Vězení s klíčem uvnitř
Kateřina Lachmanová
Kdy, jak a proč odpouštět a prosit o odpuštění / „Existuje dvojí typ duchovní nesvobody, s níž měl i má osobní zkušenost každý obyvatel planety Země. Jedná se o vězení neodpuštění a vězení samospravedlnosti. Jsou to dvě zcela opačné situace. V prvním případě někdo člověku ublížil, a on neumí říci odpouštím, v druhém případě se on sám provinil, a nedokáže poprosit o odpuštění. O možných příčinách takového stavu, těžkostech s tím spojených, ale hlavně o cestě ven je tato knížka.“ (autorka) Kniha pojednává o důsledcích neodpuštění a neschopnosti prosit za odpuštění v životě jednotlivce, církve i národa. Už v devadesátých letech se stala v křesťanských kruzích bestsellerem. Třetí vydání je autorsky přepracované a doplněné.... celý text
Přidat komentář
Existují 2 typy (duchovní) nesvobody, s nimiž máme zkušenost a jsou opačné – (vězení) neodpuštění a samo-spravedlnosti. V 1.případě člověk neumí říci „odpouštím“, ve 2.případě se sám/sama provinil/a, ale nedokáže říci „promiň“ a požádat tak o odpuštění. Teoložka a psycholožka KL se kromě individuálního „vězení“ lidského srdce zabývá také tím „kolektivním“, např. vůči církvi, Židům, národům, v němž našla určité paralely s tím osobní.
Ať jste či nejste křesťanem najdete v knize hodně povědomé pravdy. A také rady co s nimi, pokud přináší sebereflexi a chcete něco udělat, třeba si odpustit nebo poprosit o odpuštění. Držím palce! Kéž by se tato kniha více četla :o))
Odpuštění, tak krátké a výstižné...a přesto to někteří z nás nedokáží. Neměli by jsme zapomínat, že je to klíčem k našemu spokojenému životu. Nakonec jsme to jen my, kteří trpí, když máme srdce plné zloby a nedokážeme odpustit.
Být svobodní, to je oč tu běží :)
„K tomu, abychom se dokázali na druhé podívat pohledem Božího milosrdenství, nám může pomoci i následující krok: uvážení, jak nespravedlivé je lidské posuzování. My soudíme člověka podle jeho momentálního stavu, kdežto Bůh jej vidí v kontextu celého jeho života, bere v úvahu, co bylo nebo nebylo člověku dáno.“
U knížek jako je tahle je nejdůležitější, jak dokážou proniknout do života čtenáře po jejich dočtení. Protože na teoretické úrovni prakticky není možné s paní Lachmanovou nesouhlasit. Všichni víme, že naše odpuštění pomáhá nám samotným, že neléčená traumata mají podvědomý vliv na všechno možné, že je důležité nahlížet na osobní i skupinovou minulost bez sebeklamu.
Jenže je to podobně jako s knihami o organizování volného času, zdravé výživě nebo trávení předvánoční doby – pokýváme hlavou, jako že jasně, to je to rozumně napsané, podle toho bychom se měli řídit a co teprve ostatní, těm by se to hodilo ještě mnohem víc než nám … a pak se vrátíme pěkně do zaběhaných kolejí.
Snad se téhle knize podaří s námi pohnout aspoň o kousek, je napsána naléhavě a přesvědčivě (ale přitom střízlivě). Teď už je to na nás, na každém z nás.
Kritická slova na adresu katolické církve si netroufnu hodnotit – moje transformace z „křesťan-samouk“ do „katolík-prvňáček“ proběhla teprve nedávno, a tak se necítím být oprávněn to posuzovat.
Zdá se mi, že téma osobního odpuštění v psychologickém i duchovním pohledu je v poslední době docela silně akcentováno od odborné literatury po lifestylové magazíny, v této oblasti pro mě tedy kniha Katky Lachmanové není zvlášť výjimečná. Nechci říct, že není důležitá (zejména faktem, že ji napsala katolická křesťanka s psychologickým vzděláním a zkušeností se službou přímluvné modlitby a spojuje tedy prostředí, která jinde zůstávají oddělená, případně na sebe hledí přímo podezíravě), ale nepřináší téma, o němž by se v současné době všeobecně mlčelo nebo které by bylo nějak zvlášť konfliktní.
Jako pravý opak vnímám části knihy soustředící se na různé formy rozdělení mezi lidmi (vztahy mezi národy, mezi církvemi, vztahy v církevním společenství), na kolektivní vinu a zástupné pokání. Myslím, že to je něco, do čeho jsme jako katoličtí křesťané stále ještě docela nedorostli, ačkoli od prvního vydání knihy uplynulo přes dvacet let. Pořád ještě mi připadá, že prvotní reakcí je spíš povýšenost než ochota hledat chybu a od druhých se učit. Nějaký ten důvod, proč neposlouchat, je vždy po ruce. Autorka uvádí pestrou škálu témat k promýšlení i naše obvyklé argumenty k jejich odbývání a vsadila bych se, že aspoň v některém z nich se najde každý z nás. Bohužel, jak už to tak bývá, podobné knihy zřídka promlouvají k těm, kdo by změnu smýšlení potřebovali nejvíc.
Drobná kniha s velkým poselstvím. Rozhodně nejlepší kniha v češtině o smíření a odpuštění. Celkový dojem: 90%
Útla kniha čo do počtu strán, ale plná múdrosti. Pani Lechmanová hovorí o "väzení neodpustenia" a "väzení samospravodlivosti", ako sa prejavujú v našom živote a ako ich postupne odstrániť. Hovorí o neodpustení vo vzťahu k Bohu, k jednotlivcovi, k viacerým ľudom, národom či Cirkvi. Je to naozaj také pravdivé svedectvo nášho "kresťanstva" v každodennom živote. Veľmi povzbudivá kniha, ku ktorej sa určite vrátim.
Štítky knihy
víra duchovní život biblické citáty křesťanský život odpuštění, odpouštění mezilidské vztahy
Autorovy další knížky
2001 | Vězení s klíčem uvnitř |
2007 | Dvojí tvář lenosti |
2014 | Karikatury Boha |
2009 | Kotva naděje |
2004 | Laická spiritualita Madeleine Delbrêlové s Kateřinou Lachmanovou |
Miluji tuto autorku, vzdělanou, skromnou a tak umně pracující se slovy i myšlenkami.
Složité věci vysvětluje věčně, prostě, neplýtvá slovy.
Jde o ženu neuvěřitelně vzdělanou a obdařenou. Tuto knihu čtu stále dokola.