Veža lastovičky

Hromada dejových línií a rozprávačov, ktoré na mňa spočiatku pôsobili dosť zmätočne. V jeden moment dokonca jedna z rozprávačských línií prešla náhle od kráľa k jeho vnukovi.

Mnoho Ciri, ktorá si prejde peklom po tom, čo jej Bonhart vyvraždí celú potkaniu družinu. Skoky v jej charakteri pôsobia ale miestami až nedôveryhodne - najprv zaklínačka, potom čarodejnica, len aby sa z nej na konci knihy odrazu stala "pani času a priestoru". Andrzeji, símtě.

Pomenej Geralta (ktorého družina sa rozrastie o hubatú Angoulême) a Yennefer.

Čarodejky s ich politickými zámermi mám čím ďalej, tým menej rád; Rienceovi som prial surovejšiu smrť a slovami kamaráta, "Vilgefortz je OP jak piča."

Vadilo mi však miešanie citátov skutočných osobnosti (Tolkien, Bettelheim, de Sade) s osobami z autorovho univerza a grafické rozvrhnutie typu "názov kapitoly na konci jednej strany, začiatok jej textu na druhej strane".

Tento komentár píšem po prečítaní celej ságy. Ak si dám na misku váh všetky pre a proti všetkých kníh, a usporiadam si v hlave rad radom to, čo sa mi páčilo a čo nie, Veža lastovičky mi z toho vychádza ako najlepšia časť zo všetkých. Viac ako hrdinské boje s príšerami ma Sapkowski vie zaujať psychológiou postáv, popisom vzťahov, retrospekciou udalostí a procesmi, ktoré sa dejú za oponou textu. Ale takisto úplne rozumiem, že mix týchto ingrediencií nemusí sadnúť úplne každému fantasy čitateľovi.

Tento díl byl tak trochu jiný než ty předešlé - bylo zde hodně Ciri, ale málo Yenefer a Geralta, bylo zde hodně krveprolití, výborná byla závěrečná scéna na ledě.. a ač zde bylo až moc "historie", byl to opět skvělý díl..

Ze začátku hodně zmatené, a možná až příliš dějových linek. Jsem zvědavá, jestli to autor dokáže nějak rozumně ukončit.

VŠICHNI PÁTRAJÍ PO CIRI.

Přátelé i nepřátelé, všichni ji chtějí najít jako první.
Každý z jiného důvodu.
Yennefer má velké potíže. Geralt stále hledá pomoc u Druidů.
Ciri je zraněná a vypráví svůj příběh...
Přišla o přátele a našla smrt.
Sama se jí stala...

Těším se na finále :-)

(SPOILER) Banda pubertálních Potkanů to už začíná dost přehánět. Ke všem předchozím výstřelkům přidali ještě tetování a šňupání bílého prášku, a tak přichází trest. V našem světě by se to asi odbylo výčitkami od maminky, ráznějším řešením od tatínka a nějakým tím zarachem. Ve světě Zaklínače to není tak snadné. Potkani se ve vsi Žárlivost utkají s lovcem lidí a sadistou Bonhartem a nedopadne to vůbec dobře. Nikdo z Potkanů nepřežije, kromě Ciri, kterou Bonhart týrá a nutí ji bojovat v aréně.
Mezitím po Cirille pátrá kde kdo a díky vnímačce Joanně, která se Ciri snaží přečíst myšlenky, získá Ciri znovu svou čarodějnou moc a podaří se jí utéci navzdory vážnému zranění.

Tuto část příběhu vypráví Ciri v poustevně zneuznaného filosofa a nyní poustevníka Vysogota, který ji, těžce zraněnou, našel v bažinách a vyléčil.

