Rybí krev
Jiří Hájíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/18_/187729/bmid_rybi-krev-Hy2-187729.jpg
4
1722
1722
Venkovská trilogie morálního neklidu série
< 2. díl >
Románem Rybí krev pokračuje Jiří Hájíček ve své linii venkovských próz (povídkový soubor Dřevěný nůž, romány Zloději zelených koní a Selský baroko) a zavádí nás tentokrát na jihočeský venkov přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století. Po patnácti letech strávených v cizině se Hana v roce 2008 vrací do polozatopené vesničky na břehu Vltavy, kde vyrůstala, chtěla se vdát a být učitelkou ve zdejší jednotřídce. Ale všechno je jinak – na vylidněné návsi stojí sama. Má však odvahu podívat se zpátky, má odhodlání ptát se sebe samé i lidí, kteří pro ni kdysi mnoho znamenali. Člověk po čtyřicítce si chce udělat pořádek sám v sobě, uzavřít konečně staré záležitosti a bolesti, říká Hana, když se po dlouhých letech setkává s otcem, bratrem a kamarádkami z dětství. Po úspěšném románu Selský baroko (Magnesia Litera 2006 za prózu), který tematizoval rozpad tradičního venkova v padesátých letech minulého století, zkoumá autor dál českou vesnici. Rybí krev je především příběhem rozpadu jedné rodiny a vesnice za již zcela jiných společenských okolností. Téma vysidlování a bourání obcí v důsledku výstavby jaderné elektrárny se zdá veskrze současné, nevyhnutelné i dnes, kdy je nejistý osud dalších vesnic, např. kvůli těžebním limitům v hnědouhelné oblasti severních Čech. Rybí krev však není nějakým „zeleným románem“, je to především poutavý lidský příběh tří kamarádek z malé vesnice, které osud rozprášil do světa, příběh, v němž se silně ozývá touha po rodinné soudržnosti, a také příběh o síle lásky a odpuštění.... celý text
Přidat komentář
Dočetla jsem a za mě nečekané překvapení. Kniha byla skvělá, napínavá. I když jsem věděla, že boj s tak velkým kolosem jako je stavba jaderné elektrárny je předem prohraná, pořád jsem Hance fandila a přála si, aby vyhráli.
Velice čtivé a napsané tak, že ani nedýcháte.
Zajímavá knížka o mezilidských vztazích, která na mě působila silně melancholickým dojmem. A také mě i překvapila. Vůbec jsem netušil, že v souvislosti s výstavbou Temelína došlo k likvidaci celé vesnice a vynucenému přestěhování jejích obyvatel do paneláků. Asi málokdo z nás si dokáže představit ten pocit vykořenění.
První knížka, kterou jsem od J.H. četla.
Rybí krev je podle mně dost blbý název, ale to je jediné, co bych knížce vytkla.
Velmi hodnotím, že i přes množství postav pro mne byly všechny čitelné a nikdy jsem se necítila zmatená kdo je kdo. Taky jsem se ani chvíli nenudila.
Výborně!
Z mého úhlu pohledu nejslabší kniha z trilogie. Děj plyne až příliš pomalu, popisuje jen vnější svět, vnitřní svět postav a důvody jejich jednání jsem nebyla schopna rozklíčovat a kniha mne tak nevtáhla. Téma mizení vesnice na úkor zatopení v důsledku stavby Temelína mi i přes snahu autora nepřišlo jako to, co hýbe postavami. Nedokázala jsem se do postav vcítit. Možná díky délce mi tentokráte autorův strohý styl přišel matoucí a nedokázal mne strhnout. To, co hýbalo knihou bylo dospívání a život na vesnici. Souhlasím s "hrebmi", že kniha výborně popisuje atmosféru socialistické vesnice. Jakoby román byl ze všech tří nejvíce osobní a autor byl v něm a jeho prostředí nejvíce ponořen, jakoby scházel odstup,který je časově v Selském baroku. Možná, že román mnohem lépe pochopí a souzní s lidmi Hájíčkovy generace.
Autorův jazyk není kdovíjaký, ale smekám před jeho pozorovacím talentem a schopností vykreslit tehdejší socialistickou realitu. Asi nejvěrnější obraz venkova ze všech autorů.
Zajímavý román o osudech lidí ze vsí, které zanikly kvůli výstavbě jaderné elektrárny Temelín.
Dokonalé. Už dlouho jsem nebyla knížkou tak unesena. Bylo pro mě překvapením (příjemným), jak se dokázal Hájiček vcítit do prožívání a vnímání světa ženy, s veškerými detaily. Oceňuji i proměnu/nebo naopak zakonzervovanost některých postav. Vřele doporučuji.
Výborná kniha, zajímavé téma, dobře a uvěřitelně vykreslená daná doba i postavy.
