Dešťová hůl
Jiří Hájíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/294939/bmid_destova-hul-HCr-294939.jpg
4
1000
1000
Venkovská trilogie morálního neklidu série
< 3. díl
Po úspěšných románech Selský baroko a Rybí krev završuje Jiří Hájíček svou volnou „venkovskou trilogii morálního neklidu“. Předešlé literární sondy obrácené do minulosti české vesnice následuje nyní román ze současnosti. Opět silný příběh, v němž kromě lidí tentokrát hrají důležitou roli pozemky — zděděná pole a spory kolem jejich vlastnictví. Venkovská krajina jihočeských blat je vůbec v textu silně přítomna a kromě jedinečné atmosféry dodává příběhu i historický kontext a také nepřímo vstupuje do osudů hlavních postav. Zbyněk, profesí správce pozemků, se po mnoha letech setkává se svou dávnou láskou, aby jí pomohl se zdánlivě jednoduchým majetkoprávním problémem. Vrací se na venkov, na místa svého dětství a dospívání, a zamotává se do nejasných okolností pozemkového sporu, ale také do osobní a manželské krize. Potýká se s nespavostí, bloudí krajinou a katastrálními mapami a nad ním se jako přízrak vznáší bláznivý venkovský aviatik z osmnáctého století. Ve zlomovém okamžiku jde Zbyněk s tváří pomalovanou válečnými barvami do boje. Za to, co považuje za správné, za sny dětství a „aby se jednoho rána neprobudil jako někdo jiný“.... celý text
Přidat komentář
Předchozí knihy se mi moc do vkusu a nálady netrefily. Hájíčkův styl se mi líbí, ale vyprávění bylo až příliš moc rozvleklé. Tady je to pravý opak. Zaujalo mne hned od začátku. Možná je to i tím, že příběh vypráví muž. Každopádně velmi dobrá kniha. Zavzpomínal jsem si na své mládí u babiček na vesnici.
Nebyl jsem příliš nadšený, musím přiznat. Většina postav mě dost štvala. Maruna, která ho do toho zatáhne a potom se chová jako kráva, hlavní postava, která má zvláštní sebedestruktivní instinkt a plazí se po kolenou, i když nic neprovedla... Po knihách Selské baroko a Rybí krev mě Dešťová hůl dost zklamala.
Mimochodem: proč se ta kniha jmenuje Dešťová hůl? Mimo jediné zmínky v knize to nemá nejmenší souvislost.
Je to moje první knížka od Jiřího Hájíčka. Ze začátku jsme si na sebe tak nějak museli zvykat. Ale všechno dobře dopadlo. Kniha se mně líbila. Takže se těším na další. Rybí krev je další v pořadí.
Líbilo. Moc se mi to líbilo. Mnohem víc než Rybí krev. Už jsem se bála sestupné tendence, ale kdepak, úplně jsem se spletla.
Zdánlivě obyčejný venkovský příběh, skvěle odvyprávěný, který se čte vlastně sám. Čachry s pozemky - takové věci se prostě dějí. Lump, sice nikoho nezabije a přesto je to lump. Všichni to vědí a neboť různým způsobem participují, mlčí. Kdo nemlčí, je kolektivní nepřítel. Strašný, ale pravdivý.
Potěšil mě konec, i když jinak mám k happyendům dost negativní postoj. :-)
Hájíček se zařadil mezi spisovatele, které si nenechám ujít a vždy ráda přečtu. Je moc dobře, že se píše o době nedávno minulé, protože se strašně rychle zapomíná. Téma, do kterého se asi moc současným spisovatelům nechce, držím panu Hájíčkovi palce do dalšího tvoření.
V půlce knihy jsem naprosto nechápala o čem bude ta druhá půlka a proč ještě není konec? Hlavní hrdinové - Zdeněk: unuděný, otrávený "přepracovaný", zajištěný čtyřicátník, kterému chybí pořádná fyzická práce a pořádné starosti. Tereza, člověk kterého by mi mělo být asi líto. Jenže mně byla šíleně nesympatická. Jak nám chápat její nenaplněné mateřské touhy, když podstoupila dvakrát potrat ? atd.
