Venuše Illská

14.11.2012

Miluju stará vydání různých knih. Čím nejstarší, tím lepší. Toto je z roku 1912. Když jsem chtěl knihu začít číst, jen asi 15 minut jsem se kochal jí samotnou. Voněl k ní, listoval, hladil zašlé stránky, poslouchal jak šustí při jejich otáčení a opět se ujišťoval v tom, že tohle žádná čtečka nikdy nenahradí, že tohle je minimálně 50 % toho, proč mám rád knihy, ne jako formu psaného sdělení, ale jako médium, které toto sdělení nese. Venuši Illskou jsem prvně viděl jako polskou televizní adaptaci, když jsem pak měl možnost ji velmi levně zakoupit, nerozpakoval jsem se ani vteřinu. A udělal jsem dobře. Mérimée se ve svém životě hodně zabýval archeologií a dějinami umění a tento svůj (profesní) koníček tu a tam vtělil do svého díla. Ve Venuši Illské vrchovatou měrou, nijak to ovšem nevadí, naopak, skvěle to navozuje hutnou atmosféru. Po celou dobu čtení jste chyceni, víte, že se něco stane a nebude to určitě nic příjemného, Mérimée tohle skvěle dokáže navodit. Víte to. Myslíte si, že dokonce i víte odkud úder přijde a jak asi zhruba proběhne. Nejkrásnější na tom je, že i když tohle všechno víte, a ono to pak i tak skoro proběhne, dychtíte po tom, chcete to už konečně vědět, mrazí vás při tom neustálém přibližování se k tomu a pak bác. Je to tady a vy nejste nijak zklamáni, že jste to předvídali. V tom se skrývá opravdová a skutečná hrůza - ne v litrech krve, nepřetržité bolesti a žaludku převráceném naruby znechucením. proto mám strašně rád staré horrorové příběhy, které z dnešního pohledu možná horrorové nejsou, ale to by si pomyslel jen ignorant. Tohle je prapočátek horroru, strašidelné literatury a ne nadarmo se v literatuře 19. století stalo jeho zlatým věkem. Věkem schopnosti a umění ukecat vás ke strachu, ne vás jím zahltit, ale nechat jej pomalu ve vás klíčit až ani nezpozorujete, že už ovládl celou vaši duši, celé tělo. Jo, pokud vám to ještě nedošlo, jsem z téhle knihy fakt nadšený. Je to prostě krása, krása, krása. Tohle vydání z roku 1912, byť ho co nejvroucněji doporučuji, již pro ten nádherný překlad otokara Šimka a staročeštinu, asi nebude jen tak lehce k mání, příběh byl ale zařazen i do antologie Půlnoční povídky (Albatros, 1989), která je určitě sehnatelnější. Vřele doporučuji.