Mezitím po Ciri pátrá také pasovaný rytíř Geralt z Rivie se svou partou (Cahir, Milwa, Marigold a Regis), poté, co se jim podaří dezertovat z vojska královny Meve. Hledají druidy, kteří by jim mohli poradit, kde se Ciri nachází. Jejich pátrání je sice vcelku dobrodružné, napínavé a zábavné, nicméně dost zmatené. Od Geralta, kterému Lvice z Cintry svěřila svou jedinou vnučku, bych čekala víc systematičnosti, prozíravosti a kompetence. Geraltova skupina do svých řad přibírá drzou a zemitou dívku Angouleme, do jejich putování se připletou ještě trpaslíci, jeden hodně zlý půlelf, banditi, chodící stromy a již jmenovaní druidi, kteří se s rasami, co se nechovají zrovna moc ekologicky, rozhodně nemažou.

Ani Yennefer není při hledání Ciri zrovna úspěšná, i když pro ni obětuje téměř vše, a její akce se na rozdíl od Geraltova bloudění jeví jako mnohem promyšlenější a účinnější. Nakonec si musí Ciri pomoci sama.

Na černé klisně Kelpii se vydává promrzlou zimní krajinou k Věži vlaštovky, která je druhým koncem portálu Věže racka, a doufá, že se dostane zpět na Thanned. Stíhá ji skupina pronásledovatelů v čele s Bonhartem, Riencem a Skellenem. Díky mlze na zamrzlém jezeře a svému umění bruslit získává Ciri značnou převahu a postupně vyřídí jednotlivé pronásledovatele. Obzvlášť Rience to pěkně schytal. Musím přiznat, že jsem si to fakt užila. Bonhart ovšem přišel jen o svou pýchu a Skellen si uhnal pořádné nachlazení. Navzdory tomu, že na místě Věže vlaštovky jsou jen ruiny, Ciri se podaří otevřít portál a ocitá se v jarní krajině a mezi Elfy.

Podle posledních událostí je jasné, že se všechny nitky příběhu sbíhají k jedné jediné osobě - čaroději Vilgefortzovi.

(SPOILER) Tento díl vnímám prozatím jako nejslabší z celé série. Samozřejmě se v knize vyskytuje mnoho skvělých momentů a zajímavých postav. Kupříkladu postava lovce lidí Bonharta, který brutálně zmasakruje bandu Potkanů nahání skutečně husí kůži. Stejně tak jsem si užíval zjištění, že Rience je vlastně pouhým poskokem Vilgefortze, proti němuž je v podstatě nula.
Na druhou stranu se při četbě vystupňovala má averze vůči Ciri. Nejvíce mi vadí, že tato postava má v každé knize zcela jinou identitu. V Krvy elfů neustále tvrdila, že je zaklínačka a bude pomáhat lidem, v Čase opovržení zase, že je čarodějkou s neomezenou mocí, v Křestu ohněm se z ní stala Falka žijící nespoutaným životem. Na začátku Věže vlašťovky prodělala Ciri opět změnu, tentokrát na cintránskou princeznu. V posledním díle se zase stane paní světů. Rozumím záměru autora popsat vývoj této postavy a proces utváření její identity, ale mezi jednotivými knihami není tak velký časový odstup, aby dospívajcí člověk vystřídal čtyři protichůdné identity. Navíc se Ciri chová v některých situací až nesmyslně povýšeně (viz její rozhovor s Vysogotou).
Zatímco v předchozích dílech mi Sapkowskeho experimentování se stylem vyprávění nevadilo, v této knize tomu již bylo přesně naopak. Příběh není vyprávěn chronologicky a v několika případech se čtenář ocitne v bizarní situaci, kdy si čte vyprávění jedné postavy o vyprávění postavy druhé.
Už v Křestu ohněm mě iritovaly citáty na počátku jednotlivých kapitol. Sapkowski v nich kombinuje úryvky z vymyšlených zdrojů s citáty skutečných autorů. Na můj vkus to působí nesouradě. Proč je kupříkladu nutné citovat Bibli nebo Tolkiena, když by si autor mohl vymyslet vlastní posvátný text nebo moudrého učence.
Největší slabinu spatřuji v příběhové lince o Geraltovi. Zdálo se mi, že si autor trochu nevěděl rady, ale nutně potřeboval celou skupinu odvrátit od jejich záměru cestovat do Nilfgaardu.
Připadá mi, že Sapkowski v tomto díle rozvinul mnoho příběhových linek a nejsem si jistý, zda je dokáže všechny uspokojivě uzavřít v posledním díle celé ságy.