Za mě tři hvězdičky a snad to bude příště lepší.
Moje první přečtená kniha tohoto autora. Mé dojmy z četby jsou veskrze kladné, tudíž si určitě přečtu i ostatní autorovy knihy. Téma proměny jihočeské vesnice a jeho autentické podání mě zaujalo. Méně pochopení jsem bohužel měla pro citový život vypravěče, připadalo mi, že problémy druhých dokáže řešit skvěle, ale nespokojenost se svým životem už ne. Ale i to je ze života, takže i tuto rovinu knihy hodnotím kladně.
Prostě Hájíček! Čtivá, se zajímavou atmosférou... dobře popsaná krize středního věku a bezdětného manželství.
Jiří Hájíček tak jak ho mám ráda - pěkně napsaný komorní příběh obyčejných lidí a jejich obyčejných životů, jejich radostí a hlavně starostí - Zbyněk a jeho nespavost, krize středního věku, vztah k Tereze a Bohuně, boj za spravedlnost. Moc se mi to líbilo.
Vztah je především o empatii. Je velmi těžké jít si za svým cílem a přitom nezapomínat na potřeby i sny svého partnera.
Rozhodně čtivá, zvládla jsem ji za pár dní. Vtáhla mě do děje. Řekla bych, že tato poslední z autorovy jihočeské trilogie je nejlépe vystavěná, prostá balastu a uvěřitelná. Je to taková poctivě odvedená práce, nenáročný děj, odpovídající plynutí času v Jižních Čechách. Podobný příběh s jistou obměnou tady asi zažije každý třetí až pátý člověk, námět na filmový trhák to asi nebude. Ovšem fakt, že se v tom každý nějak najde, může být právě důvodem k domácímu úspěchu. Mě se třeba líbila proto, že mám vztah k lidem z Jižních Čech, že tu žiju a téma pozemkových map je mi blízké. Generačně je děj sice trochu posunutý, ale pořád se chytám. Chytá se i naše babička, syn už asi ne. Je to taková vyprávěnka, žádná divočina, naturalismus se tu nepěstuje. Vrcholem je migréna a nespavost, nebo hospodská rvačka. Tohle mi asi vadí nejvíc, ta bezbarvost a unylost hrdinů, absence emocí a drama, nebo aspoň trošek vtipu. Ale zase je to pravdivé, není to kýč, jen trochu šedivo a ponuro. Ve všech Hájíčkových knihách se hrdinové trápí, mají depky, bloudí po blatech v dešti a tak.. Možná je to terapie, nebo nějaký jihočeský truchlivý charakterový rys. Taková všeobjímající chandra. Ale příběh je vystavěn hezky, pěkný závěr, nakonec i happy end, to se ani nechce věřit. Ale stejně člověku zůstane z toho všeho smutno, že to tady takhle chodí, že je to pravda. To je asi největší přínos té knihy, to uvědomění si reality kolem sebe. To nastavené zrcadlo.
Další Hájíčkova kniha na podobné téma, ale úplně jinak. Kniha o smyslu života v jeho poločase. Jak se píše v jiné autorově knize "Mládí je, když člověk věří, že to nejlepší teprve přijde". Tady už hlavní postava nevěří, nanejvýš doufá. Připomněla mi kamarádčino sebehodnocení spojeními o starém psu a nových kouscích, a o hlubokých vyjetých kolejích. Je to kniha o hledání malého kousku spravedlnosti s vědomím obrovského množství jiných nespravedlností, o pohodlnosti a nepohodlnosti každodenní životní rutiny, o lásce a jejím současném přehlížení. Je i o pravděpodobně nesplnitelném snu, jenž v nějaké podobě má každý z nás, ale i obrovské naději. Někdy mám pocit, že Hájíček píše příběh o životě každého z nás po třicítce. Každý máme jiný, ale jádro je velmi podobné.
