Velký sešit
Agota Kristof
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/123119/bmid_velky-sesit-OuX-123119.jpg
5
141
141
Není náhodou, že románová prvotina maďarské emigrantky žijící ve Švýcarsku a píšící francouzsky získala nadšené obdivovatele v řadě zemí. Agota Kristofová píše nezvyklým a velmi výrazným stylem, ohromujícím krajní stručností vět, které čtenáře zasahují jako údery pěstí. Svět této knihy je tvrdý a násilnický, poznamenaný krutostí autorčiných prožitků. Úspornou formou deníkových záznamů líčí příběh dvou malých chlapců – dvojčat, kteří vyrůstají za války v jakémsi příhraničním městečku okupované země.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1995 , Mladá frontaOriginální název:
Le Grand Cahier, 1986
více info...
Přidat komentář
Brilantní čtenářský zážitek - líbil se mi opravdu jedinečný a nevšední styl autorky. Jednoduché, strohé, úsečné věty - a přesto je sděleno tolik! Kluci, dvojčata, vypráví svůj příběh - stručně, jasně, bez kudrlinek a řečiček kolem, bez emocí a sentimentality popisují, co vidí. Žádné vnitřní pocity, prožitky, domněnky…to autorka zcela přenechá čtenáři. Kniha je opravdu působivá - v tom smyslu, že jsem se snad ještě nesetkala s tak strohým popisem hrůzných, brutálních a násilných událostí, které ale vlastně vůbec podrobně popsané nejsou - v tom je ta úchvatnost autorčina stylu a takto asi vnímají a vidí svět i psychopaté - bez jakýchkoli emocí. Wow! Chci si přečíst další dva díly této trilogie.
Perfektně stručná - nejbrutálnější kniha, co jsem kdy četl, bez přímých brutalit.
Výborná kniha, silný příběh.
Až člověka mrazí schopnost autora přenést surovost příběhu na papíře přímo k vám do rukou.
Velice zajímavě pojaté vyprávění, které i přes svou prostou, avšak nevšední formu, dokáže člověka přenést v čase do strašlivé doby 2. světové války. Příběh dvou malých kluků je vykreslen velice syrovou a nesmlouvavou formou. Autorka čtenáře rozhodně nešetří a podává mu svět strachu, bolesti, zmaru a zla bez obalu se zdánlivou cyničností. Kniha je pro mě velmi silným čtenářským zážitkem také proto, že autorka částečně popisuje i své vlastní děsivé zážitky.
Tady je důkaz, jaká je v jednoduchosti někdy síla. Pár slovíček na stránkách, ale hlavu toho máte plnou. Klobouk dolů paní autorce. Kdo umí, umí.
Musím říct, že se Agáta předvedla slušně. Stránek tady moc nenapsala, přesto se tam vešlo úplně všechno. Bruntalita venkova za světový války. Dalo by se v klidu říct, že se tam nikdo s ničím a nikým nesere. Ti dva špunti všechno vycejtěj a začnou s výcvikem jako kdyby se chtěli přihlásit do reality šou survivor, nebo challenge. Z jejich zocelování jsem u piva málem zdechnul. Vždycky ten sešit něčím překvapil. Když se zdá, že je chvilku klid, vrazí se tam kulturní vložka, jak se zaječí pysk nechá...totiž vlastně si jenom hraje se psem, že ano.
Kluci jsou nemilosrdný a nic je nerozhází. Ani konec války, ani začátek jiný. Nemaj city, ba ani oltcity.
Kdyby tyhle dva fištróny obsadil Golding do pána much, tak by se z ostrova dostali jenom oni, pokud by se teda nechali najít. Taky co jinýho se mohli naučit, když je vychovala vlastně čarodějnice, no né? Říkal jsem si ty krávo většinu sešitu a byl z toho příběhu nadšenej. Taky se těším, až si ho znovu otevřu. Na druhou stranu doufám, že ty dva smrady někde nestřetnu cestou z výčepu.
