Selský baroko
Jiří Hájíček
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/12932/bmid_selsky-baroko-rUp-12932.jpg
4
1569
1569
Venkovská trilogie morálního neklidu série
1. díl >
V beletrii posledních let se najde jen málo knih, které by se zabývaly naší nedávnou minulostí, a není snad jediné, jejímž tématem by bylo období kolektivizace vesnice v 50. letech. V novele Selský baroko se o takovou historickou reflexi pokouší Jiří Hájíček (1967), autor generace, která vyrůstala dávno po tomto temném období selských procesů. Příběh začíná zdánlivě nenápadně jednoho horkého léta v zámeckém parku v Třeboni. Pavel Straňanský je genealog, který sestavuje v archivech rodokmeny, většinou pro zámožné emigranty, kteří ve staré vlasti hledají své kořeny. Jedna neobvyklá zakázka jej však přivádí do historie poměrně nedávné a před Pavlem náhle vyvstává příběh vesnické krásky Rozálie Zandlové a sedláků z obce Tomašice. Osamělý hledač putuje po jihočeském venkově, aby ze zápisů starých kronik a výpovědí pamětníků postupně rekonstruoval příběh udání, které v 50. letech přivedlo několik sedláků do vězení. Vše se však stále více zamotává a Pavel zjišťuje, že jeho téměř detektivní pátrání, které jej přivádí až do žhavé současnosti, namísto jasných odpovědí vyvolává jen další otázky. A ty zůstávají vlastně stále stejné, ať se jedná o příběh starý padesát let nebo několik týdnů. Jak by měl člověk zacházet s vinou, pomstou, odpuštěním? Jakou moc má nad námi minulost? Magnesia Litera 2006 za prózu 3. místo v anketě Lidových novin Kniha roku 2005... celý text
Přidat komentář
První kniha od pana Hájíčka. Líbila se, ale nenadchla. Ovšem jednu větu si pamatovat budu: "Nedonutili mě nenávidět!"
Mé první seznámení s autorem a asi ještě na tento žánr nejsem "zralá", děj mě nenadchl, ale ani neurazil. Interpretace Martina Písaříka byla výborná, dokázal mě udržet u poslechu, abych teda věděla, jak to všechno dopadne...
(Audiokniha)
Na tohoto autora jsem narazila až na Databázi knih a toto je moje první četba jeho knihy resp. poslech audionahrávky. Příběh je svižný, zápletka se logicky rozplétá a objasňuje až v závěru, což je rozhodně lepší varianta, než když se čtenář dozví vše předem. Styl autora se mi celkem líbí, určitě se podívám na další jeho tvorbu.
Moje druhá kniha od tohoto autora, a opět se mi moc líbila. Takové ty popisné pasáže, které v jiných knihách bytostně nesnáším, jsou tady tak skvělé, že úplně vtahují do atmosféry. A charaktery postav taktéž. Byť jsem v jižních Čechách byla jen párkrát, jsou mi díky téhle knize hodně blízké.
Asi mi byla bližší kniha "Plachetnice na Vinětách", ale "Selský baroko" jsem také rád přečetl. Autor píše čtivě, vrací do naší minulosti, ale úplně napětí mi nevydrželo. Vlastně mi bylo celkem jedno, jaká bude pointa.
Četla jsem trilogii opačně a zjistila jsem, že tendence byla naštěstí vzestupná. Zatímco u této knihy jsem měla pocit, že vše důležité se čtenář dozví až na konci a jinak je to trochu plácání odnikud nikam, tak Rybí krev mě chytila od začátku. Obecně mám u celé trilogie trochu problém pochopit hlavní aktéry, kteří působí jako ploché osamělé ryby bez energie, chuti do života a chuti něco dokázat. Hledá se spravedlnost, nepotrestané křivdy zasahují do životů dalších generací a přesto mě jako čtenáře to nechávalo v klidu a bez nějakých emocí.
Nedonutili mě nenávidět.
To je věta, která ve mě rezonuje a asi pro mě nejsilnější okamžik této zajímavě vystavěné knihy.
Pavel Straňanský, muž který sestavuje v archivech rodokmeny.
Žije si svůj nenápadný, možná trochu rezignovaný život a vydělává si sestavováním stromů života (rodokmeny rodin).
Díky své práci se ač vlastně zprvu nerad, přibližuje k prachem zavátému příběhu a čím víc zjišťuje po archivech a i po pamětnících, tím víc je vtahován do událostí z padesátých let.
Tolik nástin příběhu.
Kniha je skvěle napsaná. Postavy jsou barvité, zemité a uvěřitelné.
Je to z části příběh zoufalství, kterou způsobila dávná zrada a z části příběh o tom, jak až moc nás dokáže ovlivnit minulost.
Popis krajiny, vsi, atmosféry a prostředí vsi, to je něco, co vás opravdu vtáhne. I s dávno zapomenutými pachy a vůněmi. To autor umí.
Nelíbí se mi, jak tu čtenáři kritizují autora, že se moc věnoval postavě P. Straňanského a že prý šel málo do hloubky a málo řešil léta padesátá.
Mě naopak ty náznaky a nedovyřčení bavily. A kdo chce natvrdo číst o zvěrstvech let padesátých, ten má možnost v jiných titulech.
Byla by škoda zahodit dar vyprávění a vyměnit za senzacechtivé body průhledného očerňování už tolikrát propíraných padesátých let pod vládou bolševické lůzy.
Zajímavé téma...Zaujalo me,jak dlouho se stare krivdy prenaseji z generace na generaci. I po mnoha letech je v dobe lide ziví.