Naprosto zoufalá kniha, která mě ničím nevtáhla. Nezajímavý příběh, vztahy, které nás mají trápit tím, že nefungují, ale vůbec netrápí; rádoby šokující sdělení nakonec. A to nejhorší, autor to hrozně prožívá, ale bohužel beze mě.
Další knížka Jiřího Hájíčka, která byla pro mě tématem zajímavější než Selský baroko. Nicméně pravděpodobně od autora upustím - vesnický realismus není můj šálek čaj a nemohu se zbavit nutkavého pocitu, že mě autor nemůže ničím překvapit. Jeho knihy mi přijdou všechny "na jedno brdo". Ale z hlediska zachycení beznaděje obyvatel, kteří jsou chtíc nechtíc vysídleni kvůli přehradě a jaderné elektrárně, je to velmi zajímavé. A smutné... bohužel.
za mě plný počet - úžasná kniha, nemohla jsem se odtrhnout - přečetla jsem jedním dechem.
Moje první kniha Jiřího Hájíčka a určitě ne poslední. Trochu jsem se bála, že mě příběh z vesnického prostředí nebude bavit, ale opak byl pravdou. Celou knihu jsem přečetla velmi rychle, nebyla zde místa, která by mě nebavila.
Miluju venkov a číst tuhle knížku mi skoro trhalo srdce, hlavně asi proto, že i můj dědeček zažil podobný osud, i když v opačném koutu republiky.
Vždycky, když vyprávěl o své rodné vesničce nebo ukazoval fotky, slzy se mu draly do očí a hlas se mu třásl nad vzpomínkami z dětských let. Je to kruté, vyrvávat lidi z kořenů, pevně srostlých s určitým místem, s jejich domovem, rodnou chaloupkou, zahradou... Zajímalo by mě, jestli by dnes cítil takové vazby někdo, kdo vyrůstal např. v paneláku na Jižním městě. Pokrok bohužel nezastavíš, a tak na dědečka jezdím vzpomínat na břeh k hladině černé přehrady... Vše pomíjí... Poslouchejte vzpomínky svých rodičů a prarodičů a neodbývejte je s tím, že nemáte čas.
A druhé téma, která se mi na knize opravdu moc líbilo je síla odpuštění. Lidi, odpouštějte, každý dělá v životě nějaké krpy, buďte empatičtí, potlačte vlastní ego a ulevte těm, komu je chyb líto, vždyť nakonec ta zatvrzelost brzdí i vás samotné :) Z odpuštění nakonec těží zlato úplně všichni :)
Námět i jazyk naprosto skvělé, pět hvězd a těším se na další román!
Kniha je napsána krásným jazykem. Myslím, že přesně toto české literatuře chybělo. Určitě to není poslední kniha od tohoto autora.
Jsem přibližně o deset let starší, než hlavní hrdinka, takže pro mne byl tenhle román tak trochu ponorem do vzpomínek - mnohé pasáže vyvolaly vlnu reminiscencí na situace a vlastní zážitky - tohle dobrá literatura umí. Řekla bych, že hlavním tématem románu je VZTAH. Vztah rodičů a dětí, milenecký, manželský, vztah k půdě, k zemi, k historii - vztah k životu. Složitost vztahů je vyvážena nekomplikovaným jazykem - příběh má spád - jako řeka nás dokáže strhnout a nepustit - díky za takové knihy!
Moc hezká a čtivá kniha. Doporučuji všem, zejména těm, kdo mládí prožili na vesnici. Velice autentické.
Štítky knihy
20. století česká literatura venkov 80. léta 20. století venkovské romány jižní Čechy zaniklá místa jaderné elektrárny Magnesia LiteraAutorovy další knížky
| 2012 |  Rybí krev |
| 2005 |  Selský baroko |
| 2020 | Plachetnice na vinětách |
| 2016 | Dešťová hůl |
| 2015 | Zloději zelených koní |
velice čtivá...vtáhne rychle do děje a máte pocit, že spolu s Hankou žijete její život, sníte sny, a najednou se musíte vyrovnat s kopancemi od života, z níchž největším je ztráta domova kvůli Temelínu... Hanka se nevzdává lehce a občas jde poměrně vytrvale hlavou proti zdi, ale zas tak moc mi to nevadilo...nedá se říct, že bych si v knize našla svého favorita, všechny postavy ale spolu vytvářeli harmonický celek. Plasticky vykreslený obraz vesnice v 80.-90. letech...svérázné postavičky jako Skopčák a jeho Arana, strejda Venca, nemocná Zdeňkova matka....
Se zájmem jsem pak hltala i Hančin návrat do rodného kraje po letech, kdy nám retrospektivně servíruje vzpomínky a o to víc jsem se těšila jak asi dopadne její setkání s rodinou, přáteli z mládí, návštěva míst, které již nejsou..
moje první knížka od autora a ráda si přečtu další...