75% - Sapkowski umí vytvořit košatý příběh plný různorodých charakterů, akčních scén i chytlavých rozhovorů. U Věže vlaštovky je tomu nejinak - máme tu cintránskou princeznu a zaklínačku Ciri, která se v předchozím ději stala součástí bandy Potkanů. Nyní se uprostřed bažin u tajemného starce léčí ze strašlivých zranění a vypráví mu svůj příběh plný násilí a pronásledování ze strany kdekoho - mezi jinými i sadistického lovce lidí Bonharta, čaroděje Rience, černokněžníka Vilgefortze a obrovského množství jejich poskoků a dalších pochybných existencí. Máme tu čarodějku Yennefer, která si ji snaží najít a zachránit. A o totéž se pokouší i zaklínač Geralt se svojí partou z minulé knihy - opět se tak setkáváme s Nilfgaarďanem Cahirem, lučištnicí Milwou, nepostradatelným Marigoldem a sympatickým upírem Regisem.
O historky tedy není nouze. Ovšem přiznávám, že v tom množství důležitých a ještě větší hromadě epizodních postav jsem se velmi složitě orientovala, což ještě zhoršovalo autorovo rozhodnutí psát příběh na přeskáčku - ať už jde o vzpomínky Ciri nebo o příběhy dalších postav. Takže třeba Geralta někdo pronásleduje a o 100 stránek dál se dozvíme, jak se dotyční k informacím o něm dostali, což už jsme ovšem mezitím tak trochu sami uhádli. Přitom mi přišlo, jako kdyby nám dílky skládačky byly servírovány víceméně náhodně - není v tom ani chronologie ani čistá retrospektiva (v čase se skáče sem a tam), často i v jednotlivých odstavcích se přeskakuje mezi postavami vzdálenými od sebe stovky mil - někdy to navazuje pěkně a logicky, ale častěji jsem si na začátku další kapitoly říkala "Co to zase?" a "Proč teď zase tohle, když já bych si nejraději přečetla, jak pokračuje ten v předchozí kapitole nastíněný děj?" No a především bych chtěla víc té hlavní dějové linky a důležitých postav než toho balastu kolem. Trochu mi to začalo připomínat bobtnající Martinovu sérii Písní ledu a ohně, kdy se to po prvních čtivých knihách v té poslední rozpadlo do tak drobných střípků, že už jsem se při čtení místy trápila. U Sapkowského o trápení zatím nemůže být řeč, ale minimálně nudu a nezájem to čtení párkrát vzbudilo (vážně potřebuji několik stran vyprávění bezejmenného rybáře o tom, jak se blíží zima a jak se ho jedna dívka zeptala na cestu?). Ano, má to řadu skvělých momentů (Ciri v aréně, řežba na zamrzlém jezeře), ale když to tak vezmu celkově, tak v ději jsme se vážně posunuli jen o pidikousek z bažiny k té veži vlaštovky. A ani ten sarkastický Geralt už nějak není, co býval.

A pohádky je konec... ne, příběh ještě neskončil, ale nyní převládá krutost, násilí, zlo a sex v míře, která už není ani pro otrlejší děti. Bonhart mi vzdáleně připomínal soudce z McCarthyho "Krvavého poledníku", Ciri si prošla peklem a ani Yennefer s Geraltem nemají na růžích ustláno.
Scéna na ledě mě uchvátila.
Teď už nezbývá než se vrhnout do poslední části vyprávění a doufat, že hrdinové k sobě naleznou cestu a svět v podobě, která by si zasloužila záhubu, opět nalezne tu dobrou část lidství. Tento díl totiž ukázal, že největším netvorem na zemi je člověk.