Zastávám názor, že není moc dobré vrtat se v minulosti. Co se stalo, stalo se. Je třeba hledět kupředu a z případných chyb se snažit poučit. Práce genealoga je v podstatě neustálé odkrývání starých kostlivců. Pavel Straňanský hlavní postava této knihy, je mužem středních let. Rozvedený, nezajištěný, který pracuje jako archivář a přivydělává si zpracováváním rodokmenů a také občasným prodejem vesnických chalup. Když obdrží zakázku za 50 tisíc, stojí před rozhodnutím, jestli mu tato pro něj veliká částka stojí za to, aby někomu zničil život. Jak se vyrovnat se zločiny, ke kterým na vesnici před půlstoletím došlo. Silné a zároveň nevyčerpatelné téma. Audiokniha je mistrně načtena a této úlohy se zhostil pan Martin Písařík.
Kniha má určitě své kvality i své nadšené čtenáře, já jsem k nim však nepatřila...
Nemohla jsem se do knihy začíst, přesto mě lákalo pokračovat a od poloviny jsem opravdu nezalitovala. Poutavý příběh na pravdivém základě se zajímavou zápletkou a překvapivým koncem. Líbila se mi.
Tahle kniha byla od Hajicka moje prvni a vubec mi nesedla. Asi to bylo hlavne nesympatickym hlavnim hrdinou, ktery me neuveritelne vytacel. Jsem rada, ze jsem na autora nezanevrela, protoze dalsi knihy od nej se mi libily moc!
Já vím, že to má mouchy. Ale četlo se mi to tak dobře, že nedokážu rejpat. Nebo jen trochu. Třeba že obraz vesnice v roce 2005 v autorových představách odpovídá spíš tak raným 90' nebo že dialogy jsou někdy lehce krkolomné.
Na krajinu, domy a stopy po lidských osudech se dívám dost podobně jako hlavní hrdina, při popisech archivního bádání jsem se musela pousmívat. Hluboce mě oslovilo téma i prostředí, popisy dusného horka a krajiny se do počasí posledních dní přesně trefily. Mistr Karásek a Kennedy mě dost bavili, zato Daniela byla na pěst už od prvních řádků a nebyla pro mě moc uvěřitelná. Jenže ani těch Karásků člověk už dneska moc nepotká...
Není mnoho knih, které by se snažily ukázat 50. léta z více úhlů pohledu a dařilo se jim to, panu Hájíčkovi se to povedlo. Navíc je v knize nevtíravě a poutavě přidána milostná linka a osobní příběh hlavního hrdiny. Je to osobité psaní, poutavě vystavěný příběh, který lehce plyne. Hájíček je etablovaný a rozhodně i v téhle knize dostál své pověsti dobrého vypravěče a skvělého autora. Rozhodně doporučuji, každý, kdo si knihu přečte, nešlápne vedle.
(SPOILER)
Pro mě to bylo nové téma, ze začátku mi knížka hodně připomínala Plachetnici na vinětách, kterou jsem četla nedávno. Ať už jihočeským venkovem, motivem letní lásky lidí z odlišných světů, sourozenecký spor - kdo byl v dětství oblíbenější a kdo naopak udržuje rodinou tradici živobytí, jedno dítě v rozvedeném páru, město x venkov ad.
Možná pro ten obraz tradic a vesnice se mi to tak líbilo. Nutilo mě to se zamýšlet nad mezigenerační neporozuměním a lhostejností, nad tím, co je dávná a co nedávná historie, jak moc záleží na tom znát rodinné šrámy a taky na tím, co je životní kapitál a odkaz dětem.
Hned od začátku až do posledního odstavce jsem měla pocit, že mi čtení dává podněty a že mě knížka drží.
Danielu bych nejradši poslala do prdele :-D
shoduju se se čtenáři níže, že tohle je úplně jiný Hájíček než v prvních románech, méně poetický, útržkový; i přes ich-personálního vypravěče je děj líčen jakoby z odstupu, laxně, otupěle, snad únavou z toho vedra
“Všechny ty příběhy tu pořád jsou. V krajině, na polích, v chalupách s lidma, který už o nich třeba dávno nevědí. Na mezi najdete starej patník, v archivu slovo, o kterym už nikdo neví, co znamenalo. A něco nenajdete nikde. A nikdy..."
Nádherná kniha, velmi zajímavé téma. Baví mne Hájíčkův typický styl, sugestivní líčení prostředí. O dost lepší než Rybí krev.
Zajímavá, čtivá kniha, která Vás zavedena na jihočeskou vesnici 50. let. Přišlo mi na škodu, že hlavní příběh zde byl spíše jen nastíněn než pořádně odvyprávěn - myslím, že by si zasloužil více prostoru. Nevím, zda jde skutečně o jednu z nejlepších knih daného roku, ale určitě je to kniha nadprůměrná, stojící za přečtení.
Štítky knihy
venkov 50. léta 20. století venkovské romány kolektivizace rodopis, genealogie vesnice jižní Čechy rozhlasové zpracování Magnesia LiteraAutorovy další knížky
| 2012 |  Rybí krev |
| 2005 |  Selský baroko |
| 2020 | Plachetnice na vinětách |
| 2016 | Dešťová hůl |
| 2015 | Zloději zelených koní |
(SPOILER) Vím, že to nečtu ve správném pořadí. Ale mé konečné hodnocení: Rybí krev z toho teď vychází jako nejslabší, Dešťová hůl se mi pořád moc líbí, ale tohle mě zasáhlo opravdu výrazně. Asi tím depresivním, beznadějným koncem. Navíc to není tak ukecané jako ty další dvě knihy. Naopak oceňuji určitou fragmentárnost, náznaky problémů hlavního hrdiny a repetitivnost těchto problémů v historii a - stejně jako v Dešťové holi - uvěřitelný vhled do profese hlavního hrdiny.