• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Nová kniha

Včera - Agota Kristof

Próza Včera je čtvrtým a posledním románem maďarsko-švýcarské spisovatelky Agoty Kristofové (1935–2011). Román tematicky vychází z období, kdy spisovatelka, po ... detail knihy

Populární knihy

Nové komentáře u knih Agota Kristof

Včera

„Poznáte Agotu Kristof? Čítali ste jej Veľký zošit, Dôkaz, Tretie klamstvo (vydalo súhrnne Artforum v roku 2016)? Tak, okrem týchto troch noviel (ktoré sú fantastické, bolestivé, chmúrne a drsné) napísala ešte novelku Včera, ktorá sa konečne preložila do našich končín! A bacha, okrem pár divadelných hier, básní, zopár poviedok a jednej autobiografickej knihy je to všetko, čo autorka napísala. Prečo? Pretože vyhlásila, že už napísala zo seba všetko, čo chcela svetu povedať! Novela Včera pojednáva o maďarskom emigrantovi, ktorý utiekol zo svojej krajiny po revolúcii v 1956 (podobne ako autorka). Pracuje vo fabrike vo Švajčiarsku a postupne sa spoznávame s jeho životom, myšlienkami o živote v cudzine, s ďalšími imigrantmi, náladách, postojoch. Celý svoj život hrdina hľadal lásku Linu a či ju nakoniec nájde, nechávam na čitateľovi. Kristof nedaruje nič. Celé dielo je minimalistické, stručné, na dreň úprimné. Ani jedno slovo, veta, interpunkčné znamienko tu nie je nazmar. Všetko je presne na mieru. Nie je tu už taká drsná a nemilosrdná ľudskosť ako to bolo v jej Veľkom zošite, ale autorka zostáva verná svojmu štýlu a toto čítanie bolí a zároveň sa od neho nedá odtrhnúť. Samotnú novelu môžeme nazvať autobiograficky ladenou, keďže autorka tiež pracovala v podobnej fabrike. V maďarčine už písať nemohla, nechcela a musela sa transformovať na francúzštinu. Možno aj tu vznikla jej stručnosť a drsnosť. A síce, píšem drsnosť, ale nečakajte žiadne zvieracie motívy alebo nadávky. Kristof to dokáže inak. Včera vám vrelo odporúčam, ak holdujete aj temnej stránke ľudských duší, ak vám nie je cudzia melanchólia a svetabôľ.“... celý text
— adorjas

