Vévodkyně a kuchařka
Ladislav Fuks
https://www.databazeknih.cz/img/books/37_/3704/bmid_vevodkyne-a-kucharka-LFr-3704.jpg
4
160
160
Rozsáhlý historický román, na nejž se Fuks dlouho připravoval, ba dokonce jej odkládal jako osudový námět. Rozhodl se pro odlišnou vypravěčskou perspektivu a našel si nečekanou masku: na prahu stáří jako by se transvestoval do dámy z nejvyšších kruhů a v nejlepších letech a poskytl jí hlavní roli. Titul však složil z divokého kontrastu ze setkání dvou zcela vzdálených osob, jako by je chystal pro frašku. Vévodkyně, jež šokovala rozhodnutím zařídit na okraji Vídně luxusní hotel, to jest projektem pro urozenou osobu tenkrát nemístným; a v závěru, když se plán podařil, znovu udivila tím, že na inzerát přijala výjimečnou kuchařku, aby vedla exkluzivní restauraci. S groteskní a smutnou fantazií připravil Fuks široce rozložené vyprávění umístěné do vznešených starých časů. Atmosféra Vídně a konce mocnářství je tu plasticky podána s duchaplnými i prázdnými okamžiky, pompézními hostinami i pohřby. Jde o jedinečným stylem podaný obraz reality a fikce, hororu a komiky, snu a naděje.... celý text
Přidat komentář
Komplexní, trpělivý a bizardní svět Fuksova románu má v sobě zároveň klid - evokovaný zřejmě blahobytem líčeného světa a celkovým downtempem. Ale i neklid, který do stránek příběhu prosakuje ze všech možných i nemožných škvír.
Při čtení jsem párkrát skoro vyměkl a knihu odložil, ale k návratu mě vždycky přesvědčila chuť alespoň ještě chvíli prodlívat v tom podivuhodném a vysoce estetickém světě. A jsem rád.
Spalovač mrtvol patří k pilířům mé četby i kinematografie. Na Vévodkyni se mi bohužel líbila jen linka malíře Diezlera a Barbary, popisy jídel a pití, a taky to, že Fuks čtenáře nechá, aby si všechno odedřel sám, nic nevysvětluje, a že by bylo co. No nic, třeba do ní časem dorostu.
Vůbec jsem netušila, do čeho jdu ... a teď jsem naprosto nadšená! Vzhledem k letošnímu výletu do Vídně jsem se nechala do atmosféry snadno vtáhnout a společně s vévodkyní si užívala nejen vyhlídku do zahrad Belvederu.
Skvostný jazyk, dokonale vymyšlené postavičky, perfektní znalost doby, prostředí a samozřejmě i lidských charakterů. Pohřební téma ani tentokrát nemohlo chybět, ale tady se tak nějak odbylo v lehčích tónech a nenavodilo depresivní nálady.
Určitě to není knížka pro každého, ale vy, koho nevyděsí pár stránek navíc a nepřeskakujete "nudné popisné pasáže", dejte jí šanci vás okouzlit, možná objevíte drahokam.
Varování! Nevstupujte do této knihy, pokud vám schází trpělivost a vytrvalost. Důvěra, že všechno podivné se jednou možná vysvětlí. Možná také nikoliv. Pochopení, že autor je také jenom člověk... Láska k obrovským knihám plných keců a keců a keců!
Nevím, kolikrát jsem odložila knihu, která by mě zdánlivě mohla zaujmout - ale nezaujala. Takových nedočtených mám za sebou mraky. Možná je to chyba, možná jsem měla vytrvat... Možná by to nakonec stálo za to...
Ale - je to tak. Čtu víceméně jen to, co mě baví. Necítím žádnou povinnost prokousávat se příběhem, který mě neoslovil, nezaujal, kterému nerozumím. Nemám kvůli tomu žádné výčitky.
A tak se sama sebe ptám: proč jsem přečetla celou tuto šílenou slátaninu, postupně a poctivě, až jsem málem zavařila čtečku..? No proč??
A sama sobě odpovídám: protože mě to asi přece jen bavilo :-))!
Autor si z nás střílí, autor nás poučuje, nutí zamýšlet se, možná by byl rád, abychom si zapamatovali ty desítky složitých jmen... Zahlcuje nás množstvím zcela rozporuplných postav, mezi nimiž je, zdá se mi, i pár magorů. Ta slibovaná kuchařka se na úplném konci knihou skoro jen mihne...
A to jsem zapomněla zdůraznit, že první polovina tohoto díla se zabývá úmrtím a strašně dlouhým popisem pohřbu starého knížete, vévodkynina strýčka, kterou on mimochodem učinil svou univerzální dědičkou...
Proč já nemám strýčka knížete nad hrobem??
Kdo má odvahu, ať vstoupí na tyto stránky... Věřte, nevěřte, ačkoliv to tak vůbec nevypadá, můžete se chvílemi i pobavit :-)).
Balzám pro duši!
