Veronika se rozhodla zemřít
Paulo Coelho
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/472340/bmid_veronika-se-rozhodla-zemrit-LKN-472340.jpeg
4
3468
3468
A dne sedmého... série
< 2. díl >
Mladá Slovinka Veronika se z omrzelosti nad stále stejným životem i z pocitu vlastní zbytečnosti rozhodne spáchat sebevraždu. Ve svém dosavadním životě se vždy snažila dělat to, co od ní očekávali druzí, neměla odvahu naplnit svou vnitřní touhu a riskovat neúspěch. Teprve když se v sanatoriu pro duševně choré dozví po nezdařené sebevraždě, že má poškozené srdce a že pomalu umírá, probudí se v ní instinktivní vůle k přežití a Veronika začne o svůj život bojovat v prostředí lidí, kteří jsou úředně potvrzenými „blázny“. Při vyprávění Veroničina příběhu se světoznámý brazilský autor opírá o vlastní zážitky z dospívání z riodejaneirské psychiatrické léčebny.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno:
2013
,
Argo
Originální název:
Veronika Decide Morrer, 1998
více info...
Přidat komentář
"Přečetla" jsem jako audioknihu. Mám trochu averzi k autorům bestselerů, takže to byla první kniha Coleho, která se ke mě dostala. Přiznám se, že mě zaujal název a celkově jsem byla příjemně překvapená.
Měla jsem zvláštní náladu, chtěla se o spoustě věcí ujistit, a tak jsem se po více jak deseti letech rozhodla znovu si přečíst Veroniku, která společně se Záhirem a Alchymistou patřila dle mého názoru k autorovým NEJ.
No... ačkoli jsem knihu slupla během dne jak dezert, nestačila jsem přitom vrtět hlavou a protáčet oči. Námět sám o sobě je naprosto skvělý (!), ale také naprosto nevyužitý (asi jako když se člověku nechce ždímat hadr a tak ho jen párkrát oklepe nad kýblem). Nebavily mě problémy ani životní peripetie ostatních obyvatelů léčebny, když o Veroničině minulosti jsem se nedozvěděla téměř nic (Kdy/s čím přišel ten pocit ničeho? Co ho způsobilo? Jak se odehrála ta změna?). Asi nejvíc mě dorazilo, když se Coelho (hned 1. stránkou!) sám vetřel do příběhu jenom proto, aby čtenáři ozřejmil, jak se o Veroničině příběhu dozvěděl a že se s ním seznámila kdesi na přednášce... Jako vážně? Bylo to nutné? Nemohl stejně jako jiní autoři něco podobného říci v prologu nebo doslovu? Protože nevím, jak ostatním, ale na mě to působilo opravdu egoisticky, až povýšeně... Dvě zbytečné stránky o ničem, aby na konci stálo: „Nechme tedy Paula Coelha a jeho přítelkyni Veroniku (přítelkyně, u které přemýšlel nad změnou jména, aby se čtenáři náhodou s hlavní hrdinkou nepletla) z této knihy definitivně odejít a pokračujme v příběhu“... A z Veroniky, co se rozhodla (neúspěšně) zemřít, je v psychárně rázem modla, díky níž všichni procitnou a žijí... Ještě chybí potlesk, ne?
Ach jo, možná je občas dobré přečíst si knihu ještě jednou, aby člověku spadly růžové brýle... Jsem ráda, že jsem si ji nikdy nepořídila a snižuji tímto své původní hodnocení.
Opravdu zajímavá kniha, která mě určitě překvapila, jen se rozhoduji, jestli víc pozitivně a nebo negativně. Asi bohužel spíš to druhé.
Kniha hodně o myšlenkách a často utíkající k filosofii, málo o ději. Příběh Veroniky byl sám o sobě dobrý, jenže se místy ztrácel ve zvláštních úvahách a situacích (třeba intimní zážitek hl. hrdinky...). Byla to kniha, která měla potenciál se mě dotknout, ale nakonec zanechala jen vlažný dojem.
Tak tahle kniha byla přesně tím, co jsem si potřebovala přečíst. Některé pasáže jsem si během čtení dokonce podtrhávala, abych se k nim později mohla vrátit a kdykoliv si je přečíst znovu. Dokonalé myšlenky.
Veronika, která má pocit, že už jí život nemá co nabídnout a místo toho, aby se smířila s jeho stereotypním průběhem, se ho raději rozhodne ukončit. Veronika, jež přežije svoji sebevraždu a následně se probouzí v centru pro duševně choré, ve Villete. Najednou máme možnost nahlédnout do příběhu, odehrávajícího se během relativně krátkého času - což mu ale na intenzitě neubírá, právě naopak. Příběh, který jsem hltala a nemohla se od něj odtrhnout. Možná proto, že jsem se sama v některých pasážích sama nacházela. A nakonec přidávám jednu z těch mých oblíbených podtržených pasáží -
,,Je vážné se lišit?"
