Gastrochemik
komentáře u knih
O krtkovi, který chtěl vědět, kdo se mu vykakal na hlavu
Werner Holzwarth
Nazdar loupežníci,
skvělý čtení pro všechny koprofágy. Pokud si občas rádi ulevíte slovem HOVNO, můžu vám to doporučit místo slabikáře. Pro dospělé i děti. Takže asi jako cigarety.
Ukradené dopisy - Depardieu
Gérard Depardieu
Nazdar loupežníci,
tohle čtení je jako blues. Zemitý a syrový, politý vínem a špinavý od prachu, dvanáct taktů sólo plný smíchu a momenty plný slz, srdce na talíři, dušička v hrníčku a podpis krví za herectví. Dobrý ty vole, dobrý je to...
Škola Malého stromu
Forrest Carter (p)
Nazdar loupežníci,
dnes ráno se mě můj desetiletý syn zeptal, která knížka je moje nejoblíbenější. Po krátkém přemýšlení jsem mu řekl, že Škola Malého stromu. Tohle je tedy vyznání lásky.
Před pár lety jsem byl na svatbě, kde husitská farářka místo očekávané Bible četla z téhle knihy. A nebyla to ta mediálně známá lesbička, abyste věděli. Byl to jen další člověk, kterého stejně jako mě zasáhl způsob, jakým se v knize mluví o lásce a co to znamená někoho milovat.
Nemůžeš milovat něco, čemu nerozumíš. Nebo tak nějak, odpusťte prosím nepřesnou formulaci, včera jsem vypil docela dost vína, jedu do práce a knížka leží doma v knihovně, takže se do ní nemůžu podívat. Každopádně tohle bude důvod, proč miluji tu knihu. Dědečkovi, jedné z hlavních postav, totiž rozumím naprosto dokonale. Rozumím jeho odporu k zákonu, který mu dělá problémy, aby mohl v klidu žít. My amatérští zahradníci prožíváme to samé. Dědeček schovával vysoko v horách palírnu. My schováváme... Ehm ehm, asi vám to došlo.
Rozumím i jeho odporu k politikům. Rozumím jeho smutkům i radostem. Také se mi líbí sedět na hřebeni hor a pozorovat východ slunce.
Autora komentovat nebudu, četl jsem od něj ještě jednu knihu a Škola Malého stromu stojí úplně někde jinde. Je to solitér, který z podstaty vesmíru měl vzniknout, jsem vděčný, že vznikl a jediné co, že vzešel z pod rukou nepravděpodobného člověka.
Takže nehloubejte nad tím, co je v knize zahořklého, ale soustřeďte se na to krásné. Je tam toho spousta.
Pětadvacet tisíc dnů vzpomínek
Martin Rajniš
Nazdar loupežníci,
tohle je svého druhu perla. Jednou jsem měl tu čest obsluhovat pana Rajniše v obchodě. Tenkrát jsem neměl nejmenší tušení, o koho jde. Nicméně i to krátké setkání ve mně zanechalo hlubokou stopu, které jsem nejdřív moc nerozuměl, pak jí lehce začal chápat, to když jsem zjistil, kdo to tehdy byl a po přečtení téhle knihy si řekl, že by rozhodně nebylo špatné ji v některých věcech sledovat.
Čte se to samo a je v tom život a upřímný otisk té svérázné, ale rozhodně ne hloupé, duše pana architekta. Když mám víc času, objíždím jeho rozhledny. A když míň, tak se k téhle knize občas vracím. Pro pobavení i pro inspiraci.
Nedoporučuji to lidem, co si plní čtenářské výzvy a podobné hovadiny. Ti se budou cítit asi jako já, když mi někdo vnutí severskou detektivku. Tohle je kniha pro lidi, co mají svůj důvod si ji přečíst. Těm držím palce, vás miluji.
Čas beatniků
Diane Di Prima
Nazdar loupežníci,
chvilku jsem byl nalomený dát tomu pět hvězdiček, ale pak jsem si řekl, že do Kvak a Žbluňk jsou kamarádi tomu malý kousíček chybí. Bylo to ovšem o prsa.