Retrospektivní vyprávění mě ohromně bavilo a mnohem víc mě napínalo.
Příběh značně zvážněl a přitvrdil. Zlo, které bylo v minulých dílech jen naznačeno se teď pořádně vybarvilo a nenechalo nikoho na pochybách.
Těším se na poslední díl!

Mohla bych tady vypisovat pomalu druhý román, co mě všechno v knížce dostalo, překvapilo, pohoršilo a...
Ale myslím, že už to tady přede mnou někdo určitě napsal a to ne jednou. Mě se četla hodně dobře, vystřídaly se u mě snad všechny možné emoce a nezbývá mi nic jiného než pokračovat s dalším dílem.

Mám rád knihy, kde se vypravěč vrací zpět do minulosti a povídá co bylo.
Autor toho tady začal hojně využívat a rozhodně to byla cesta k ještě lepšímu zážitku.
Ciri už se nechová jako pako ( většinou ) a hodně mě baví její souboje, především bruslařské derby.
Popravdě jsem ale čekal, že její příběh bude ještě krvavější.
Totéž se dá říct i o Zaklínači.

(SPOILER) Ačkoliv jsem si chtěl komentování nechat až na poslední díl a vše pěkně shrnout, nedá mi to a musím okomentovat už teď. Protože tahle část příběhu byla doposud nejlepší!

Ciri jako nejhlavnější protagonista tohoto dílu je neskutečná. Její příběh odhaluje spoustu skrytých informací, spoustu věcí, které vysvětlují proč a jak a co. Líbí se mi, jak její charakter dospěl, jak se z dítěte, které jsme sledovali ve třetím či čtvrtém díle, stala dospělá a moudrá žena, která si prošla nejrůznějšími ohavnostmi. Je to charakter neskutečného rázu a při popisu toho, co se jí dělo, se mi ježily vlasy.

Geraltova strana příběhu oplývala vtipem, ale také velice důležitými fakty. Hodně mě bavily číst pasáže s ním a Regisem nebo s ním a Cahirem. Nečekal bych, že zrovna Cahir bude jedna z mých oblíbených postav. Ale je.

Yennefer byla odsunuta do pozadí, což mi vadilo, protože bych raději četl o ní, než o Triss nebo Djikstrovi (jejichž kapitoly byly samozřejmě neméně důležité). Hodně se mi líbí, jak je v knize vyšvihnuto několikrát, že ať je to jak chce, pro Ciri je Yennefer matkou stejně tak, jako je pro Yennefer Ciri dcerou. To pouto mezi nimi je neskutečně silné a já doufám, že v další knize se naplní o něco více. Stejně jako pouto s Geraltem, coby otcem.

Politické pasáže ať už mezi králi či čarodějkami nebyly sice tak záživné, ale člověk je musí přelouskat, protože je mezi tím vším obrovská spojitost a ta byla na tomhle díle neskutečně provázaná. Všechny cesty každopádně vedou k Lvíčeti z Cintry.

Mrzí mě, že v tomhle díle přežila většina zloduchů; ale i tak scéna na ledovém jezeře byla neskutečná. Stejně jako ten konec, který mě nenechává nijak chladným.

Neskutečný díl, opravdu skvělý!

Čím častěji se k sérii vracím, tím více mi dochází že první tři díly - měřeno od Krve elfů po Křest ohněm - byl pouze a jenom takový prolog či vstup do skutečných událostí které se odehrávají v posledních dvou částech. Sapkowski má svůj narativ a ten - čím hlouběji v les - mění. Je tedy zvláště důležité chápat detaily, které s příběhem na první dobrou nemusí vubec souviset a informace které autor podsouvá už v podstatě od začátku. První čtení výrazně nestačí a dojde to člověku až časem, doslova lety. Balast jak zmiňuje někdo dole v knize není, je to dost precizně vykombinovane a autor si dal sakra pozor aby mu to celé až dokonce dávalo sakra smysl.
Ovšem ona to není typická fantasy pohádka, má to mnoho vrstev, které cíli na skutečnost která autora tvořila a psychologie postav i světa je extrémně živá, odolná a snese srovnání s jinými geniálními díly.

