Venezuela: Rozklad ráje
Eduard Freisler
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/495920/bmid_venezuela-rozklad-raje-uQi-495920.png
5
67
67
Venezuelský příběh budování socialismu jedenadvacátého století. Strhující příběh jedné z nejbohatších zemí světa, která se pod vládou socialistů stala zkrachovalým státem. Řada lidí touží po vůdci, který by vyřešil jejich problémy. Dnešní Venezuela jasně dokazuje, kde podobná cesta končí.
Přidat komentář
Venezuela je země, kam bych se hrozně chtěl podívat, ale vím, že to v nejbližší době, hlavně ze strachu o život, neudělám. Číst proto příběhy někoho, kdo byl na místě, a kdo může podat autentické svědectví, je pro mě velmi zajímavé, a bylo mi na konci knihy líto, že už příběhy končí.
Jedna z nejlepších knih, jaké jsem měla možnost kdy číst. Dá vám odpovědi na všechno, co by vás v souvislosti s Venezuelou mohlo zajímat. Jak se země dostala až sem, historicky kontext, život obyčejných lidi, ekonomiku, proste vše. Kdybych mohla dat 6* udělala bych to, tak skvěle to bylo!
Náročné čtení. Od autora co několik let žil ve Venezuele. Surové informace prokládané informacemi z rozhovorů. Jak sociální dávky, levné ceny základních potřeb a z toho plynoucí mafie, korupce, kupčení s hlasy zničili společnost a stačilo ne až tak mnoho let. Na konci zamyšlení, jak z toho ven. Chce to čas na změnu myšlení nebo vnější zásah. Kdysi země bohatá na ropu, postupně danila a brala si od investorů víc a víc, až to přebrala úplně. Jenže investoři nemají jen zisky, mají i náklady, experty, investice s dlouhodobým horizontem a ne úplně jistým výsledkem, zvláště když se jedná o nepříliš chtěný typ ropy. Zvláště když aktuálně je ropa na ústupu kvůli Green Dealu.
Vlastně Venezuela nám ukazuje v praxi, kam sociální dávky, nepodmíněný příjem mohou zavést společnost. Bohužel Venezuela má jen náskok a měla zapnuté turbo.
Kniha mě celkem dala mnoho myšlenek k zamyšlení. Mnohé myšlenky mi potvrdila. Ale i otázky. Když bychom byli bohatší země, např. bohata na lithium, bylo by to přínosné, nebo prokletí? Není paradoxně chudší, drsnější země výhodou než tropická země nebo země s nerostným bohatstvím? Protože nás lépe formuje.
Je to skvěle napsaná knížka. Na jednu stranu extrémně depresivní. Paralely mezi situací ve Venezuele před a během vzestupu chavismu a současnou situací jsou do očí bijící. Na druhou stranu člověku, který se o to až tak nezajímá, přinese spoustu nových informací a spojí je do globálnějšího obrazu. Demokracie není zadarmo a to že v ní člověk žije neznamená, že tomu tak bude i zítra. Je to palčivé memento. Jediné co bych lehce vytkla je konec knížky, který mi přišel natahovaný a opakující to co již bylo řečeno, nicméně nechávám plné hodnocení.
Ach joo..nekdy mam pocit,ze vsechy ty radoby bolsevicke revoluce je past na obycejne lidi...a vsechny konci uplnym pruserem a vycucanou zemi. Po nas potopa...
Bezčasí střídajících se roků, atmosféra všeobecného úpadku bez výrazných orientačních bodů. Pěna dní, která se postupně slévá v řeku rozkladu. Celostátní politika je od začátku dávkována jen velmi málo mezi příběhy lidí, které jsou hlavním obsahem knihy. Členové gangů, místní obyvatelé, opozice, doktor, pralesní vládce. Vše pod všudypřítomnýma očima galaktického vládce (dnes už Superkníra).