Teda v knize je jich několik, která bych fakt rád viděl. Třeba ty Báry. Ona tam sice žádná Bára není, ale jedna z postav je jí hodně podobná, takže se našly pasáže, kdy jsem autorce hoooodně záviděl. O jaké Báře mluvím vám raději neprozradím. Třeba by si to tu přečetla, poznala se v tom a opustila by kvůli mně manžela. A co já, opustil bych kvůli ní manželku? Tomuhle morálnímu dilematu bych se raději vyhnul, protože tuším, že by to bylo složitější rozhodování, než jestli sním poslední kousek koláče.
Takže zpátky k beatnikům. Miluju je všechny a vyprávění Diane mě pohltilo. Musela to být svým způsobem výjimečná doba. Žilo se svobodně a žilo se naplno, tak jak to bývá, když člověk žije na hraně průseru.
Jeden by si z toho měl vzít ponaučení. I když na pořádný průser bych si teprve zadělal, kdybych zavolal té Báře. Jak jsem to psal. Svobodně a naplno?
Nějak mi z toho vypadla původní myšlenka. Raději půjdu do kuchyně dát vodu na kafe a dorazím ten koláč, než se manželka vrátí z nákupu a já udělám nějakou blbost.
Přečtěte si to, je to hezký.
Palestina
Joe Sacco
Nazdar loupežníci,
v některých věcech se prostě vůbec neorientuju. Za prvé v tom, co se občas honí hlavou ženám a za druhé je to konflikt mezi Palestinou a Izraelem. Přiznám se, že dřív jsem chtěl mít pejzy a černej klobouk, protože mi to přišlo jako brutální swag, nicméně moje znalosti židovské kultury se omezovaly na to, že nám jednou jedna známá připravila sedarovou večeři a já se u toho fakt hezky opil.
Ale zpátky ke komixu Palestina. Ten jsem si pořídil, abych o situaci získal trochu větší přehled a to se do jisté míry povedlo. Přesto se nemůžu zbavit dojmu, že za všechny průsery světa může něčí přesvědčení, že je víc než ostatní a že má na něco větší právo. Tenhle univerzální vzorec si dosaďte, kam chcete. Klidně na Palestinu a Izrael.
Nejhorší je, že i tam, kde bydlí spousta uvědomělých kreténů, jsou lidé, kteří chtějí normálně žít, chodit s dětmi do parku a do kina a tak. Ti pak většinou trpí nejvíc, i když by jim normálně nějaká politika byla úplně buřt.
I o tomhle ten komix tak trochu je. Pokud máte slabý nervy, dejte si raději třeba Medvídka Pú. Jinak vám to ale můžu doporučit.
Pod dekou
Craig Thompson
Nazdar loupežníci,
k téhle knize mám velmi hluboký, řekl bych až intimní, vztah. A napsat k ní nějaký promyšlený a předem připravený komentář by v tomhle případě bylo absolutně nefér. Četl jsem to nejmíň stokrát a schválně jsem si od posledního čtení nechal odstup, abych, až se mi bude chtít, mohl nechat vystoupit emoce, které mi vzpomínky na ten příběh vyvolají.
A chci je sem dostat hned, nevystavovat je autocenzuře, abyste věděli a třeba to pak zpětně něco řekne i mně.
Takže jedu v tramvaji, mám před sebou zhruba půl hodiny a ponořit se do vzpomínek na krásnou holku zní jako dobrý nápad.
Škoda, že žila, stejně jako Craig, v tak pokřiveném světě. Když jsem si tu knihu kdysi koupil, říkal jsem si, no ty vole, co ta víra v Ježíše dokáže s lidmi dělat. Pak jsem měl možnost, díky tomu, jak jsem potkal svoji ženu, nahlédnout pod pokličku křesťanství a protestantských církví trochu víc a zase jsem si říkal, no ty vole, on nepřeháněl.
Viděl jsem tolik ztracených iluzí, promarněných šancí a zlomených duší, že bych Pod dekou doporučil všem vedoucím mládeže ve všech církvích na světě. Abyste viděli, co ta děcka také mohou prožívat a že kázání na téma láska má někdy k opravdové lásce dost daleko. Aspoň k takové, jak ji vnímám já.
Dřív jsem u té knihy snil. Pak mě z ní bolelo u srdce. Pak jsem měl potřebu si o ní se všemi povídat a teď jsem ve stavu, kdy si jí hýčkám na večery, kdy jsem doma sám, venku je ošklivo a já chci, aby mi bylo teskno.
Graficky je to paráda a obsah je něco jako zázvorové sušenky a blížící se termín.