Opravdu důstojné zakončení mistrovo literární tvorby. Dlouho jsem knihu odkládal (nebo si ji spíše šetřil) ale lepší dárek jsem si ke stému výročí od narození Ladislava Fukse, dát nemohl.
Četba mě obklopovala zvláštní, milou, jemnou atmosférou, vyplněnou všemožnými artefakty, barvami, chutěmi a vůněmi.
Mimo jiné, bych vyzdvihnul návštěvu hraběnky v pohřebním ústavu, jejíž popis byl famózní. Co je naznačeno v knize Spalovač mrtvol, při návštěvě rámařství u pana Holého, to je zde rozvinuté do vyčerpávajících detailů.
P.S.: Chápu, že tento rozsáhlý román může působit pro někoho jako nudný, bez spádu a nic neříkající, a proto nedoporučuji číst jako první knihu od autora! Abyste si Vévodkyni a kuchařku opravdu užili jako symfonii, doporučuji předem nahlédnout do Fuksova literárního světa a jeho smyslu pro ironii v některé z jeho předešlých knih.
100%
Mám za sebou 200 stran a stále se nedokážu začíst. Mám podezření, že rozsah knihy tvoří zejména rozvleklé popisy miriády přítomných osob, které se pouze octly na místě, třeba na hostině, aniž by děj posouvaly či rozšiřovaly jeho porozumění. Zatímco v předchozích svých knihách autor slova váží a drží sepjatost děje, zde jako by trpěl slovním průjmem, jako by nebylo rozlišování mezi důležitým a nepodstatným, mezi podstatou a detailem. Nalistuji povídání o zrcadlech a sáhnu po jiné knize...
nádhera, to je ale fin de siecle et monarchie, myslím, že lepší "spisovatelský konec" si Fuks nemohl nadělit; přestože se často píše, že Vévodkyně a kuchařka nepatří k typickým fuksiádám, jsem opačného názoru - mně se právě tento román jeví jako dlouho a dobře zrající víno, které je třeba vychutnávat po malých doušcích; nechal jsem se kolíbat dlouhými popisy a fantastickými odbočkami, smál jsem se nad umně schovanými černými vtípky, zabalenými v ladně plynoucím pomalém vyprávění jak bonbony ve staniolu, těšil se na návratné motivy, Fuks mě napínal až do konce - sakra, říkal jsem si, jsem už na straně 600 a kuchařka furt nikde? tolik nápověd, tolik tajemství, tolik souvislostí... a tolik otázek na konci...
tohle není román pro čtenáře, kteří počítají stránky, o něž by se dal text zkrátit (kam pospícháte? do hrobu? s vkusnou funerální multifunkční zvoničkou na rakvi?)
už pro ten pocit, do detailů se pinožit s realizací svého celoživotního úkolu, poslání, cíle, dokončit ho a předvést všem... a pak vše znovu přehlédnout a ptát se sám sebe: mělo TOHLE celé smysl? - doporučuju
Konec jedné dějinné éry a nejistota z toho, čím bude nahražena… překvapivě aktuální téma. Ale tenhle román není pojat jako drama, je to spíš hříčka. Vtipná, příjemná - protože vévodkyně je příjemný, trochu trhlý společník. Děj není nijak překotný, je rozdělený do řady „kapitol“. Některé jsou vcelku věcně a reálně pojaté (pohřební hostina, rozhovory se strýcem), jiné jsou opravdu absurdní (návštěva pohřebního ústavu, kontrola strašidel u myslivny, spisek o údržbě zrcadel). Myslím, že právě to opakované sklouzávání vyprávění do grotesky mě udržovalo v napětí. Po celých 800 stran jsem byla příjemně natěšená na to, co ještě LF vymyslí.
Fantastická kniha, docela mimo realitu. Vévodkyně je podivínka velkého formátu, člověka až trýzní to, jak čte pomalu, protože se chce co nejrychleji dozvědět, k jakému závěru ty její pikle směřují. Přiznávám, že jsem netrpělivě čekala příchod kuchařky, s tím, že když je v názvu, její role je klíčová a určitě bude podobně šílená jako její šéfka... a to, že přišla téměř na konci příběhu, aby skutečně vařila, mě lehce vyvedlo z míry, ale nijak to neubralo pocit z knihy - a ten je vynikající.
Soumrak Rakouska-Uherska, potažmo i šlechty, je téma určitě zajímavé. K tomu příchod nového století se vším očekáváním a obavami z technického pokroku. Super. Jenže název i anotace mě bohužel navnadily na dost jinou knihu (třeba "kuchařka" tvořící půlku názvu knihy se poprvé objeví až na straně 622).
Většinu textu tvoří různá duševní hnutí vévodkyně Sophie doplněné sáhodlouhými výčty toho, jaké jídlo se právě podává, kdo má co na sobě, jak jí večer komorná sundavá ten a ten šperk nebo co vévodkyně čte (včetně několikastránkových nezáživných citací). Ano, pochopila jsem, že se tím vyzdvihuje šlechetnost či pranýřuje/zesměšňuje ubohost a přemíra času tehdejší aristokracie. V doslovu pan Svozil vysvětluje, že v tom vlastně spočívá výjimečnost tohoto Fuksova stylu. Mně ale do noty nepadl. Mně by na toto sdělení stačilo mnohem méně stran.