Velmi zajímavá kniha, je zároveň důkazem jak velký vliv má prostředí na vývoj osobnosti člověka.To co dostávají,dávají dál.
Přemýšlím, co jsem si od toho textu slibovala. Asi nic a taky jsem nic nedostala. Je to brilantní návod, jak vychovat psychopata krok za krokem. Všechno pěkně sedne. Správný čas, ideální místo a vynikající vychovatel(ka). V době, kdy píše knihy každý, kdo se ve škole naučil skládat písmenka za sebou ( = každý) a je potřeba se jimi prohrabovat, je těžké narazit na speciální styl, kterým lze popsat speciální situaci tak, aby se to vůbec dalo číst. No a toto je přesně ten případ. Být to jen o trochu víc emotivní, nedalo by se to. Ovšem autorka je (byla) dáma ze starého světa a tak jí nějaký sentiment nemohl zastavit. Asi si to už podruhé číst nebudu...i když..U Laskavých bohyň jsem si to taky říkala a četla..
Surové, kruté, holé věty plné tolika emocí. Určitě doporučuji přečíst. V tomto příběhu je vystiženo vše, co válka obnášela. Jako audioknihu perfektně čte Kryštof Hádek.
Upřímně, ještě tu knihu trochu trávím. Agota Kristof si totiž skutečně žádné servítky nebere a fanoušky knih typu Tatér z Osvětimi a Cilčina cesta nejspíš nepotěší. Tady totiž nic růžového a hedvábného nenajdete. Agota se s příběhem nepáře, píše ve stručných a úsečných větách, bez zbytečných kudrlinek a příkras. Nezajímá ji nitro postav, píše jen o tom, co je vidět zvenčí. Zároveň ale říká mnohem víc než ostatní autoři na dvojnásobném, trojnásobném počtu stran. Při vyprávění vychází částečně i z vlastních zkušeností a prožitků, které za války získala. Takže jo, ofrňovala jsem nad řadou pedofilních a brutálních scén, ale asi je načase přijmout fakt, že to tak skutečně bylo.
Ta paní je jak břitva!- chladnými a přesnými údery vás krájí na kousky..kdo nezažil válku asi nepochopí..
Mrazivé (i to množné číslo vypravěčské)...Nikdo si to nechceme představovat, ale jsme přinuceni sledovat ten rozpor mezi udupanou něhou uvnitř a násilím a nevyhnutelnou tvrdostí navenek. Textu chybí emoce, ale ty tam dodá čtenář; proto je vlečen až k poslední neuvěřitelné větě.
"...zahodíme jablka, sušenky, čokoládu a mince do vysoké trávy. Pohlazení zahodit nemůžeme."
Zvláštní kniha, těžko se komentuje. Existuje názor, že dobré umění je jen to, které je pravdivé a které vychází z nitra autorovy vlastní osoby a životní zkušenosti. Z výborného doslovu Jana Machonina k této knize jsem pochopil, že Agota Kristof to viděla velice podobně – odmítala napodobování jiných autorů a vyvinula unikátní strohý styl, v němž „vše je na svém místě, nic není lživě sentimentální, falešné, prázdné“. A přesně takové je i vyprávění těch tak zvláštních dětských hrdinů, kteří si čas na maďar-ském venkově během války krátí různými „cvičeními“, při nichž se řežou do stehen a polévají rány lihem, žebrají nebo přitloukají žáby hřebíkem k prknu. A kromě toho „studují“ se slovníkem v ruce a své zážitky zapisují do velkého sešitu: „Musíme popisovat, co je, co vidíme, slyšíme, co děláme. Slova vyjadřující cit jsou velice neurčitá, je líp je nepoužívat a držet se popisu věcí, lidských bytostí a sebe samých, to znamená věrného popisu faktů.“ Není to jediná kniha o dětech, které rodiče ukryli u příbuzných nebo známých na venkově, aby tam přečkaly hrůzy války, jen aby prožily ještě daleko horší věci, než které je mohly potkat ve městě… Je však pozoruhodná tím, jak syrově ukazuje, že děti jsou schopny se velice rychle přizpůsobit změněným okolnostem a z vymydlených maminčiných mazánků se stát malými predátory ve zlém a zákeřném světě. Jinými slovy, v časech krutosti je přizpůsobení jedinou cestou k přežití. Což je dost brutální postřeh ženy, která otřesnou realitu války na venkově jako dítě sama zažila. (8/10)
Kterak se kluci-dvojčata na bezejmenném maďarském venkově cílevědomě adaptují na bezcitnou realitu války... Vyprávění o krutostech je absolutně oproštěné od emocí, věcné na dřeň, a o to silnější.
