Verše psané pro mlčení
Jiří Jan Vícha
Výtvarně koncipovaná publikace spojuje dvě témata: jednak nabízí souborné dílo básníka a kapucína Jiřího Víchy a jednak přináší průřez tvorbou olomouckého fotografa Tomáše Vážana (z cyklu Santini, Východní Slovensko, Rosa coeli). Obě díla jsou si velmi blízká svou jednoduchostí a pokorným patřením krásy.
Přidat komentář
Na můj vkus příliš moderní poezie. Volný verš, málo rýmů a tak. Nejlepší je úplně první báseň Ztracenec, ze které je nejlepší část o komentář níž. Vybrala jsem ještě dvě další básně jako ukázku, v jakém duchu je sbírka.
Tiší
Jen strom je tichý
a beránek
a Slovo
Jsou stromy proto,
že jsou ohně?
beránci proto,
že jsou vrazi?
Jsou slova proto,
že jsou němí?
Jsou verše
psané pro mlčení?
***
Čistí
Nikoli ti
kteří se
tělem
nedotkli žen
Nikoly ty
které si
kostýmy
půjčují od
Madony
Jen
Láskou
čistí
Ptej se
krásné ženy
která hledala
lásku
ústy
rukama
tělem
a
po vyhoření
jí ze všeho
zůstaly
smutné oči
utýrané srdce
a
slzy
které marnotratně
vylila
Bohu na nohy
Tehdy objala
poprvé
Lásku
silnější než
Smrt
A pak
objala Smrt
Láskou
a je živa
a vidí Boha
a smí
ošetřovat
ránu
v jeho boku
(z doby, kdy se autorovi zdálo, že je Bůh mrtev)
Ztracenec
Jsem Slovo a nechci znít
jsem Smrt a musím žít
Kdysi tak hustě obydlen
Zůstal jsem navždy sám
Bod Bez začátku Bez konce
Nikoho nepotkám
Sám sobě mstitel Sirný strach
Zakletý v černý kruh
Sám Nesmrtelný sebevrah
Sám Zpitvořený bůh
(Luna zděšeně stahuje roletu
přes vytřeštěné skleněné oko)
Souhlasím s komentářem od @Zelený_Drak a jen dodám, že fotografie jsou černobílé, minimalistické a velmi pěkně se s verši navzájem doplňují.