Vendulčiny oříšky
Marie Kornelová
Rozmarné vyprávění o Vendulčině všedním dnu i neděli a o kouzelných oříšcích, které děvčátku dovolí několik proměn. Vendulka nakonec zjistí, že proměna v hodnou holčičku je přece jen ta nejlepší. zdroj: http://baila.net/kniha/182660136/vendulciny-orisky-marie-kornelova
Přidat komentář
V dětství mi z této knížky četli, je mile psána, ale z dnešního dospělého a rodičovského pohledu je mi trochu smutno, z toho, co má dítěti "předat". V kostce, holčičce se narodí sourozenec a holčička to zcela přirozeně nedokáže brát pouze pozitivně, ale zažívá si pocity odstrčení, nemůže tak hlasitě výskat jako dřív, musí pomáhat... a od okolí se akorát dozvídá, že je nehodná holčička, že od teď vlastně na vlastní přirozené potřeby musí potlačovat, krotit, musí poslouchat ("přines, podej, buď zticha") - a přitom paradoxně když o něco požádá ona (např. poprosí, ať jí maminka podá lžičku), tak dostane kázání, že má nožičky a nikdo jí nebude nic nosit (upřímně nedivím se, že tohle holčička řekne, když denně tohle slýchá doma). Když si dovolí říct mamince, že místo sestřičky by raději koťátko (což je naprosto přirozený výplod myšlení předškoláka), protože si se sestřičkou nemůže hrát, tak místo laskavého vysvětlení maminky a uznání svých pocitů se jí dostane odsouzení, že svého sourozence nemá ráda a že je zlá holčička... a holčička s pláčem končí v peřinách. Ve svých snech jakožto v útěku před touto realitou se stává díky "kouzelným oříškům" jinými bytostmi (koťátko, jedlička...), a následuje "mravoučné poznání", že tyto bytosti taky nemají jednoduchý život a má být vděčná za to, čím je ... Jako poslední přání proto má stát se hodnou holčičkou - v překladu bez vlastních potřeb, pocitů, co slepě a s přilepeným úsměvem přijímá cokoli ze svého okolí a hlavně nedělá problémy ("drž hubu a krok"). Nic jí nevadí, každé jídlo chutná, nikdy není unavená, vždy má čas hned teď jít vozit kočárek (k zamyšlení - znáte snad dospělého, který to takhle má taky a zároveň je duševně zdráv? Je to přirozené být takto "hodný"?), A najednou jsou všichni "šťastní" ... Kniha je psána v 50. letech a tím tak trochu odpovídá tehdejšímu pojetí výchovy a rodičovství (v knize např. maminka říká Vendulce, když si chce holčička pochovat sestřičku, že miminko ani dospělí nechovají, nezvedají z postýlky, aby se "nerozmazlilo"). Svým vlastním dětem bych knížku nečetla, byť je jazykově psána hezky ... a nebo případně ano a věřím, že moje děti by samy poznaly, co je tam jinak, než jsou zvyklé z vlastní výchovy, a jak by se mohly situace řešit, aby byli všichni šťastní skutečně doopravdy :)
tuhle (a mnohé další) mi čítávala maminka; i proto má pro mě dodnes zvláštní kouzlo a vyvolává ve mě řadu vzpomínek;
Autorovy další knížky
1962 | Pohádky, říkadla a hádanky z Bartošovy Kytice |
1971 | Kocour Sklíčko a Sova Pálenka |
1977 | Jeníček a Mařenka |
1960 | Vendulčiny oříšky |
1967 | Nebe peklo ráj |
co se dá všechno najít na půdě... knížka z období, kdy jsem nejvíc otravoval rodiče, že chci mladšího bratříčka, a dodnes takový divný, krapet protivný pocit, který tady čtenářka havru níže popsala dokonale: na jedné straně je to citlivě vystižené osobité kouzlo dětské fantazie, vyvěrající z každodenního života a pozorování okolí, dospělých lidí a přírody, ale takový dětský svět už neexistuje a nikdy už ani existovat nemůže, na druhé straně je to ten charakteristický "výchovný apel", pro současného (malého) čtenáře naprosto nepřijatelný