,,Vážné je nutit se k tomu, aby byl člověk stejný jako druzí: vyvolává to neurózy, psychózy, paranoiu. Vážné je chtít být stejný, protože je to proti přírodě, proti zákonům Boha. který v žádném lese a pralese na světě nestvořil ani jediný lístek stejný jako druhý."
Precteno podruhe s odstupem asi deset let kvuli Ctenarske vyzve. A uprimne... strasne me to nebavilo. Nektere vety jsou krasne, hluboke, zustavajici dlouho v pameti, ale je to jak hledat jehly v kupce sena.
Bude to doba co jsem četla alchymistu a po této době jsem se rozhodla pro Veroniku. Souviselo to s mými myšlenkami o životě který nezná zítřka a užívá si každé chvilky. Popsal jak se bojíme, popsal naší denní nudnou rutinu, naší neschopnost a absenci lásky.. Sáhla si na život a našla samu sebe a lásku. Vztah Veroniky a Eduarda je něco krásného. Vztah dvou utlačených duší, kterým rodiče nedovolovali být tím, kým oni chtějí. Velmi se mi líbil i popis životů vedlejších postav, jejich překonání strachu z života za zdí léčebny. Za mě překrásná knížka.
Zhruba po 50 stranách jsem knihu odložila, vůbec mě nezaujala. Za mě nuda a ani mi nesedl autorův styl psaní, Nevím, zda sáhnu ještě po nějaké jeho jiné.
Knihu jsem poprvé četl před patnácti lety, od té doby mi ležela v knihovně. Teď v rámci úklidu jsem se k ní vrátil. Nevěřil jsem svým očím: pár neuvěřitelných postav toporně proklamuje věty, které autor vyčetl v nějaké esoterické příručce. Hrůza!!! Letí z knihovny. Jednu hvězdu dávám za to, že před těmi patnácti lety mě asi zaujala, když jsem ji nevyhodil hned...
Asi se budu muset vrátit k filmu, který mi přišel trochu o něčem jiném. Anebo v době, kdy jsem ho viděl, jsem byl trochu jiný já sám.
Každopádně tahle knížka je hrozně těžká na hodnocení. V podstatě nemá děj, respektive ta hlavní linie se posunuje jen pomalu. Do toho vstupují příběhy dalších osob a ty se postupně ovlivňují. Spousta zajímavých myšlenek, které musely být ve své době revoluční, dneska, alespoň v některých kruzích, jsou naprosto normální.
Ta část, kdy si Veronika uvědomuje, že je perverzní tam snad ani nemusela být. Jinak vynikající příběh, tak trochu jiný Coelho.
Ze začátku mě kniha strašně nudila. Říkala jsem si, že to přece nemůže být Coelho, když jsou všechny pesimistické myšlenky ponechávány bez argumentů proti nim, a že se ani moc nebylo nad čím zamýšlet. Kniha mi připadala strašně plitká. Pak se objevila postava Zetky a už jsem byla spokojená. Přirovnání, zamyšlení, filozofování, všechno tam bylo. A najednou jsem chtěla Veroniku zachránit, protože už přemýšlela jako člověk, který něco cítí...
Na konci jsem byla, jako happyend v každé knize hledající puberťačka, spokojená.
Ale pokud bych si měla vybrat, znova si přečtu spíše Alchymistu...
Kniha je tenká, ale autor toho do ní dostal hodně. Příběhy několika lidí, popisy psychiatrické léčebny, úvahy a rozhovory. Chvílemi už mi to přišlo až trochu přehnané, že je to udělané na dojem - ta hrozná pozitivita, poselství knihy v tom smyslu, že si máme užívat života a všechno to rozebírání bláznovství a odlišnosti a smyslu života... Ale na druhou stranu to bylo celkem motivační. Postavy nejsou nesympatické, kniha se čte příjemně a člověk toho v ní najde určitě hodně zajímavého.
Mě osobně se kniha hodně líbila, hlavně přenesené myšlenky různých ,,psychických poruch".
Po Alchymistovi jsem Paulovi dala bohužel druhou šanci.
Bylo to divný, nepříjemně divný.
Veronika je očividně velmi silně psychicky narušená a sebevražda je asi to nejnormálnější, co se pokouší udělat. (A nebo je to zázračná žena? Přece jen vyléčila schizofrenika tím, že se před tím uspokojovala.) Doktor s Veronikou vede dlouhé, nezáživné a rozhodně ne filozofické rozhovory a mezitím jí pro její dobro tráví.
Byl tam taky šaman a dvě (možná jedna?) moudrobabky.
Víc si toho už radši nepamatuju.
Štítky knihy
sebevražda zfilmováno psychiatrické léčebny brazilská literatura Slovinsko inzulin astrální projekce
Autorovy další knížky
| 2005 |  Alchymista |
| 2009 |  Jedenáct minut |
| 2000 | Veronika se rozhodla zemřít |
| 2014 |  Nevěra |
| 2002 | Poutník – Mágův deník |
Perfektná....veľmi sa mi páčila, človek sa pri čítaní musí zamýšľať ....Kto je vlastne duševne chorý človek a kto by ním len chcel byť.....? Treba stáť blízko smrti, aby sme dostali chuť žiť?????