Selský baroko
Jiří Hájíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/12932/bmid_selsky-baroko-rUp-12932.jpg
4
1525
1525
Venkovská trilogie morálního neklidu série
1. díl >
V beletrii posledních let se najde jen málo knih, které by se zabývaly naší nedávnou minulostí, a není snad jediné, jejímž tématem by bylo období kolektivizace vesnice v 50. letech. V novele Selský baroko se o takovou historickou reflexi pokouší Jiří Hájíček (1967), autor generace, která vyrůstala dávno po tomto temném období selských procesů. Příběh začíná zdánlivě nenápadně jednoho horkého léta v zámeckém parku v Třeboni. Pavel Straňanský je genealog, který sestavuje v archivech rodokmeny, většinou pro zámožné emigranty, kteří ve staré vlasti hledají své kořeny. Jedna neobvyklá zakázka jej však přivádí do historie poměrně nedávné a před Pavlem náhle vyvstává příběh vesnické krásky Rozálie Zandlové a sedláků z obce Tomašice. Osamělý hledač putuje po jihočeském venkově, aby ze zápisů starých kronik a výpovědí pamětníků postupně rekonstruoval příběh udání, které v 50. letech přivedlo několik sedláků do vězení. Vše se však stále více zamotává a Pavel zjišťuje, že jeho téměř detektivní pátrání, které jej přivádí až do žhavé současnosti, namísto jasných odpovědí vyvolává jen další otázky. A ty zůstávají vlastně stále stejné, ať se jedná o příběh starý padesát let nebo několik týdnů. Jak by měl člověk zacházet s vinou, pomstou, odpuštěním? Jakou moc má nad námi minulost? Magnesia Litera 2006 za prózu 3. místo v anketě Lidových novin Kniha roku 2005... celý text
Přidat komentář
První setkání s tímto autorem a doufám, ze ne poslední. Velice zajímavé téma zpracované citlivou formou. S Pavlem Straňanskym jsem se sžila v jihočeské vesničce s jeho pozici badatele geneaologa i jeho myšlenkami. Historie padesátých let mě zajímá a když jsme projížděli jižními Čechami, nejednou mě napadla myšlenka vědět, co se za zdmi polorozpadlych a evidentně dříve velmi prosperujících statků odehrávalo. Bolestná doba války, bolestná padesátá léta, která kupodivu neskončila a asi neskončí, dokud si lidé budou pamatovat. Jediným lékem je odpuštění.
Hodně mě bavilo prostředí a povolání hlavní postavy, zmínky o historii, genealogii, práci v archivu s matrikami. Ale vlastně první 2/3 knihy jsem nevěděla, o čem je, co se tam vlastně má dít, jestli se budou nějak více rozvíjet osudy postav. Konec byl sice úplně jiný, konečně se něco dělo, přišly i zvraty, ale celkově to pro mě byla první a asi poslední zkušenost s autorem, kterého jsem si vyhledala díky Čtenářské výzvě.
To tempo mě trochu štvalo. Horké léto se vleče, nic nic.. a pak na posledních 30 stranách takové zvraty! :D Ale Hájíček se čte skvěle, slupnete to jak malinu a budete chtít další.
Trochu jiný styl psaní. Než jsem si na něj zvykla, trvalo mi to. Navíc jsem se trochu ztrácela jak v současných postavách tak i v těch "historických". Nakonec velice zajímavý příběh. Vlastně oba. Když si zvyknete na autorův styl, pak se před vámi otevře krásná vlídná jihočeská letní krajina, která stejně jako celý příběh přechází do pošmourného podzimu. A najednou na Vás dýchají 50.léta minulého století. Není to období kterému se beletrie věnuje. O to je to zajímavější, hlavně že dokáže stavět na reálné historii.
To máte těžký. Když se první tři čtvrtiny knihy nemůžete rozhodnout, jestli vás víc štve autor tím, jak neomaleně vás hodí do děje-neděje nebo hlavní postava tím, jak je nesympatická, nedáte tomu plný počet hvězd ️ Nicméně poslední čtvrtina to dějově zachránila a čtivé to také bylo. Takže to jsou 3 z 5
Genealog Pavel pracuje na zakázce, v níž má za úkol vystopovat rodokmen v jedné malé staré vesničce. Přitom ale odhalí i mnohá nepříjemná tajemství a možná i odolá jiskření mezi ním a mladou holkou z města.
