Veronika se rozhodla zemřít
Paulo Coelho
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/472340/bmid_veronika-se-rozhodla-zemrit-LKN-472340.jpeg
4
3468
3468
A dne sedmého... série
< 2. díl >
Mladá Slovinka Veronika se z omrzelosti nad stále stejným životem i z pocitu vlastní zbytečnosti rozhodne spáchat sebevraždu. Ve svém dosavadním životě se vždy snažila dělat to, co od ní očekávali druzí, neměla odvahu naplnit svou vnitřní touhu a riskovat neúspěch. Teprve když se v sanatoriu pro duševně choré dozví po nezdařené sebevraždě, že má poškozené srdce a že pomalu umírá, probudí se v ní instinktivní vůle k přežití a Veronika začne o svůj život bojovat v prostředí lidí, kteří jsou úředně potvrzenými „blázny“. Při vyprávění Veroničina příběhu se světoznámý brazilský autor opírá o vlastní zážitky z dospívání z riodejaneirské psychiatrické léčebny.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno:
2013
,
Argo
Originální název:
Veronika Decide Morrer, 1998
více info...
Přidat komentář
Stále váhám nad hvězdičkovým hodnocením... Asi 3,5⭐?
Před nějakou dobou jsem přečetla příběh, Veronika se rozhodla zemřít, z pera brazilského spisovatele Paula Coelha. Bylo to mé první setkání s ním a musím říct, že dost zajímavé.
Četli jste od Coelha něco?
Autor se při vyprávění Veroničina příběhu opřel o vlastní zážitky z dospívání z riodejaneirské psychiatrické léčebny.
Slovinsko. Lublaň. Mladá Veronika se rozhodla zemřít. Už ji nebaví ta fádnost života, to nekonečné stereotypní plynutí dne, to prázdno, které cítí. Chce se všem zavděčit, chce zapadnout, dělá to, co se od ní očekává, bojí se riskovat a dny splývají. Došla k závěru, že už ji tu nic vzrušujícího nečeká… tak proč tady být?
Slovinsko. Psychiatrická léčebna Villette. O několik hodin později se Veronika probouzí upoutaná na nemocniční lůžko. A cítí obrovské zklamání. Nevyšlo to. Je naživu.
Prášky, které si vzala nebyly dostatečně silné. Ale jejich množství nenávratně poškodilo Veroničino srdce a opravdu jí zbývá jen bezmála týden života.
V následujících několika málo dnech se v ní postupně probouzí instinktivní touha a vůle žít, seznamuje se s ostatními pacienty léčebny, vnímá více vjemů...
Objevuje svou intimní, sexuální stránku, zjišťuje co ji doopravdy baví.
Odpouští, nenávidí, miluje, dovoluje si pocítit silné emoce, které by jinak skrývala.
Na místě, kde už lidé nežijí, pouze přežívají, začne Veronika o svůj život bojovat.
Autorův styl psaní mi sedl, neztotožnila jsem se sice s některými myšlenkami a konec knížky za mě nebyl zcela uspokojivý, čekala jsem něco jiného, nezařadím se mezi fanoušky téhle pointy.
Avšak jako celek na mě příběh Veroniky určitým způsobem dost zapůsobil, určitě má co předat a jen tak na něj nezapomenu.
Kniha je obohacena i o ilustrace, pár jsem vám jich vyfotila.
Zajímavá zkušenost.
Četla jsem knihu podruhé, tentokrát kvůli čtenářské výzvě. Už to bylo jiné, když jsem věděla, jak to skončí. Tentokrát jsem zas víc ocenila příběhy vedlejších postav, které knihu hezky doplňují. Určitě se v knize najde hodně věcí k zamyšlení.
Úžasná kniha, hodně mě zasáhla, četla jsem ji už před mnoha lety, ale určitě se k ní ráda ještě vrátím.
Četla jsem v roce 2007 a pamatuji si, že mě knížka hodně oslovila. Bohužel už vůbec nevím čím a vlastně si ani nepamatuji, o čem příběh byl:-) Buď tedy klepe na dveře strýček Alzheimer, nebo knížka zas až tak dobrá nebyla, jak se mi tehdy zdálo. Ale je mi čtyřicet, chci věřit, že tedy platí varianta b).
Moc krásná kniha, přečetla jsem jedním douškem. Opravdu mě moc bavila a Coelho opět příjemně potěšil. Určitě mohu knihu doporučit všemi deseti. Krásně zasazené filozofické a morální úvahy do čtivého zábavného příběhu. Všechny postavy mi tam byly moc sympatické, i prostředí bylo opravdu docela zajímavé.
Nezaujala. Myšlenkové pochody mi přišly celkem přitažené za vlasy a velmi naivní. V knize jsem viděla velký potenciál, ale asi by ho, dle mě, musel někdo pořádně využít. Tolik nelogičností a hloupostí v jednom příběhu dal zabrat i mě a to jsem, si myslím, hlava otevřená.
