Vévodkyně a kuchařka
Ladislav Fuks
https://www.databazeknih.cz/img/books/11_/110228/bmid_vevodkyne-a-kucharka-110228.jpg
4
160
160
Rozsáhlý historický román, na nejž se Fuks dlouho připravoval, ba dokonce jej odkládal jako osudový námět. Rozhodl se pro odlišnou vypravěčskou perspektivu a našel si nečekanou masku: na prahu stáří jako by se transvestoval do dámy z nejvyšších kruhů a v nejlepších letech a poskytl jí hlavní roli. Titul však složil z divokého kontrastu ze setkání dvou zcela vzdálených osob, jako by je chystal pro frašku. Vévodkyně, jež šokovala rozhodnutím zařídit na okraji Vídně luxusní hotel, to jest projektem pro urozenou osobu tenkrát nemístným; a v závěru, když se plán podařil, znovu udivila tím, že na inzerát přijala výjimečnou kuchařku, aby vedla exkluzivní restauraci. S groteskní a smutnou fantazií připravil Fuks široce rozložené vyprávění umístěné do vznešených starých časů. Atmosféra Vídně a konce mocnářství je tu plasticky podána s duchaplnými i prázdnými okamžiky, pompézními hostinami i pohřby. Jde o jedinečným stylem podaný obraz reality a fikce, hororu a komiky, snu a naděje.... celý text
Přidat komentář
Sáhodlouhé, ale vynikající pasáže o jídle na císařském dvoře. Skrze menu císařské rodiny se tak dostáváme do doby konce rakousko-uherského mocnářství.
Bylo to tu dřív.Už se to stalo.Je to jiná doba.Před ní byla jiná doba.Každý okamžik se stal jinou dobou ... něco přijde.Už se to chystá.
Bohatá tabule na přilehlých stolech.Hostina se stala obřadnější než jindy před tím.Svícny šerosvitu s plamenem dohasínajícího života.Rozměrná zrcadla lemují jako němý svědkové tuto smuteční slavnost.Nač hodovat,když není nic ku slavení.Na zdech pyšní předkové zvěčnění v obrazech,které většinou nikdo nemohl osobně poznat tu vzhlížejí po mnoho roků na jakési rituály do věčnosti.Jen ty přesýpací hodiny odměřují jednotku času...když ubývá si zrnko po zrnku.
Dost dobře není mi známo jestli Ladislav Fuks někde k připomínce má vlastní jakousy plaketu či snad pomíjivou sochu.Na tom dost dobře ani nezáleží.Autor si svůj pomníček vytesal (zvěčnil) úplně sám.Vévodkyně obsahuje vše typické tak jako v jiných románech.Tu jsou snad ještě všechny ty Fuksíkoviny ještě více než osudovější.Tvůrce nás zavádí do minulosti jakési epické komorní memento po zašlých časech.Ne však zavátým prachem.Barvytě vykresluje svět,který jsme nikdy nemohli osobně zažít.Dotknout se tehdejších všedních dnů vyšších vrstvech a nejenom jich.Niterné osobní myšlenky skrývá do příběhu ve světě své doby,který obydlují tak jako například postava komorné ke které má vévodkyně zvláštní nečekaný důvěrný až kamarádský vztah.Samotná vévodkyně pochybující,uvažující,přemítající a plná myšlenek.
Duchaplné rozhovory o jídle dokonce i na recept narazíte a nebo o průběhu stavby se všemi jeho náležitostmi i peripetiemi.Jakési tajemno s absurditou i chvíli sureálným snem prodchnuté vyprávění.S nezapomenutelnou návštěvou pohřebního ústavu,nebo naopak četbou před spaním o upírech a zrcadlech odborně pojednávajících navzdory otázkám jak dlouho budu,má to vše nějaký smysl.Ladislav Fuks jistě neplánoval,že zrovna Vévodkyně a kuchařka bude posledním.Leč a právě proto zde se nastavila zrcadla realitě naposled.
Když se na to podíváme s pohledu konečnosti...
Co bude až bude jiná doba ? Tak to nikdo nepoví.Zatím nám zůstává přepečlivě připravovaný leckdy místy strhující román.Pojetím a významem děje jako dokonalého celku s nezaměnitelnou atmosférou.
...z prachu a popela,který se po věky nepřestává vršit na hřbitovech,vzniká další lidstvo a žije současné.
Páááni, tak tohle nemělo chybu! Opravdu výborné a velmi zábavné čtení se skvěle vykreslenou dobovou atmosférou i charaktery jednotlivých postav, psáno precizním, bohatým jazykem, nádhera. Naprosto souhlasím s komentářem uživatele marlowe, který to krááásně vystihl i za mě.
Není co dodávat, skvost. Pět zlatých hvězd.
Román dekadentní, či surreálný. Dovolím si prozradit hlavní dějový oblouk: Vévodkyně chce postavit hotel a postaví hotel. Na tento oblouk autor zavěšuje síť setkání, úvah, odboček, náznaků, pochyb, zdání, domněnek, dohadů, odhadů, tušení, soudů, odsudků, a mínění. Očekávatelná funerální tématika se objeví v míře vrchovaté. Dojde i na knihu v knize "O čištění zrcadel" což je dle citací spis skoro tak bizarní, jako např. román Vévodkyně a kuchařka - což je kniha velmi tlustá, ale čte se překvapivě dobře, je zábavná a pošahaná velmi vytříbeným způsobem.
