Vězeňská strava
Jiří Šimčík
V básnické prvotině Vězeňská strava Jiřího Šimčíka (*2003) zaznívá hlas nastupující generace autorů a autorek narozených v druhém tisíciletí. Nová témata – pobývání v digitálním prostoru či prožívání klimatické krize – se v knize organicky prolínají s klasickou věčnou láskou, tázáním se po smyslu existence, solidaritou, empatií, vztekem, radostí a smutkem. Šimčík se nebojí ozvat, glosovat, komentovat, vymezit se, zůstává ale i citlivým pozorovatelem, který ve svých textech neztrácí nadhled, lehkost ani citlivost.... celý text
Přidat komentář
Čekala jsem víc, talent tam je bezesporu, ale cítím tam nevyzrálost, přečetla jsem Stančákovou (Čačak), Šimčíka (Vězeňská strava), Bárta (Spodoby), Štilera (Odpálím, přepálím, zamiluju se), a nemůžu se zbavit dojmu sdílené pózy téhle nejmladší generace, ale třeba právě to je ta generační výpověď, nicméně něco tomu chybí. Momenty tam jsou, ale jako sbírky slabší.