Taková řekla bych klasická "coelhovina". Nenásilné podání na základě příjemného vyprávění, nutící k zamyšlení a přemýšlení. Možná, že v roce vydání by mi spadla čelist. Dnes už ale téma zcela známé a mnohokrát popsané. Našla jsem zde málo nového a obohacujícího, přesto tahle útlá knížečka stojí za přečtení, už třeba kvůli popisu zahořklých lidí a srovnání jejich života s hrdiny a šílenci (str. 87, 88, vydání Argo 2021).
"Lidé nechtějí slyšet pravdu, chtějí slyšet to, co je pro ně přijatelné."
V roce 2018 jsem přečetl od Coelha knihu ALCHYMISTA, která se mi líbila, i když byla náročnější na četbu a určitě tuto knihu nestačí si přečíst jenom jednou. Po téměř třech letech jsem si vybral další autorovu knihu, a tou je kniha VERONIKA SE ROZHODLA ZEMŘÍT. Knihu hodnotím na 100 %.
V románu autor uvedl, že se léčil několikrát v brazilském psychiatrickém ústavu, o čemž jsem nevěděl, takže tomuto románu to dává větší autentičnost. Hlavní postavou románu je VERONIKA, která se pokusila spáchat sebevraždu, a nakonec skončí v luxusním sanatoriu pro duševně choré, kde se seznamuje s dalšími pacienty – advokátkou, která trpí panickým syndromem, ženou, která trpí depresí a mladým mužem, který trpí schizofrenií. V románu se dočteme o jejich životech a tomu, co bylo příčinou toho, že byli umístění do sanatoria. Román je zasazený do Slovinska. Závěr byl překvapivý.
Námět knihy není jednoduchý na zpracování, ale myslím si, že autor zpracoval toto téma dobře. Kniha byla určitě zajímavá, vybízí čtenáře k zamyšlení. Časem vyzkouším další autorovy knihy.
Citáty z knihy, které mne oslovily:
Šílenství je neschopnost sdělit své myšlenky. Jako bys byla někde v cizí zemi – všechno vidíš, rozumíš tomu, co se kolem tebe děje, ale nedokážeš se vyjádřit a nemůžeš od nikoho čekat pomoc, protože nerozumíš jazyku, kterým se tam mluví.
Nezáleží na tom, kdo říká pravdu, nýbrž na tom, čí slova jsou přijatelná.
Jen se podívej: znova jsem začala mít ráda slunce, hory, problémy – dokonce už ani z toho, že život pro mě nemá smysl, neobviňuji nikoho jiného než sebe. Znovu bych chtěla vidět lublaňské náměstí, cítit nenávist a lásku, zoufalství a nudu, všechny ty obyčejné a hloupé věci, které patří k všednímu dni, ale zároveň dodávají životu půvab. Kdybych se někdy odtud dostala ven, klidně bych byla blázen, protože blázni jsou všichni – a nejhorší jsou ti, kteří o tom nevědí, protože pořád jenom opakují to, co jim přikazují druzí.
Poprvé jsem Veroniku četla ve svých šestnácti nebo sedmnácti letech, což bylo ve věku, kdy jsem hledala a ujasňovala si svoje místo na světě a přemýšlela jsem, jak bych asi měla se svým životem naložit. Tenkrát mě na mě ta kniha zapůsobila opravdu hodně a stala se mojí srdcovkou. Chtěla bych napsat, že mě inspirovala k tomu, abych měla odvahu žít po svém, a ne podle toho, co ode mě očekává okolí. Ale bohužel, ani teď, po dalších šestnácti nebo sedmnácti letech dostatek odvahy nemám, nicméně i Veronika musela spolykat čtyři balení prášků na spaní a ocitnout se v blázinci, aby tu odvahu našla, takže nic není ztraceno.
Teď jsem tedy tuto knížku četla znova a jelikož už dávno nejsem puberťák a minimálně podle věku bych měla být zkušenější a rozumnější, vnímala jsem ji už trochu jinak. Jsem k ní kritičtější, určitě bych v hodnocení ubrala jednu hvězdu za ezo pasáže, možná i za jistou prvoplánovost, na druhou stranu mě překvapilo, jak moc na mě znovu kniha zapůsobila. Přinutila mě přemýšlet o tom, co by mému současnému životu řeklo moje sedmnáctileté já, a co můžu udělat pro to, abych byla šťastnější. Co bych dělala, kdybych se nebála?
Navzdory svému názvu, je Veronika optimistická knížka, která je navíc tak útlá že ji přelouskáte za jednu cestu vlakem z Prahy do Brna. Za mě to je to nejlepší, co jsem od Coelha četla, rozhodně mnohem lepší, než tolikrát přeceňovaný Alchymista. Čtěte o Veronice, o Ďáblovi a slečně Chantal anebo o prostitutce v Jedenácti minutách, Alchymistu ale klidně přeskočte.