V knize je spousta detailů, které pro mě byly nové, i rozvedení a doplnění o Venezuele už známých informací. V hlavě mi utkvěly především zarůstající pilíře nedostavěné železnice, rozpadající se metro, do kterého teče, zbytečně drahé otáčení koně na vlajce (doleva samozřejmě), postihy voličů v referendu proti Chávezovi přímo na základě jmenných seznamů, společenská vrstva tzv. Los enchufados přisátá na nejvyšší vrstvy státu, inflace 10 000 000 procent, z Kuby "vypůjčená" (nejen) tajná policie...
Na druhou stranu knize ubírá body zdánlivě (?) nedořešený rámec. Třeba když se najednou ve 2/3 knihy objeví deníkové zápisky, které byly použity v samotném úvodu. A když se po všech těch lidských příbězích začíná řešit velká politika. Zmíní se tady volby, tu převrat, támhle referendum, ale jako bych už měl něco znát a vědět. Jako by to celé vycházelo z dřívějších novinových článků, které tehdy nevznikaly tak, aby na sebe vždy navazovaly.
...a pak to taky bylo tíživé čtení. Jako příběhy z totalitní Číny, Sovětského svazu, KLDR... Vždy mi na mysl jde, jak moc váš život ovlivní "jen" to, kde se narodíte a koho "dostanete" jako vládce. A zda má zrovna vaše země zdroje pro korupci (ropa ve Venezuele či Angole), nebo je strategicky důležitá pro nějakou světovou velmoc (KLDR, Sýrie)*. A neuděláte nic. Statisíce lidí, klidně miliony, nezmění nic. A nezbývá jiná cesta než exil...
*A jak dokáže udržení totality pomoci světová pandemie, stačí jen být označen za biologického teroristu a jste ve vězení.
3,5 hvězdičky. V knize je popsáno, co vše je v současné Venezuele špatně. A špatně je skoro všechno. Ale název je zavádějící. Ráj ve Venezuele opravdu nikdy nebyl. Je to totiž země jako např. Saúdská Arábie nebo SAE, kde mají velké zásoby ropy. Ovšem ve zmiňovaných zemích se zisky z ropy dělí mezi mezi daleko nižší počet obyvatel než tomu je ve Venezuele a taky zisky narozdíl od Venezuely investují. Za další, dobře se lidi ve Venezuele měli pouze, když byly ceny ropy obrovské. Jakmile ceny padly, padl i blahobyt. Země která vydělává pouze jednou komoditou, nic neinvestuje, spoustu lidí nepracuje a jen žijí z dávek opravdu ráj nikdy nemůže zažít. A ten vývoj země v roce 1998 je částečně logický. Pravicové vlády byly zkorumpované proč nezkusit něco jiného. Spíš je problém, proč už dávno nesesadili levici dřív, když se jim přestalo dařit. Zase ale, když levice platí život lidem, kteří možná nikdy nepracovali a žít ve slumech jim stačí tak už je to teď těžké.
Dle mého názoru se jedná o jednu z nejpovedenějších publikací v této edici. Dějiny Venezuely ukazují nebezpečí, které hrozí každé zemi s obrovským nerostným bohatstvím. Rozhazovačnost a krátkozrakost demokratických vlád s návazností v podobě socialistických experimentů Cháveze a Madura přestavují vskutku smrtelný kokteil. Mnoho zemí s nerostným bohatstvím pohádkově zbohatla aniž by se ovšem stejnou měrou rozvíjela - SA, UAE, Rusko, Írán. Nicméně tyto země alespoň investovaly do svého ropného průmyslu. Chavistas od počátku století nikoliv (v roce 2020 neotevřela Venezuela ani jeden nový vrt).
Depresivní příběh umocňují poslední dvě kapitoly o bezzubé opozici a bezvýchodnosti Madurova režimu. Autor správně pokládá otázku, co by se mohlo/muselo stát, kdyby Madurův režim skutečně padl. Je to v podstatě stejné jako v Rusku. Odstranění Putina by bylo pouze prvním krokem, nikoliv posledním. Tyto totalitní režimy jsou budovány již více než 20 let a tudíž se nesesypou jako domeček z karet.
