Verše
Jan Zajíc
Za Janem Palachem trochu v pozornosti veřejnosti zaostává Jan Zajíc, který skonal stejnou smrtí jen o měsíc později. A právě o něm tato kniha je, respektive je jeho dílem. Protože co vypovídá o člověku více než to, co sám napsal? Tato krátká publikace odhaluje Zajícovo zaujetí poezií. Kdyby jeho život neskončil předčasně, dost možná, že bychom dnes znali jméno Jan Zajíc jako něco zcela jiného. Mohl z něho být známý básník, spisovatel či novinář, k jehož knížkám by se lidi rádi vraceli. Básně Jana Zajíce jsou literárním odkazem mladého člověka, který obětoval svůj život pro ideály, jimž věřil. Jeho poezie není dokonalá, ale taková, jakou bychom čekali od nadaného a vyvíjejícího se mladého autora. Kniha vychází v koedici s Ústavem pro studium totalitních režimů.... celý text
Přidat komentář
Nehodnotím lidské kvality autora, vyjadřuji se pouze k jeho básním. Jsou různé: patetické agitky, kalná vyšplíchnutí zmučeného básníkova nitra i výkřiky plné zoufalství a beznaděje. A všechny kostrbaté, klopotné, jen tu a tam příslib nějakých budoucích kvalit, které možná přijdou...asi... jednou... snad...
Když někdo řekne, že se autor často opakuje ve slovní zásobě, že stavba verše i sloky, jejich rytmus je víceméně pořád stejný, nebo že někdy to jsou trošku kostrbaté říkanky, já na to: autor neměl v plánu nikdy se stát básníkem, nikdy neměl v plánu vydat svých pár básniček knižně v nějakém souboru a nikdy nestudoval literaturu a poezii. Ale to hlavní - obsahová stránka a síla těch básní (zejména těch v první polovině sbírky) je neskutečná, obrovská, tíživá, nepopsatelná. Až bych skoro řekl, že číst tuto útlou a křehkou sbírečku bylo napínavé - čtenář opravdu prostřednictvím těchto básní má možnost nahlédnout do duše a srdce jednoho z největších hrdinů celých českých dějin. Ano, Jan Zajíc, Jan Palach a Evžen Plocek jsou pro mě jedni z největších hrdinů, jaké jsme kdy měli. A jakákoli připomínka jejich činů je důležitá. Ale zpět k básním samotným - v úvodu jsem sice vytkl pár drobností, ale jak už jsem psal, jejich obsahová síla je obrovská...
Sami nejsou však o moc lepší,
jsou plni předsudků,
ti kazatelé morálky věčné.
si pak odlehčí při psaní posudků.
Pro těch jednadvacet let,
pro člověka, co odmítl jít zpět,
pro srdce, do kterého by se vešel svět,
pro několik nevykřičených vět,
pro cizími vojáky sražený jarní květ.
Tenounká knížečka, ale velmi pěkně zpracovaná (kvalitní papír, obálka i vazba).
Verše Jana Zajíce se střídají s kresbami výtvarnice Míly Prokůpkové, které celé dílo přesně doplňují. Hlavní důvod vydání této knihy - připomenutí Jana Zajíce, jeho osudu, ale i jeho básnění, je provedeno s citem a dokonale. Samotné verše, ač ne dokonalé, zaujmou. Některé jsou pesimistické, ovlivněné dobou, další jsou o lásce, ... Škoda tak mladého života i talentu.
Těm, co rádi listují v poezii, knihu doporučuji.
A přidávám ještě jeden krátký verš o lásce:
MÍŠA
Tvé oči jsou jak macešky
snad do nich chodí hvězdy spát
V tvých očích jsou vidět dálky
je z nich cítit vůni krásy vát.
Tvé oči jsou jako by povídaly
tu nejkrásnější povídku,
proto se nezlob, když ti řeknu
malý a něžný semišový medvídku.
Děkuji naší báječné knihovně v Králíkách, tady prostě seženete všechno, po čem srdéčko touží. A děkuji lidem okolo mě, že mě na tuto knihu nasměrovali. Ač tak moc básním a poesii nerozumím, tohle se mi moc líbilo. A od večera přemýšlím, jestli by se v naší generaci , která vyrůstala v 60-70 letech našel taky někdo takhle statečný, kdo by svou dobrovolnou smrtí ukázal na tragédii doby. Pořád jsem se u knihy vracela k nedůležité události, na kterou myslím celý život a která ukazuje na to, jak doba po 68 roce lidi zblbla.