Veronika se rozhodla zemřít má k sobě další dvě literární sestry: Ďábel a slečna Chantal a U řeky Piedra jsem usedla a plakala, a ve všech třech knihách jde o to, že dostanete týden času na to, abyste udělali nějaké zásadní životní rozhodnutí. Protože ani na to největší dilema nepotřebujeme víc času, než sedm dní, do té doby sami dobře víme, co chceme. Občas si na to vzpomenu.
Kniha má určitě hodně co do sebe, ale člověk musí být zrovna na té správné vlně, aby její hloubku skutečně docenil. I když jsem ji četla poměrně dlouho, protože jsem na čtení neměla čas a vždycky jsem se dostala jen k pár stránkám, stejně na mě příběh hodně zapůsobil a skrývá v sobě opravdu silné myšlenky. O závěru příběhu jsem měla po prvním náznaku jasno okamžitě, takže žádný velký zázrak se nekonal, stejně jako úloha, kterou v tom všem sehrál doktor Igor. I přes tu jistou předvídatelnost to příběhu neubíralo na čtivosti, protože zamýšlení nad životem z pohledů různých postav, které si prošly různými osudy, mělo hodně co do sebe. Onen Vitriol tráví nás všechny a klidně se přiznám, že opravdu hodně. Možná i proto ke mně příběh tolik promlouval.
Asi nejsem cílová skupina pro tento druh knih. Nedělalo mi dobře téma a i když se tam objevily i některé přijatelné myšlenky, většinou převládala klišé.
Knihu jsem četla na doporučení kamarádky. Byla rozhodně zajímavá, k zamyšlení, byla překvapivá a o mnoho věcech jsem přemýšlela, ale v daný moment ke mně nepromluvila tak, jak jsem čekala, něco mi tam v danou chvíli chybělo, neříkám vůbec, že je špatná, jen pro mě v této době byla vzdálená, nedotkla se mě jako autorovy ostatní knihy.
Přivedla mě k tomu asi dost netradičně kapela Billy Talent , kteří podle téhle Veroniky napsali písničku. Jsem za to ráda , knížka bomba.
Přečetla jsem jí přes noc jedním dechem...Coelha jsem četla spíš jako mladší, ale tahle mě po hodně dlouhé době zase upoutala. Přijde mi, že tenhle autor nejde číst rychle za sebou a je tam potřeba vždy časový odstup na vstřebávání...
Podle mě jsem knihu četla ve špatný čas a dobu, asi bych její poslání pochopila v jiném časovém rozmezí a věku lépe.
Líbilo se mi však hodně myšlenek, ale často mi kniha přišla nudná a zdlouhavá, pak však přišla najednou pasáž, kde jsem se úplně začetla a chtěla najednou dát 5 hvězd. S odstupem času vím, že knize ještě nemohu porozumět. Vrátím se k ní, za pět-deset let a věřím, že pointu pochopím jinak a zasměju se nad touto ,,debilní" a nevyzrálou recenzí.
,,Smrt byla sladká, voněla po vínu a hladila ji po vlasech"
,,Půjdeme pryč. Blázni dělají bláznivé věci"
(SPOILER) Klasická feel-good story (nenapadá mě český ekvivalent, je mi líto), jediná kniha od Coelha, která mi utkvěla v paměti v nějakých konkrétnějších obrysech. Jedna z těch, o kterých můžete vést konverzaci i se svátečními čtenáři na takových těch večírcích, kde se ocitnete omylem...
Mně ta kniha přijde s odpuštěním hloupá. Dost naivním způsobem se snaží sdělit, že vyléčit se ze schizofrenie, depresí a jiných duševních poruch lze prostě tím, že si uvědomíte, jak je život fajn, a že překážky je třeba zdolávat. Jasně, je to beletrie, tedy fikce, ale pro mne je ten příběh špatně vymyšlený, špatně napsaný, snadno předvídatelný. Celý děj je prošpikovaný nelogičnostmi až nesmysly, postavám chybí motivace pro jejich jednání, to, jak se tam zachází s lidmi a jejich diagnózami, je absurdní a naprosto mimo realitu. A ono si to přitom na realitu hraje.
Štítky knihy
sebevražda zfilmováno psychiatrické léčebny brazilská literatura Slovinsko inzulin astrální projekce
Autorovy další knížky
| 2005 |  Alchymista |
| 2009 |  Jedenáct minut |
| 2000 | Veronika se rozhodla zemřít |
| 2014 |  Nevěra |
| 2002 | Poutník – Mágův deník |
Takoví jsme. Až když s námi něco otřese, vzpamatujeme se při soustředěném hledání rovnováhy, když vyjedeme z kolejí, pátráme po lepších cestách, a když něco pomalu ztrácíme, snažíme se to udržet, i kdyby nám to ruce mělo vykloubit a ztrácené rozmačkat...
"Tady uvnitř může každý říct, co si myslí, dělat si, co chce, a nikdo mu to nebude vyčítat: je přece v blázinci."
"Lidská bytost zešílí jen tehdy, když si to může dovolit."
"Kdyby všichni žili své životy a nechali druhé, aby dělali totéž, Bůh by byl v každém okamžiku..."