Úžasné počtení, které jsem si vychutnával po kapkách – každý den deset, patnáct stránek k poobědovému kafíčku…
Číst tenhle Fuksův román bylo jako procházet se Svatovítským chrámem a jeho interiéry si centimetr po centimetru prohlížet zvětšovacím sklem. Nádherná (skoro se mi chce napsat "nevídaná") práce s opakujícími se motivy, s jazykem, s detailní drobnokresbou, s filigránskými popisy interiérů, oblečení, jídel… A znovu fascinace tématem pohřbů – a také zrcadly, jimiž byl Fuks celoživotně obklopen i ve svém panoptikálním bytě.
A potom POSTAVY! Jako byste si prohlíželi dobové fotografie a znovu a znovu se k nim v průběhu dní vraceli: kavárník pan Musil se svými dvěma malými, ustrašenými pomocníky, hajný Kneffl, komorník Uhrmacher, kočí Pummel – a samozřejmě "věčně vyděšená, pištící a půvabně bláznivá" komorná Justina, která do příběhu vnášela nečekané prvky humoru…
100% a jedno navíc!
Vcelku težká kniha - bráno podle délky mého čtení. Očekávala jsem něco jiného. Jednoznačně Fuksovo životní dílo, na které asi ještě nejsem zralá.
Originální kniha, mnohovrstevnatá, příběh z konce století, soumarku monarchie... kdy nikdo neví, co přinese příští století. Odehrává se ve Vídni a jinde, týká se života vévodkyně ... která chce vytvořit něco, co by po sobě zanechala, velkou věc pro další generace ... tím se zaobírají její myšlenky a snažení
Kuchařka se přitom v knize objevuje až ke konci; proč autor nazval knihu Vévodkyně a kuchařka, když o kuchařce je určitá pasáž vedou odborníci i laici diskuze.
Mnoho jinotajů, odboček, vtipných scén (pasáž o leštění zrcadel mě rozesmívá znova znova) i rozsáhlé popisy hostin a přípravy pokrmů (labužnické .-))
Četl jsem již několikrát.
Ukázky z knihy zpracoval ve čtení na pokračování i rozhlas.
Moje nejoblíbenější česká kniha, čtu ji pravidelně snad už dvacet let a stále objevuji něco nového. Myslím, že je naprosto ojedinělá jak námětem, tak jazykem, geniální imaginace mě stále fascinuje. Jediné, čeho lituji, je moje neznalost němčiny, kdo knihu četl mne chápe....
Namáhavé čítanie, ale odmena zaň je bohatá. Pri tempe cca 10 strán denne vydrží dlho, veľmi dlho, ale dobová atmosféra, ktorú autor tak majstrovsky evokuje, tá vydrží ešte dlhšie.
Děj je nic. Zachycení zvláštní atmosféry očekávaného konce mocnářství všechno.
Nejraději mám provokativně dlouhou pasáž o správném leštění zrcadel. K zešílení :-)
Bezesporu nejnáročnější z próz, které autor napsal. Vyspělejším a náročným čtenářům doporučuji přečíst.
„Když o něčem nic nesvědčí, je to neklamná známka, že to je.“ Tento výrok z knihy se výborně hodí také na knihu samotnou. Nic nenasvědčuje tomu, že by měla být výjimečná, přesto výjimečnou bezesporu je. Je naprostým zjevem s mnoha různými výkladovými rovinami. Jejich počet je podobný počtu chodů, které se podávají na stolech vyvolených i počtu otrávených možných vyvolených Říše Římské, ale možná i počtu otrávených čtenářů, kteří nemají žaludek na rozsah a tématický záběr knihy.
Smutné, ponuré čtení.
Poslední beletrie, kterou napsal Ladslav Fuks. Začal v roce 1963 a skončil psát v roce 1983.
Štítky knihy
19. století Vídeň Rakousko-Uhersko historické romány poslední kniha autora vévodkyně kuchtičky, kuchařkyAutorovy další knížky
| 2017 |  Spalovač mrtvol |
| 1985 | Pan Theodor Mundstock |
| 2004 | Myši Natálie Mooshabrové |
| 1975 | Příběh kriminálního rady |
| 1978 | Variace pro temnou strunu |
Existence c. k. mocnářství a život šlechty - to jsou dvě témata, která nevyhledávám. Ale u této knihy jsem udělala výjimku, neboť níže uvedené komentáře nelhaly - kvalita "provedení" je opravdu mimořádná.
V četbě mě docela rušily ty věty ve francouzštině a zejména v němčině - nechápu, proč autor některé "výroky" nebo i banality z úst vévodkyně ji nechal pronášet v nemčině, když přece snad vše, co říkala, říkala německy, ne?
Aby nezapadla největší kuriozita, tak si ji zde zaznamenám: hlavní postava se jmenovala Sophie La Tâllière d’Hayguères-Kevelsberg (chvíli jsem si to jméno hlasitě nacvičovala, abych mohla pak nerušeně číst :=))