Jan Zajíc byl studentem železniční průmyslovky v Šumperku. Já studovala stejnou školu o 20 let později , ale o kousek dál. Při hodinách občanky ve čtvrťáku, těsně před maturou náš spolužák , který měl vždycky prospěch nadstandardní se zeptal profesorky , zaryté komunistky, co nám může říct o Zajícovi, potažmo Palachovi- "soužka profesorka" zbrunátněla a odpověděla- že nás nemusí připustit k maturitě. To byla celá odpověď. O to víc jsme se snažili vyzvědět víc. De facto nás nevědomky dostala k tomu, abychom se začali víc zajímat, o co šlo. Takže paní profesorko Blanko, díky, nebýt Vás, nezačali bychom hledat zdroje a moc věcí by nám uteklo.
A kdoví, kdyby..... kdyby se spousta věcí nestala, kdoví, jestli by Jan Zajíc napsal tuhle knihu a kdoví, jestli bychom tady teď četli tuhle krásnou knihu.
Jedna báseň z knihy:
ZLÝ SEN
Viděl jsem zlomené růže,
zničené krásné květy,
a mezi nimi muže -
měl zaprášené boty.
Sám v cizí zemi tu ležel
v těžkém vojenském kabátě,
snad ještě včera do útoku běžel,
viděl, jak jiní krvácí na blátě.
Byl to jen voják,
který ač nechce, přece musí
hrudí zastavit bodák,
i když se mu to hnusí.
Slyšíš! Zlomená růže,
pověz vojákovi v květech tvých,
pověz mu, kdo jen za to může,
že na světě je tolik lidí zlých.
Ráno jsem se probudil,
sen byl už dávno pryč,
kéž celý svět by pochopil
a lidé překovali meče v rýč.
Ve jménu zavražděných vojáků,
ve jménu sirotků plačících,
ve jménu vdov a válečných mrzáků,
ve jménu růží zlomených …
Ať už jste kdekoli na tomto světě,
zapřísahám Vás! Lidé – neblázněte!!!
Nešťastný život mladého básníka ve smutných verších...
Tak na mě působí básně, které jsou smutné a bolavé, o rozčarování nad společností, údivem nad světem, který není svobodný a nad láskami, které nedošli naplnění.
Jsou zde básně o Janu Palachovi, hezké, citlivé a trpké.
Ale protože já v básních oceňuji především lásku a pocity zamilovanosti, touhu a krásu, ale také bolest a utrpení, vyzdvihl bych báseň PROČ BYCH SE TRÁPIL?, která mi přijde naprosto originální a nadčasová.
Nejsou to dokonalé verše. A jsou to verše mladé...
Jejich dokonalost již nestačil Jan Zajíc vybrousit. Jeho zbytečná smrt možná zhatila existenci mnoha brilantních básní...
Je mi to líto...
Překvapuje mě, jak málo lidí zde tuto knížku četlo a hodnotilo, a proto si dovolím napsat pár vět.
Za mě výtečná symbióza slov a obrazu, který k veršům vytvořila paní Míla Prokůpková. (To jméno si poznamenávám.) Symbióza, jež mi dala příležitost nahlédnout do nitra Jana Zajíce. Jednadvacetkrát…. Děkuji za to! A dodatečně děkuji též za publikaci vydanou Maticí slezskou, jejímž autorem je Branislav Dorko, protože právě ona mě k této přivedla.
Koukejte si obě přečíst. :-D
Verše
Upřímně řečeno - takových veršíků musí být po studentských šuplících na tisíce! Celou dobu jsem se nemohla ubránit pocitu, že kdyby Jan Zajíc nenaplnil svůj osud tak, jak jej naplnil, jeho básně by se vydání nedočkaly. Snad jen ty bezprostředně reagující na smrt Jana Palacha (a s vědomím toho, k čemu se pak i sám autor odhodlal) přinesly silnější výpověď.
Pochodeň vzplála
uprostřed náměstí
Pochodeň strachu
z lidského neštěstí
Pochodeň zoufalství
Pochodeň vzdoru
Pochodeň protestu
němého bolu
Pochodeň z vyznání
plamenného kréda
lidé - Buďte lidmi!
Jinak se žít nedá!
(Pochodeň vzplála)