Pětadvacet tisíc dnů vzpomínek přehled

10.12.2024

Nazdar loupežníci,

tohle je svého druhu perla. Jednou jsem měl tu čest obsluhovat pana Rajniše v obchodě. Tenkrát jsem neměl nejmenší tušení, o koho jde. Nicméně i to krátké setkání ve mně zanechalo hlubokou stopu, které jsem nejdřív moc nerozuměl, pak jí lehce začal chápat, to když jsem zjistil, kdo to tehdy byl a po přečtení téhle knihy si řekl, že by rozhodně nebylo špatné ji v některých věcech sledovat.
Čte se to samo a je v tom život a upřímný otisk té svérázné, ale rozhodně ne hloupé, duše pana architekta. Když mám víc času, objíždím jeho rozhledny. A když míň, tak se k téhle knize občas vracím. Pro pobavení i pro inspiraci.
Nedoporučuji to lidem, co si plní čtenářské výzvy a podobné hovadiny. Ti se budou cítit asi jako já, když mi někdo vnutí severskou detektivku. Tohle je kniha pro lidi, co mají svůj důvod si ji přečíst. Těm držím palce, vás miluji.

07.11.2021

Není to žádný samochválou zavánějící paján jako mnohé (auto)biografie, architekt Martin Rajniš se od prvních stránek čtenářům otevírá a je to upřímné, jadrné a vtipné vyprávění o bohatém životě svérázného člověka. Zdá se jako zázrak, že přežil „polární výchovu“ svého otce, že se jako individualista (až anarchista) s nenávistí vůči institucím i přes otřesné výsledky v komunistické škole a nevalný kádrový původ dostal na architekturu a že skončil v kriminále jenom na vojně (zato hned třikrát). Měl štěstí, že se pak dostal do jednoho z mála svobodných prostředí ve „školce“ ateliéru SIAL pod vedením legendárního Karla Hubáčka, spolupracoval na obchodním domě Máj a vstup vojsk v roce 1968 ho zastihl na cestě lodí kolem světa. Jestliže se mu celkem dařilo už za socialismu (třeba při projektování výstavy na EXPO 86 v Montrealu), po roce 1989 mu jeho povaha pomohla rozjet úspěšný ateliér, kterému se mj. povedlo přebudovat pražský Smíchov oproti představám Karla Pragera do podoby, která je docela přívětivá pro lidi a ne jen pro auta (mimochodem, při projektování tamního OC se poučil oproti Máji a skryl jej za fasády okolních domů). Stal se profesorem a studentům namísto kázání (které ho při studiích tak popuzovalo) dal volnou roku k tvoření a ukazoval jim svět na cestách od Podkarpatské Rusi po Himaláje. A když mu bylo čtyřiapadesát, úspěšné studio opustil a namísto pření se s developery o rozpočtech a honorářích procestoval svět a nakonec zakotvil v experimentální Huti architektury, kde staví domy a věže v souladu s přírodou (osobně mám nejradši rozhlednu Doubravka, tyčící se nad pražskými Kyjemi jako vetřelec z hlubin vesmíru). Žil tak svou poučku, že vydělané peníze je třeba investovat hlavně do sebe a ne do pozlátka. Určitým rubem všech těch zážitků je povzdech, že snad čtvrt století promarnil spory s otcem, první žena byla schizofrenička a druhá zlatokopka, děti nikdy neměl. „Ale nemůžu říct, že bych se cejtil špatně. Naopak. Je to nádhernej život.“ Však ho má naplánovaný až do roku 2034, kdy mu bude devadesát. (9/10)