Hlavní hrdina se v rámci příběhu vrací do vesnice, v níž vyrůstal, což je pořádná díra. Potkává v ní různé depresivní existence, které ho moc nevítají zpátky s otevřenou náručí, protože absolutně nechápou a neuznávají ne-fyzickou práci. V knize pak kromě skoro až detektivního pátrání můžeme nahlédnout do života na takové současné vesničce. A fakt to není žádné vzrůšo. Tvrdá práce, bydlení ve starých baráčcích, hospoda, automaty, nezájem o okolí.
V kontrastu s tím ale Pavel taky není bůhvíjaký sympaťák. Zatvrzele pokračuje ve své práci a snaží se být až božsky trpělivý vůči nespravedlnostem, které se mu dějí, a nevyužívat nadbíhání krásné mladé holky, jenže to mu sice možná připíše nějaký body v teoretickém nebi, ale jako hlavní hrdina knihy nic moc. Je s ním docela nuda.
Na druhou stranu je Selský baroko dost čtivé a dobře napsané. Má solidní tempo a stylově rozplétá ty vztahy na vesnici. Když se dostane víc do minulosti, začne to být i zajímavé. Příjemně mě taky překvapil konec, který obsahuje dobře zpracovaný zvrat.
Čtivá kniha o nesympatických lidech na vesnici.
Šest vidláků z deseti.
Šla jsem do knihy s trochu jiným očekáváním, takže se nemůžu ubránit lehkému pocitu zklamání. Nebylo to o tom, o čem jsem myslela, že to bude - všechno se to táhne spíš tak nějak nenápadně. Ale ten poslední zvrat jsem absolutně nečekala a ten mě, upřímně, zastihl zcela nepřipravenou. A je super, že se otevírají i tahle témata.
Obvykle knihy neodkládám, navíc poměrně brzy a to ještě takhle vysoce hodnocenou knihu. Ale já to nedokázala číst. Přijde mi to tak strašně blbě napsané, že nemůžu sama sebe týrat tím, že bych se nutila číst dál, ač téma je určitě zajímavé (ale měl by ho zpracovat někdo jiný), navíc jsem z Třeboňska... ale tohle vážně nejde. Jdu radši zalovit do hromady knih, co jsem si nadělila pod stromek a Hájíčka vrátím do knihovny. Hvězdy neuděluji.
Tahle knížka mi prostě sedla, vtáhla do příběhu, krásně se to četlo. No a přiznávám, že jakmile se někde bádá v knihovnách, listinách či archivech, neodolám, sama jsem jednu chvíli uvažovala o podobném živobytí. Nebýt posledních pár stránek, bylo by to možná i za 5*, takhle mi tam něco málo chybělo / vadilo ... nevím. Rozhodně ale stojí za přečtení. Optika dvou pohledů na jeden příběh, přesvědčení o té své pravdě, některé věci se budou zřejmě opakovat co bude lidstvo existovat. Trestat děti za chyby rodičů a přenášet nenávist přes generace dál a dál je běžné, ale děsivé. A za sebe mohu jen říct, že mě by nenávidět určitě naučili...
Po přečtení ve mě rezonuje pocit kdo má vlastně právo soudit?
My jsme v té době nežili a vyprávění jedné osoby se nemusí podobat úhlu pohledu jiné osoby.
Pro mě důležité - neživit nenávist.
(SPOILER) Vím, že to nečtu ve správném pořadí. Ale mé konečné hodnocení: Rybí krev z toho teď vychází jako nejslabší, Dešťová hůl se mi pořád moc líbí, ale tohle mě zasáhlo opravdu výrazně. Asi tím depresivním, beznadějným koncem. Navíc to není tak ukecané jako ty další dvě knihy. Naopak oceňuji určitou fragmentárnost, náznaky problémů hlavního hrdiny a repetitivnost těchto problémů v historii a - stejně jako v Dešťové holi - uvěřitelný vhled do profese hlavního hrdiny.
První kniha od pana Hájíčka. Líbila se, ale nenadchla. Ovšem jednu větu si pamatovat budu: "Nedonutili mě nenávidět!"