Viz: "Slova vyjadřující cit jsou velice neurčitá, je líp je nepoužívat a držet se popisu věcí, lidských bytostí a sebe samých, to znamená věrného popisu faktů."
Drsné svědectví o realitě na vesnici za války...hodně autenticky vyznívající příběh. Díky jedinečně úsečnému stylu autorky, očesanému na holý, bezemocionální popis skutečnosti. Díky mrazivě, až patologicky působícím hlavním postavám-dvojčatům, kteří tak záhy pochopí, jak přežít.
Podobnost s Nabarveným ptáčetem je (i když četla jsem před mnoha lety), ale také rozdíl v pozici vypravěčů - tito byli sami spíše predátory.
V hlavní roli strohý, osekaný, čistý styl Agoty Kristof, která působí jako lady with zero fucks given. Velmi čtivé, cynické, sadistické, přímé, pravdivé eskapády (pravděpodobně každej druhej dospělej je pedofil) inteligentních dvojčat, která přežívají válku podle vlastních pravidel a hodnot. A navíc se to čte díky rozkapitolování děsně snadno a je přečteno rychle, což je pro mě velký plus. Velký plus pro velký (malý) sešit. Agota definitivně stojí za pozornost, už celá ta její maďarsko-francouzsko-švýcarská životní cesta. Jistá spisovatelka, formou i obsahem.
Krutá doba, krutá babička, krutá kniha. Téměř holé věty, žádné emoce, jen konstatování. Dva malí kluci, co ještě mají mléčné zuby, ale sami sebe vědomě cvičí, aby vyhráli nad bolestí, hladem, špínou a zimou i jakýmikoli pocity. Dotáhli to k dokonalosti, ze které mrazí. Velmi nekompromisní pohled na válku očima dětí.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) deníky zfilmováno maďarská literatura švýcarská literatura války dvojčata svět očima dítěte středoevropská literatura krutost
Autorovy další knížky
| 1995 |  Velký sešit |
| 2001 | Důkaz / Třetí lež |
| 2016 | Veľký zošit / Dôkaz / Tretie klamstvo |
| 2024 | Včera |
Nazdar loupežníci,
Velký sešit mate názvem. Tenký brožovaný výtisk přečtete v cuku letu. Částečně kvůli počtu stránek, ale hlavně proto, že tuhle knížku je fakt těžké odložit. Zakousne se do vás jako kulka, kterou se možná nikdy nepodaří vyjmout. Protože tahle kniha svým jazykem hraje na tu nejhlubší strunu, o které možná ani nevíte, že ji v sobě máte. Ale kterou spolehlivě objevíte za války.
Ta je tady vyobrazená v naprosto obnažené podobě. Příběh na mě působil spíš jako metafora její nelítostné krutosti, než že by mi nějak záleželo na tom, co se stane s hlavními hrdiny. Svému terapeutovi volám hned zítra.
Dávám čtyři hvězdičky z pěti, protože plný počet dávám jenom hezkým knížkám. Tahle je sice fakt dobrá, ale hezkého jsem v ní nenašel skoro nic. Na druhou stranu možná právě proto stojí za to si ji přečíst.