Bez diskuse. V originále je posuv toho narativu a změna celkové nálady zřejmá ještě víc než v našem ( stejně geniálním) překladu.

Musím říct, že mě tento díl bavil z předcházejících asi nejvíce. Nemohla jsem se odtrhnout od čtení a každá kapitola byla čím dál tím zajímavější a napínavější. Jsem velice spokojená a těším se na další díl :)

Předposlední díl ságy je velmi temný, ale velmi čtivý.
Ciri utrpí těžké zranění a jen díky léčbě poustevníka Vysogoty přežije - prostřednictvím řady jejich rozhovorů je odhalováno, co vše Ciri prožila, jak získala svůj meč a klisnu a díky čemu se z ní stal nelítostný zabiják.
Geralt mezitím putuje za druidy, aby mu poradili kde najde Ciri, většinou ale spíš bloudí a neví kam jít.
Yennefer prožívá jedno utrpení za druhým, je zosobněním sebeobětování.
Kromě této svaté trojice autor dává velký prostor řadě záporných hrdinů a čím dál častěji střídá i malé vedlejší postavy, propůjčuje jim roli vypravěče a jejich příběhy prolíná a doplňuje. Výsledkem je přepestrý obraz plný mystiky, jinotajů, ale i násilí, krutosti a krve.
Mrzí mne pouze, že se z tohoto dílu téměř vytratil humor. O to víc jsou tu syrově drsné popisy bojů, nechutné politické intriky a spousta smrti v nejrůznějších podobách. Vše popsáno velmi realisticky.
Závěr je excelentní, dynamický, jiskřivý - jako sama Zaklínačka na bruslích.

Za mě bezkonkurenčně nejlepší díly ságy, který má oproti ostatním knížkám (nepočítaje povídky) naprosto jiný spád než zbytek a začíná být takovým tím vyloženě "badass" zaklínačským příběhem, kde se konečně začnou dít věci.
Různé styly vyprávění mi tady vyloženě seděly a část vyprávění děje u Vysogoty po tom, co Potkani "vychcípali", byly nejvíc z tohoto dílu (teda aspoň pro mě).
P.S. - už jsem začal s Paní Jezera a zatím mám dost zásadní pocit při čtení částí s Nimue a tou nevyslovitelnou snílkou (jméno), kterej se dá vyjádřit třemi písmeny - WTF?! Další WTF je Fringilla - WTF?! Snad se to nějak rozumně srovná a rozjede správným směrem, protože pokud bych měl dostat na konec tohle, asi by mě to nehorázně nasr... štvalo... (ale to jsem se už dostal jinam)

Tak toto bola jazda. Áno začiatok bol trošku pomalý ale potom ma už dej nepustil. Pan Sapkowski to pekne servíruje a ja mu to hltam po stranách, a nehanbím sa priznať že som pahltny neviem ako vám ale najviac sa mi páčila 9 kapitola. Moc som zvedavý ako to bude ďalej s Yennefer...a musím sa priznať ze som čakal ku koncu že sa tam zjaví Geralt ale musím priznať, že aj tento záver sa mi moooooooc páčil.

Nakolik mi v předchozím díle vadila dějová linka s Ciri, je v tomto díle naopak Ciri a její příběh číslo jedna. Čekám, že v dalším díle se dozvím víc o Yennefer, ke které zde vyvstávají jen otázky. Politické pletichaření mne nechává chladnou, a tak mne odbočky tímto směrem moc nebavily. Jinak ale opět skvělý poslech formou audioknihy, čte Martin Finger ;-)