Mé první seznámení s autorem a asi ještě na tento žánr nejsem "zralá", děj mě nenadchl, ale ani neurazil. Interpretace Martina Písaříka byla výborná, dokázal mě udržet u poslechu, abych teda věděla, jak to všechno dopadne...
(Audiokniha)
Na tohoto autora jsem narazila až na Databázi knih a toto je moje první četba jeho knihy resp. poslech audionahrávky. Příběh je svižný, zápletka se logicky rozplétá a objasňuje až v závěru, což je rozhodně lepší varianta, než když se čtenář dozví vše předem. Styl autora se mi celkem líbí, určitě se podívám na další jeho tvorbu.
Moje druhá kniha od tohoto autora, a opět se mi moc líbila. Takové ty popisné pasáže, které v jiných knihách bytostně nesnáším, jsou tady tak skvělé, že úplně vtahují do atmosféry. A charaktery postav taktéž. Byť jsem v jižních Čechách byla jen párkrát, jsou mi díky téhle knize hodně blízké.
Asi mi byla bližší kniha "Plachetnice na Vinětách", ale "Selský baroko" jsem také rád přečetl. Autor píše čtivě, vrací do naší minulosti, ale úplně napětí mi nevydrželo. Vlastně mi bylo celkem jedno, jaká bude pointa.
Četla jsem trilogii opačně a zjistila jsem, že tendence byla naštěstí vzestupná. Zatímco u této knihy jsem měla pocit, že vše důležité se čtenář dozví až na konci a jinak je to trochu plácání odnikud nikam, tak Rybí krev mě chytila od začátku. Obecně mám u celé trilogie trochu problém pochopit hlavní aktéry, kteří působí jako ploché osamělé ryby bez energie, chuti do života a chuti něco dokázat. Hledá se spravedlnost, nepotrestané křivdy zasahují do životů dalších generací a přesto mě jako čtenáře to nechávalo v klidu a bez nějakých emocí.
Nedonutili mě nenávidět.
To je věta, která ve mě rezonuje a asi pro mě nejsilnější okamžik této zajímavě vystavěné knihy.
Pavel Straňanský, muž který sestavuje v archivech rodokmeny.
Žije si svůj nenápadný, možná trochu rezignovaný život a vydělává si sestavováním stromů života (rodokmeny rodin).
Díky své práci se ač vlastně zprvu nerad, přibližuje k prachem zavátému příběhu a čím víc zjišťuje po archivech a i po pamětnících, tím víc je vtahován do událostí z padesátých let.
Tolik nástin příběhu.
Kniha je skvěle napsaná. Postavy jsou barvité, zemité a uvěřitelné.
Je to z části příběh zoufalství, kterou způsobila dávná zrada a z části příběh o tom, jak až moc nás dokáže ovlivnit minulost.
Popis krajiny, vsi, atmosféry a prostředí vsi, to je něco, co vás opravdu vtáhne. I s dávno zapomenutými pachy a vůněmi. To autor umí.
Nelíbí se mi, jak tu čtenáři kritizují autora, že se moc věnoval postavě P. Straňanského a že prý šel málo do hloubky a málo řešil léta padesátá.
Mě naopak ty náznaky a nedovyřčení bavily. A kdo chce natvrdo číst o zvěrstvech let padesátých, ten má možnost v jiných titulech.
Byla by škoda zahodit dar vyprávění a vyměnit za senzacechtivé body průhledného očerňování už tolikrát propíraných padesátých let pod vládou bolševické lůzy.
Štítky knihy
venkov 50. léta 20. století venkovské romány kolektivizace rodopis, genealogie vesnice jižní Čechy rozhlasové zpracování Magnesia Litera
Autorovy další knížky
| 2012 |  Rybí krev |
| 2005 |  Selský baroko |
| 2020 | Plachetnice na vinětách |
| 2016 | Dešťová hůl |
| 2015 | Zloději zelených koní |
Má první kniha od tohoto autora. První polovina knihy se táhne, děj se nerozvíjí, ale od poloviny už se mi kniha líbila. Bavilo mě prostředí historie, knihovny, archivu. Konec byl překvapivý a přišly i zvraty.