Tahle kniha je jako všechno od Fukse: tedy je to dost afektované a vyumělkované. Akorát tentokrát na 800 stranách. Technicky ovšem bezvadné, to se nedá popřít.
Je to už notně let, co mi tato kniha zobrazila kulinářské umění v CK u vídeňského dvora.
Nezapomenutelným receptem byl kandovaným puškvorec, ten mi utkvěl v mysli, vedle holoubátek, ryb, zvěřiny a bylin z luk.
Prostředí aristokratické vrchnosti rozkvětu kuchařskému přála.
Čtenářsky obsahově obdivuhodné, sáhodlouhé, inspirací oplývající.
Čte se to pomalu, ale stojí to za to. Obdivuhodné detailní popisy situací, prostředí a osob. Některé pasáže méně zajímavé než jiné, ale to už je na čtenáři co má rád. A těch jmen ! Hlavně, když se chystá nějaká sešlost , tam se to pak jmény hemží na několika stránkách. Rozhodně zajímavé a doporučuji přečíst.
Skvost. Pro me vrchol ceskeho romanu. Pridavam se ale k nazoru, ze je lepsi pustit se do Vevodkyne a kucharky az po pricichnuti k Fuksove stylu, treba v Mundstockovi nebo Spalovaci.
Tolik papíru, že by se tam mělo vejít všechno, a přitom - žádné záporné postavy, žádná vztahová zápletka, s dějem to taky není nijak valné, hlavní linie se objeví sem tam a množství vedlejších se taky připomene jen tak jednou za sto stran. A ejhle, ono je to vynikající, formálně nejspíš dokonalé. Připadala jsem si jako vévodkyně při četbě mnohomluvného spisu o životě a vlastnostech zrcadlech: Mon Dieu! to není možné, hned musím číst dál - Incroyable, neuvěřitelné, co ještě přijde?!
Kouzelná, příjemná a nečekaně vtipná kniha. I ty nejnepatrnější postavy jsou živoucí a originální, humorné v realistické míře. K tomu si Fuks výslovně utahuje ze sebe i ze čtenářů, ale není to přímo k smíchu, jen jsem se díky Vévodkyni mnoho hodin bez přestání usmívala, i přes ty tolikrát v různých obměnách připomenuté "předzvěsti konce".
Teď mi nějak došlo, že jsem ještě nedala Vévodkyni a kuchařku do své četby, i když ji mám již několikrát přečtenou. Pořídila jsem si ji za středoškolských studií a hodně dlouho se jí prokousávala. Bylo to náročné, ale hodně lákavé, a tak jsem vydržela. Po nějakých třiceti letech jsem se k ní znovu vrátila a úplně si ji vychutnávala. Ty úžasně dlouhé barvité popisy místností, věcí, přírody, prostě paráda. Když se mé dítě po nějaké době mělo podílet na dramatizaci té knihy, nechápala jsem, jak někdo může takovou knihu zdramatizovat. A ejhle, ono to šlo a ono to jde. Holt na to musíte mít ty správně lidi. Pan Javorský je výborný herec, ale v tomto ho prostě "žeru".
Na mě těžkopádná kniha, ač je to Fuksovo "veledílo", nějak jsem se nemohla začíst. Rozsáhlé vyprávění, popisy, chyběl mi nějaký děj......přečetla jsem, ale žádný dojem.
Štítky knihy
19. století Vídeň Rakousko-Uhersko historické romány poslední kniha autora vévodkyně kuchtičky, kuchařkyAutorovy další knížky
| 2017 |  Spalovač mrtvol |
| 1985 | Pan Theodor Mundstock |
| 2004 | Myši Natálie Mooshabrové |
| 1975 | Příběh kriminálního rady |
| 1978 | Variace pro temnou strunu |
Před víkendovou návštěvou Vídně musela jsem si znova po několika letech přečíst moji milovanou Vévodkyni a kuchařku. Ten esprit starého mocnářství na sklonku své doby, esprit Vídně, dodnes v ní zachytitelný! Viděný magickým vnímáním skutečnosti jako přes černý závoj... Nízké mraky velké války nad obzorem a pod nimi stále dodržovaný noblesní způsob života šlechty, místy poněkud až dekadentní. Postava inteligentní a moderní vévodkyně disponující jemným humorem, nadhledem a určitým liberalismem, který jí umožnil najít v nové kuchařce rádkyni, ba i přítelkyni. Pod leskem hostin, společenských soirè, prosvítá tušení příchodu nového uspořádání světa. Pokládám tuto knihu za vcelku podstatné dílo české literatury a stejně tak autora za velmi významného a dosud nedoceněného, možná i nepochopeného.