Tak vlastně nevím, jestli jsem vám něco řekl. No prostě si to přečtěte, pak jděte do kostela a pak znovu.
Raději končím, stejně budu vystupovat.
Hmyz je docela jiný
Marcel Safír
Nazdar Loupežníci,
kdo z vás četl Cestovní zprávu čarodějova učně? Nikdo? Tak to napravte, protože ty vole, to je on!
Tuhle knížku jsem zabavil v knihobudce v kempu Sedmihorky, když jsem tam byl kamarádovi na svatbě. Pár piv mi dodalo odvahy a pocit, že jsem blízko něčemu opravdu velkému, motivaci. A velké to rozhodně bylo. Jak mé emoce po potvrzení mého podezření, tak obsah knihy.
Teď se asi vůbec nechytáte, o jakém podezření to mluvím. No prostě si přečtěte Karpatské hry, pak Větrné toulání v hedvábných časech a nakonec tohle a pochopíte. Pochopíte toho víc.
Ty vole, jdu si dát jointa, nebo se ještě nechám unést. Dávám plný počet hvězdiček.
Chcípni do rána na chlupatý zuby!
kolektiv autorů
Nazdar loupežníci,
jestli mě něco mrzí, tak je to smutná pravda, že nemám doma první díl. Protože i když se jedná o recenze nádražních restaurací a nalejváren, rozhodně je to zábavné čtení. Navíc se, pokud jste takový dobytek jako já, začnete těšit, až nějakou z těch nádražek navštívíte a možná si podle toho i začnete plánovat výlety. Ehm ehm...
Určitě doporučuji i sledovat vagus.cz a jejich ročenku. Jako mojí babičku by to asi nebavilo, ale já jsem jasná cílovka. Čtyři hvězdičky jsem dal jenom proto, že Kvak a Žbluňk nebyli ožralí železničáři. A ty beru jako etalon kvalitní literatury. Nicméně kdybych neseděl v tramvaji, ale ve Všetatech u piva, možná bych se na to díval shovívavěji.
Jeďte někam vlakem a dejte si tam do nosu lumpové!
Zazi v metru
Raymond Queneau
Nazdar loupežníci,
ta Zazi je teda drzá nestydatá koketa a možná je i trochu hloupoučká. Ale jak říkal jeden kamarád, to bude tím, z jaký je rodiny. Podle toho, jestli jste sviňák nebo fízl, čekáte, jak se to vyvine. Jenže ono si to prostě jen tak frčí a najednou je konec. I když je to vlastně o ničem, bude mi Paříž, co má válku ještě v krátkodobý paměti a život v ní je jako na divadle, doprdele chybět.
Pravdivé příběhy
Lúkianos
Nazdar loupežníci,
rozhodl jsem se, že udělám výjimku a napíšu komentář, i když jsem knihu ještě nedočetl. Za prvé si myslím, že mě v ní už nic nepřekvapí a za druhé by mi k tomu stačilo vystupovat cestou do práce v Letňanech a ne už na Vltavské. Tak teď sedím v zaměstnání. A protože mě čekají samé otravné úkoly, do kterých se mi nechce, raději píšu tohle hodnocení a pak se asi zamknu na hajzlíku a tu brožuru dorazím.
Upřímně jsem se těšil, jak využiji znalosti z hodin starořečtiny na gymnáziu, ale ukázalo se, že by se hodila spíš amfora vína. A také se ukázalo, že jsme se za ty skoro dva tisíce let vůbec nezměnili. Pořád nás zajímá chlast a ženský a smějeme se blbostem. Koneckonců Lukainos byl prý hvězdou tehdejšího stand upu.
Nicméně abych to plně docenil, potřeboval bych hlubší znalost děl z jeho doby, ze kterých si tam prý utahuje. Je to něco jako když vám teologové tvrdí, že některá Ježíšova podobenství mají charakter židovské anekdoty. Že je Bůh masochista a že když si udělal výlet na zem v lidském těle, nechal se hned z kraje obřezat, to víme. Že by ale třeba křížové výpravy byly plné humoru?
Zjevně to dělá ten historický odstup. A ten mi také brání dát plný počet hvězdiček. Protože jsem to četl střízlivý, dávám tři. Dokáži si ale představit stavy, kdy bych ještě jednu přidal.
