Škola Malého stromu přehled

08.12.2024

Jedna z nostalgických knih z dětství, kterou jsem si pamatoval jen matně. Srub v horách, indiánská babička a moudrý dědeček, jenž učí chlapce rozumět přírodě. Takoví lovci a sběrači (a paliči whisky) ve třicátých letech 20. století, kteří chtějí žít v souladu s vesmírem, hledět si svého a nikomu neškodit. Při čtení v dospělosti ale tento romantický obraz chytá temnější odstíny, které souvisejí i s vědomím, kdo knihu napsal. Dědečkova "moudrost" je totiž často spíše primitivní odpor vůči civilizovanému světu čili "zákonu". Je to "moudrost" člověka, který odsuzuje vše, čemu nerozumí (a nechce rozumět), jako třeba neznámá slova, která prý vymysleli autoři slovníků, aby jimi politici mohli balamutit obyčejné lidi. Jsou to životní názory starého muže, v jehož rodinné historii se spojila zahořklost poraženého Jihu po občanské válce a tragický příběh původních obyvatel, vyhnaných do západních stepí Oklahomy v pochodech smrti známých jako Stezka slz. Snaha o nezávislý život v souladu s přírodou je připomínkou ztraceného světa zlomeného lidu, jehož poslední příslušníci jsou roztroušení po Apalačských horách. Odporu proti "zákonu" se nelze divit, přístup amerického státu k původním obyvatelům byl totiž skutečně odpudivý (včetně snahy "civilizovat" je v internátních školách). Na druhou stranu, snad ještě horší byl přístup jižanských států k černochům a tam byl autor knihy (pod jménem Asa Carter) v 50. a 60. letech jedním z nejradikálnějších aktivistů za segregaci, dokonce v Alabamě založil odnož Ku Klux Klanu... Je tedy těžké hodnotit knihu, ve které se spojuje cit k přírodě a historická zahořklost, nadto z pera člověka, jenž patřil k tomu vůbec nejodpudivějšímu, co kdy americká politika vyprodukovala.