Nemohu dát méně než pět hvězdiček. Knihu jsem měla od loňska zamluvenou v naší knihovně, včera mi přišla e-mailová výzva a dnes už jsem ji dočetla. Vyzrálý, krásný psychologický román se současným hrdinou. Autor píše výborně. Ve zkratce poví tolik, na co by jiný potřeboval stránku. Přesto čtenáře o nic neochudí. Příběh člověka, prožívajícího krizi středního věku a hledajícího sebe sama, dokáže k četbě přikovat. Kniha je moderní, současná, přitom vyvolává vzpomínky u dříve narozených čtenářů. Pan Hájíček ví, o čem píše, všechno jsme tak nějak prožili nebo zažíváme. A líbí se mi, že Zbyněk nepodlehl strachu z výhrůžek mocných a přes nepříjemnosti, které s nimi zažil, se dál pouští do boje, třebas s přesilou. Autor nechrlí jednu knížku za druhou. Možná proto je každá další tak dobrá a vyhledávaná.
Za mě jedna z nejlepších knih, které jsem letos přečetla. Líbí se mě styl jakým p. Hájíček píše. Děkuji
Velmi pěkná kniha se zajímavým příběhem odehrávající se v Jihočeském kraji. Vzhledem k mé celoživotní profesi stavaře mi je pozemková a územní problematika velice blízká. Autorovi se na postavě stárnoucího Zbyňka, referenta pozemkové agendy, prožívajícího životní krizi, vzpomínajícího na svoje dětství prožitém na venkově velmi dobře podařilo popsat život a poměry na jihočeském venkově, generační výměnu. Určitě si přečtu i další jeho knihy. Hodnocení: 5
Mé první setkání s autorem a určitě ne poslední. Kniha se čte dobře, na můj vkus se děj poněkud pomaleji odvíjel, ale tempo odpovídalo ospalému textu, krize středního věku umocněná nespavostí, hledání sebe sama, pokládání si otázek, zda tohle je život, který chtěl a zda má práce, kterou dělá, vůbec smysl? Asi jsem čekala, že děj nějak vygraduje a dojde k zásadním zvratům, ale když teď nad tím zpětně přemýšlím, ten více méně otevřený konec mi sedí lépe. Není to totiž žádný thriller ze současnosti, ale sonda do duše tápajícího téměř padesátníka. A určitě bych vyzdvihla, jak se autorovi podařilo vykreslit bezdětné manželství potýkající se s krizí. 4/5
Štítky knihy
česká literatura první láska rodinné vztahy dědictví poruchy spánku, nespavost neplodnost venkovské romány krize středního věku jižní Čechy český venkov
Autorovy další knížky
| 2012 |  Rybí krev |
| 2005 |  Selský baroko |
| 2020 | Plachetnice na vinětách |
| 2016 | Dešťová hůl |
| 2015 | Zloději zelených koní |
Tak jako v minulých dílech se Hájíček zabývá půdou, její vlastnictvím a historií. Jeho romány jsou civilní a bez patosu přispívají k uchování paměti národa, nedávají zapomenout na všechny, co ztratili domov v dobách kolektivizace nebo výstavby Temelína. Já osobně oceňuji, že Hájíček nesklouzává k laciné kritice města a vynášení vesnice. Jeho romány jsou pro mne důležité proto, že v nich oceňuje půdu jako součást naší identity. Půdu, které se zcela v rozporu s našimi předky pošetile a lehkomyslně vzdáváme. Hájíčkovy romány mne zaujaly jako už dlouho nic v české literatuře a určitě si je pořídím do vlastní knihovny. Jsem ráda, že v době, kdy mnoho lidí odchází za prací do města a nechává domov za svými zády, promluvil Hájíček svými romány k těm mnoha, kteří nemohou zapomenout na svoje kořeny.