Cesta do hor
Filip Šilhan
Nazdar loupežníci,
s lezením koketuji už přes dvacet let a někdy v dobách, kdy mi bylo všechno jasný a ještě mi nerostly vousy, jsem tuhle knížku četl poprvé. Tyhle časy a naivní začátky mého lezení se tak nějak mlhavě prolínají, proto možná budu v následujícím hodnocení mírně zaujatý až patetický. Jenže číst to po těch letech bylo stejné, jako vzpomínat na první lásku. Tak mi to prosím odpusťte.
Titul určitě doporučuji i lidem, kteří s lezením nemají vůbec nic společného. Je v něm tolik života a upřímnosti, že to snad ani není možný.
Zajímavé bylo, že jsem si ze svého prvního čtení celé ty roky pamatoval některé věty a pasáže a teď jsem se utvrdil v tom, že doslova. Tak moc se mi ta knížka zaryla pod kůži. A jsem za to rád.
Filku, věřím, že až se vyškrábu za tebou tam nahoru, že si podáme ruce, protože tak to po úspěšném výstupu má být. A taky doufám, že ti tam chodí tantiémy, protože tvoje slova a myšlenky získaly takovou váhu a cenu, že se raději ani neptej, za kolik jsem tu knihu koupil. Manželce jsem to raději také neřekl.
Skeptikové a těšitelé
Umberto Eco
Nazdar loupežníci,
určitě se tu najde pár takových, co tuhle knihu museli číst povinně do školy. Odpovídá tomu i skutečnost, že výtisk, který mi jistý internetový prodejce podšoupnul jakože ve stoprocentním stavu, měl spoustu odstavců podtržených tužkou. Nejčastěji těch skoro nic neříkajících.
Já to ovšem četl dobrovolně. Chtěl jsem si připadat chytře, až budou lidi v tramvaji koukat, co to louskám za svazek místo hraní Tetris na mobilu, čemuž se věnuji obvykle. A taky jó. Úplně do mě vstoupil pocit intelektuální nadřazenosti, kterým nejspíš trpěl i samotný Eco, když ty úvahy sepisoval. Sice tam takové postoje objektivně kritizuje, ale nějak to tím smrdělo, až mě to začalo srát. V jeden moment to ale zachránil tím, že komixy Peanuts prohlásil za umění. Má kliku skrček jeden a já tak můžu dát čtyři hvězdičky z pěti.
S Matyldou po Indu
Jaromír Štětina
Nazdar loupežníci,
tuhle knížku jsem hltal víc než gyros ve dvě ráno. Osobní zkušenost s vodou, zimou ve spacáku a čajem na ohni se při čtení hodí. Tělem vám pak projedou nejenom emoce, ale i známé pocity a více vás to vtáhne do děje. Pokud vám tyhle zkušenosti chybí, doporučuji si pro ně jít před tím, než S Matyldou po Indu otevřete. Protože pak už se vám dost možná nebude chtít. Ale kdyby náhodou, tak nebojte. Třeba na Ohři vlny sedm metrů nemají.
Každopádně tahle knížka vlastně ani není cestopis. No formálně ano, nicméně její přesah je značný. Kdo má rád sociologii, filozofii a přestřelky jak z Vinnetou, ten si přijde na své. Dávám plný počet i přes to, že vydání, které jsem sehnal, postrádá tak patnáct stránek. Za to některé jiné má dvakrát. Napište, klidně vám je prodám.
Velký sešit
Agota Kristof
Nazdar loupežníci,
Velký sešit mate názvem. Tenký brožovaný výtisk přečtete v cuku letu. Částečně kvůli počtu stránek, ale hlavně proto, že tuhle knížku je fakt těžké odložit. Zakousne se do vás jako kulka, kterou se možná nikdy nepodaří vyjmout. Protože tahle kniha svým jazykem hraje na tu nejhlubší strunu, o které možná ani nevíte, že ji v sobě máte. Ale kterou spolehlivě objevíte za války.
Ta je tady vyobrazená v naprosto obnažené podobě. Příběh na mě působil spíš jako metafora její nelítostné krutosti, než že by mi nějak záleželo na tom, co se stane s hlavními hrdiny. Svému terapeutovi volám hned zítra.
Dávám čtyři hvězdičky z pěti, protože plný počet dávám jenom hezkým knížkám. Tahle je sice fakt dobrá, ale hezkého jsem v ní nenašel skoro nic. Na druhou stranu možná právě proto stojí za to si ji přečíst.