Obávám se, že je třeba dát autorovi za pravdu, že takto etablované režimy nelze svrhnout mírovou cestou za pomoci demonstrací a stávek. To nefungovalo v Bělorusku, Íránu, Rusku ani ve Venezuele. Diktátoři zkrátka potlačí to největší nebezpečí a poté si už jen stačí počkat, až vůle a síla protestů ochabne. Tito diktátoři mají totiž k dispozici nejen ozbrojené a pořádkové složky, ale také část populace, která s jejich režimem nekriticky sympatizuje. Převrat nemůže přijít ani od politických elit, protože za 20 let v těchto zemích nezůstala žádná nezávislá elita, pouza ta, která je úzce spojena s diktátorem, takže ačkoliv třeba již tak nebohatnou, rozhodně je pro ně lepší zůstat s diktátorem než čelit důsledkům po převratu.
Smutný příběh smutného státu.
Mottem Venezuelské ústřední univerzity je citát "Dům, který poráží temnotu". Temnotou jsou myšleny ignorance, fanatismus, oprese a diktatura. „Chavistas záměrně vychovávají generaci ignorantů. Je pak jednoduché s takovou masou lidí manipulovat a následně ji ovládat." (Carlos Molina)
Má čtenářská krize pokračuje. Kniha za to samozřejmě nemůže. Tento žánr moc nečtu, ale kniha byla zajímavá. Nejvíce se mi líbila ta část o ekonomice.
Naprosto neskutečná knížka. Stránku za stránkou tě někde v pozadí pořád nutí přemýšlet nad tím jak vzácné je to, že můžeme žít ve svobodné, fungující a prosperující zemi. Jak nesmírně důležité je neustále bojovat za tuto svobodu a bránit jí za každou cenu. Naštěstí, Česko nemá takové sklony k "vůdcům" a "spasitelům", na rozdíl třeba od Slovenska, kde tyto tendence přetrvávají, už od rozdělení republiky, bohužel doposud. Hranice mezi demokracií a "socialistickou revolucí" je hodně tenká a příklad Venezuely, kdysi tak bohaté a prosperující země, je zdrcující. Věřím, že snad jednou i Venezuela a lid této země najde konečně svou cestu jak se z těchto socialistických chapadel vysvobodit - konečně už jednou a provždy.
Když jsem měl covid poprvé, během izolace jsem se pustil do prvního rozkladu, rodiny Buddenbrookových, při druhém covidu jsem se pustil do druhého rozkladu, Venezuely.
Hodnocení téhle knihy bych mohl odbýt jedním citoslovcem: wow.
Ale takhle odbýt si rozhodně nezaslouží. Názvy kapitol do asi dvou třetin knihy jsou jako jednoslovné popisy atributů apokalypsy. A ono k takové menší (v globálním pohledu) apokalypse ve Venezuele vlastně i došlo. Z knihy je patrný totální zmar bez jakýchkoli vyhlídek na lepší budoucnost, a to prakticky u všech Venezuelanů, kteří se v ní objevují, snad jen kromě pár chavistas, se kterými autor hovořil. Obyvatelé země, která měla tak obrovský potenciál, začali brát na lehkou váhu hodnoty svobody a demokracie a ve jménu boje proti korupci zvolili populistu, ze kterého se záhy vyloupl autoritář a svedl zemi z cesty vedoucí k lepším zítřkům na cestu, jakou obvykle socialističtí revolucionáři své země svedou - k násilí, nesvobodě a bídě.
Kolikrát už historie prokázala, že socialistická revoluce není tím nejlepším řešením, že socialistická ekonomika nefunguje efektivně snad v žádném ohledu, že rádoby patriarchální stát velmi brzy překročí čáru mezi svobodou a autoritářstvím. Přesto se najdou tací, kteří uvěří populistům a jejich snadným řešením složitých problémů, dají jim - svobodně - hlasy... a zpravidla se tím připraví o možnost rozdávat svobodně hlasy příště znovu.
