Věno po mé matce
José Jiménez Lozano
Neznámý člověk, který každý večer vyhlíží stejný vlak – zřejmě se z něj zachránil, když jej odváželi... kam? Na popravu? Novinář žádající trest smrti pro vraha dětí v okolí, aby se nakonec ukázalo, že je jím on sám… Vzdělávací ústav, v němž všichni opakují jen jedno: poslušnost je svobodou. A další povídky o neznámých či zmizelých povoláních, rodinných dramatech, lidských úzkostech a selháních, jimiž se znovu českým čtenářům připomíná španělský autor J. J. Lozano. Každá povídka je malým literárním skvostem, a tak nepřekvapuje, že právě Věno po mé matce bylo v roce 2002 oceněno Cervantesovou cenou, kterou Španělsko prokazuje úctu a uznání svým největším spisovatelům.V drobných povídkách se autor dotýká témat, která prostupují v menší či větší míře všechna jeho díla: laciné modernosti, ztrátě hodnot, mizení řádu. Vždy mu byla blízká náboženská a sociální témata, a i když se nikdy nenechal unášet moderními literárními proudy, je nositelem všech nejvýznamnějších literárních cen Španělska a ve svých 79 letech hlasem, který má k dnešku stále co říct.... celý text
Literatura světová Povídky
Vydáno: 2009 , VyšehradOriginální název:
El ajuar de mamá, 2006
více info...
Přidat komentář
Vynikající povídky, které staví spíš na atmosféře než na dramatičnosti příběhu. Pamatuji si matně konec jedné povídky, ve které starší žena vstoupí do pokoje, kde je na zdi, namísto starého kříže, úplně nový, světélkující a zářící kříž. Paní se na to dívá a opakuje větu, která perfektně vystihuje Lozanův styl a jemný humor: "Ježíši! Ježíši! Ježíši! Nikdy bych nevěřila, že je na světě tolik nesmyslů, i když je tak obrovský, jak říkají." Doporučuji.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
1977 | Historie jednoho podzimu |
1998 | Jan od Kříže |
2009 | Věno po mé matce |
2006 | Oči ikony |
2001 | Podobenství a nápověda Rabiho Izáka ben Jehudy |
Povídky tohoto španělského autora jsou jakoby z učebnice slohu. Tuto složitou disciplínu J.J. Lozano ovládá dokonale, i když témata jsou většinou těžká, bolavá, zahanbující lidství jako takové a nepříliš populární svým obsahem. V knize jsem si listoval a věnoval se jen titulům, které mě zaujaly. Myslím si, že každá sbírka povídek má právo obsahovat jen pár skvostů, které si příslušný čtenář odnese sebou a povětšinou na ně nezapomene. I já takové našel a domnívám se, že dobrá povídka je umění. Umění jednoduchosti, krásy a významu... A co je ještě důležitější a propůjčí to povídce kvalitu? Tempo vyprávění... A to má J.J. Lozano nastaveno dokonale...