Vesnická učitelka

07.08.2020

Příběh učitelky Anny, která se po studiích vrací do rodného kraje, je příběhem člověka první poloviny 20. století. Najdeme zde všechno: první světovou válku, dvacátá a třicátá léta, nástup nacistů k moci, poválečná léta a zakládání družstev (a nucené dodávky sedláků, které nebyli schopni splnit), útěk mladých lidí z vesnice do města za prací... - tohle všechno se v knize odehrává jaksi mimochodem - na pozadí příběhů malých školáčků a života učitelky Anny.

"Nač bych se stěhoval?" vykřikuje chalupník Racek. "Velkejm se bude brát, rozparcelujou statek a každej může dostat kus polí." Krátce na to ho Anna potkala na vsi. Kráčel ze široka, pomalu, klobouk furiantsky naražený na šedivých vlasech, v černém odění a bílé košili, v zubech cigaretu.
"Jó - paničko - tak vám ze školy ubydou dva kluci. Budeme se stěhovat do pohraničí. Takovej statek, jak já dostanu - tady nemá ani Trčka."
"Jó - ,"rozkládal potom u piva, "toť se ví, že bych si tady teď taky pomoh - pole bych dostal - ale takový vybavení a takový stavení bych si do smrti nepořídil. I koně budu mít."
Pokývali, zamyslili se a potom se rozcházeli. Nějak bylo - nějak bude. Nač měnit jisté za nejisté?

"Řada selských domů podél silnice mlčí, za těžkými vraty je ticho, hospodáři chodí se svěšenými hlavami, udření, ustaraní. Sami na všechno, nejsou tu ruce, které dřív pomáhaly a předpisy povinných dodávek jsou čím dál vyšší.
""Splníš?"" ptají se jeden druhého a nezřídka si vzájemně vypomohou.
""Dokud budeme dodávat, co nařizují, nemohou nic dělat.""
""Dlouho nevydržíme. Trčka se co nevidět složí. Nestačí.""
(...)
U Smyčků na výměnku lomí stařena rukama. ""Tohle nemůže pánbůh dopustit. Co my se tady s mužem nadřeli, co jsme se našetřili a teď někdo jenom hubu otevře a všechno spolkne. Co dáš dětem?""