---

Včera

„"Bez psaní bych se cítila úplně zbytečná." (...) "Nepíšu, protože je mi všechno jedno, i psaní." -Kristóf Ágota (hu) Jak je u autorky zvykem, ač jsem četl jen jednu další knihu, její próza začíná s inteligentním a trpícím mužským pohlavím v popředí, muži podle ni mají v životě víc kolize. Zdá se, že Ágota má talent na to skvěle transformovat vlastní zkušenosti a témata do prózy, která ale není doslovným autobiografickým textem, ostatně, jak sama poznamenala, neví, co je pravda a co ji dovedlo až "někam, kde se tak jen cítila", nicméně se snaží do jisté míry, "říct pravdu, nebo mlčet", jakožto i hlavní hrdina rezignuje v poslední krátké kapitole na svoje psaní, stejně tak autorka už po napsání tohohle nic nevydala. (...) Tentokrát nejsou ve středobodu válkou trpící dvojčata ('Velký sešit') z její nejlepší a nejznámější trilogie, ale muž, Tobiáš, který si říká Sándor, protože prchnul ze svojí země od traumat, matky, která byla děvkou (úvodní kapitoly, ostatně jako celý styl Ágoty Kristóf, jsou psány typicky odtažitým, minimalistickým stylem, ale přitom říkají přesně, co chtějí, potřebují - tenhle styl autorka vyvinula i vlivem psaní ve francouzštině, kterou se učila a ve které vlastně psala i publikovala)... a vlastního otce, který se o matku i syna chtěl postarat, v rámci možností, ale sám měl rodinu, tři děti, takže se Tobiáš rozhodl otce i matku zabít tím, že mu vrazí nůž do zad a projede hluboko, aby to vzalo i matku. Nicméně pokus o vraždu se mu nepovedl, jak se později dozví. Dvanáctiletý kluk pak utíká do cizí země, kde se živí v továrně a pracuje deset let, po večerech píše, občas pije, ubíjející práce na něm zanechává v kombinaci s traumaty z dětství daň, když už v úvodní kapitole sledujeme skoro až ve Fuksovsky líčené psychologické surreálné náladě, jak hrdina popisuje, co zjišťujeme, je pokus o sebevraždu (a jak se hodně imigrantů z Maďarska nad ubíjející prací hroutí, nebo se vracejí zpátky domů a nebo taky v cizí zemi páchají sebevraždy): "Pitva ukázala, že se Věra otrávila prášky na spaní. Naše první mrtvá. Další brzy následovali. Robert si podřezal žíly ve vaně. Albert se pověsil a nechal na stole vzkaz v našem jazyce: "Seru na vás." Magda oloupala brambory a mrkev, sedla si na zem, pustila plyn a strčila hlavu do trouby. Když děláme v hospodě už počtvrté sbírku, číšník mi řekne: Vy cizinci, pořád vybíráte na věnce, pořád chodíte na pohřby." Odpovídám mu: "Bavíme se, jak můžeme." Během dětství byl jediným, kdo se k Tobiášovi vlastně choval trochu dobře spolužačka, která říkali Lina (oba školáci si říkají, jak jim jejich jména přijdou směšná, sedí přímo u katedry, pak je učitel - otec obou - rozsadí, protože se prý spolu moc baví, ale, jak Tobiáš poznamená, Lina se baví s holkami stejně... tohle vše jsou v rámci pozdějších odhalení zajímavé detaily) ač jí k tomu částečně nutil otec, vlastně byla jediná v celé knize, která mu dala jakýkoliv pocit něhy, lásky... a tak si Tobiáš vysnil, že jednou potká perfektní Linu, která bude dokonalá žena po jeho boku. Sám nicméně nečeká, že v cizí zemi nakonec narazí právě na Linu z dětství, začne ji sledovat a později se s ní dává dohromady, jako krajan, brzy oba zjistí, že jsou k sobě připoutání z dětství a jejich vztah se prohlubuje, i přestože má Lina dítě a manžela (a mimo jiné, Tobiáš je vlastně jejím nevlastním bratrem), celá tahle část o nemožné lásce, pak tématika deprimovaných Maďarů (Tarr Béla, ten mimochodem taky přestal od roku 2011 natáčet a 'Turínský kůň' je tak jeho poslední film, po kterém "Už netočí."/ Mlčí.) a maďarská tématika obecně, tématika stesku nad domovem, tématika zelených očí, všechny jsou nebezpečně blízko mé brance. Tobiášovým životem proplouvá i pár dalších postav, Jolanda, která mu vaří, chtěla by s ním být blíž, ale on ji má jen na sex a s příchodem Liny už leda na jídlo o odpočinek... Jan, který se snaží v cizině vydělat peníze pro rodinu, ale žena si nakonec najde jiného a pošle mu dopis, že je dobrý jen na vydělávání peněz a tak se Jan pokusí také zabít, je vlastně jedinou postavou, vůči které hlavní hrdina víceméně bezdůvodně projevuje jakous takous shovívavost, asi trochu jako k zatoulanému psu, ač ho Janova dotěrnost obtěžuje. O talentu hlavního hrdiny v rámci jeho tvorby se neobjeví nic, vždy je zmíněno jen, že "večer píše" nebo "potichu recituje Lině jednu z básní, které jsem napsal v našem mateřském jazyce" a Lina říká, že se jí zdá, že má opravdu talent. Opět, osekané na kost. Lina je těhotná se svým mužem, ten si ale myslí, že je dítě Tobiášovo, román vrcholí tím, že hrdina Lině zničí život, nenávidí vše. V epilogu pak začne nový život s Jolandou, přestane psát. Agota Kristof vám buď sedne, nebo ne... já jsem v jejím psaní našel až příliš nepopsatelné povědomosti. Taky ta "vzpoura", to mlčení. "To jsi ty, Tobiáši? Proč sis změnil jméno?" "Protože jsem začal nový život. A moje jméno mi navíc přišlo směšné."“... celý text
— JP

---

Velký sešit

„Nazdar loupežníci, Velký sešit mate názvem. Tenký brožovaný výtisk přečtete v cuku letu. Částečně kvůli počtu stránek, ale hlavně proto, že tuhle knížku je fakt těžké odložit. Zakousne se do vás jako kulka, kterou se možná nikdy nepodaří vyjmout. Protože tahle kniha svým jazykem hraje na tu nejhlubší strunu, o které možná ani nevíte, že ji v sobě máte. Ale kterou spolehlivě objevíte za války. Ta je tady vyobrazená v naprosto obnažené podobě. Příběh na mě působil spíš jako metafora její nelítostné krutosti, než že by mi nějak záleželo na tom, co se stane s hlavními hrdiny. Svému terapeutovi volám hned zítra. Dávám čtyři hvězdičky z pěti, protože plný počet dávám jenom hezkým knížkám. Tahle je sice fakt dobrá, ale hezkého jsem v ní nenašel skoro nic. Na druhou stranu možná právě proto stojí za to si ji přečíst.“... celý text
— Gastrochemik

---

---

Velký sešit

„Brilantní čtenářský zážitek - líbil se mi opravdu jedinečný a nevšední styl autorky. Jednoduché, strohé, úsečné věty - a přesto je sděleno tolik! Kluci, dvojčata, vypráví svůj příběh - stručně, jasně, bez kudrlinek a řečiček kolem, bez emocí a sentimentality popisují, co vidí. Žádné vnitřní pocity, prožitky, domněnky…to autorka zcela přenechá čtenáři. Kniha je opravdu působivá - v tom smyslu, že jsem se snad ještě nesetkala s tak strohým popisem hrůzných, brutálních a násilných událostí, které ale vlastně vůbec podrobně popsané nejsou - v tom je ta úchvatnost autorčina stylu a takto asi vnímají a vidí svět i psychopaté - bez jakýchkoli emocí. Wow! Chci si přečíst další dva díly této trilogie.“... celý text
— Ophelie

---

Velký sešit

„Perfektně stručná - nejbrutálnější kniha, co jsem kdy četl, bez přímých brutalit.“
— Ctenarka_ctouci