na to, že čítanie k nedeľnej poobedňajšej káve to zrovna nie je...Jednoducho príbeh, o ktorom sa dá povedať, že bol viac než dobrý, napriek tomu, že celý čas vyvoláva chuť zvracať...

09.10.2012

Každá dobrá kniha o válce, kterou jsem kdy četla, je hrůzná, mám z ní noční můry...a tak to má být. Jak jinak psát o válce? Tahle kniha se naprosto vymyká ze všech kategorií způsobem, jakým je napsaná, stroze, opravdu jako by ji psalo dítě s posunem morálního vědomí. Velmi syrové, slabší povahy, raději si rozmyslete, zda přečtení risknete... Zvláštně je kniha podobná Nabarvenému ptáčeti J. Kosinského.

23.05.2011

kruté, no veľmi dobré čítanie!