Do Venezuely bych se někdy moc rád podíval. Teď to nepřichází v úvahu, ale možná jednou, jednou, až bude země na vzestupu, jaký popsal autor v předposlední kapitole... tak snad.
Skvělá, i když hodně neveselá kniha, kterou rozhodně doporučuji k přečtení, snad i proto, že by mohla být mementem pro ty, kdo si myslí, že boj o svobodu a demokracii už skončil. Neskončil a nikdy neskončí.
Slovo strhující se často nadužívá, ale na knížku Venezuela: Rozklad ráje sedí přiléhavě. Novinář Eda Freisler v knížce vylíčil jen těžko uvěřitelný příběh proměny jedné nádherné a bohaté země, která se během pouhých dvaceti let stala zkorumpovaným peklem, kde se žije jen těžko. Sám ve Venezuele strávil několik let a v knize přinesl reportážní svědectví o životě místních lidí, jako je třeba šéfka dětského gangu, nebo analýzy podložené mj. řadou rozhovorů s experty.
Venezuelský příběh by se za určitých okolností mohl odehrát i u nás - stačí věřit, že jeden člověk může vyřešit všechny naše problémy.
Brilantní vhled do současného stavu někdejší perly jihoamerického kontinentu. Freisler nejprve skrze rozhovory s lidmi z různých vrstev dnešní Venezuely ukazuje, v jak neblahé situaci se ocitla naprostá většina jejích obyvatel, a spíše jen tak mezi řádky prosvítá, jak k tomu došlo. Naplno se to čtenář dozví až v druhé polovině knihy, která popisuje, jak se ropa stala požehnáním a zároveň prokletím Venezuelanů a jak nebezpečné je spoléhat se na jednu jedinou komoditu, navíc takovou, jejíž ceny létají během let jako na houpačce. A jak nebezpečné je zvyknout si, že i bez práce mohou být koláče. Pak už je to klasický scénář, který známe i z jiných částí světa: touha po změně, hledání mesiáše, zvolení zdánlivě osvíceného vůdce, jehož autokratické choutky jsou už v podstatě nezastavitelné, jakmile se dostane k moci, korupce, propaganda, uplácení voličů, protírání vzdělanosti a kultury, podfinancování vědy a zdravotnictví, ničení infrastruktury, znehodnocení institucí a zanedbání inovací. V podstatě začarovaný kruh, z něhož už je v podstatě nemožné uniknout. Mimořádně zajímavá, přínosná, ale závěrem i notně depresivní kniha.
Venezuela: Rozklad ráje
"My demokratický smýšlející Venezuelané jsme o svou demokracii přestali dbát. Považovali jsme ji za danou, za něco, o co přece nelze přijít"
Čtenářsky skvělé, obsahově dost smutné. Aneb jak se z prosperujícího státu došlo až tam, kde je Venezuela dnes. Moc doporučuji
~V roce 2013 země registrovala přes 26000 vražd - každou hodinu umřeli tři lidé.
~V roce 1998 při nástupu Chaveze měla Venezuela 136 VŠ, na konci roku 2020 jen 47.
~Kdybyste na konci roku 1998, před nástupem socialistů uložili do banky 10 mil bolívarů (k tehdejšímu kurzu 173 000 dolarů) a čekali, jak úroky částku ztuční, v roce 2018 by vám bankéř by vám vrátil pouhých 10 centů.
~Za Chaveze se objevil seznam, na nějž byla zanesena jména milionů lidí, kteří v roce 2004 hlasovali v referendu pro jeho odvolání. Vůdce mnohé z nich potrestal vyhozením z práce, přestal takovým lidem a jeho rodinám posílat dodávky jídla a celkově jim znepříjemňoval život.