Víc štěstí než rozumu
Ruth Bondyová
https://www.databazeknih.cz/img/books/34_/3476/vic-stesti-nez-rozumu-3476.jpg
4
19
19
Kniha izraelské novinářky, publicistky a překladatelky Ruth Bondyové, je zamyšlením nad autorčinou životní cestou, prvním ohlédnutím za vlastním osudem. Světy, které poznala, dnes už zaniklé nebo zanikající, evokuje jemnými náznaky, zlomky vzpomínek, nenásilnými asociacemi. Rodinné kořeny na českém venkově, atmosféra předválečné židovské Prahy, sionistické mládežnické hnutí v Čechách, válka, první kroky v Izraeli, úspěšná dráha publicistky a překladatelky, obraz toho všeho skládá z drobných zlomků, které vytvářejí netušeně plastickou fresku. ... celý text
Literatura naučná Biografie a memoáry
Vydáno: 2003 , ArgoOriginální název:
Švarim šlemim
více info...
Přidat komentář
Jedna z nejlepších autobiografií, které jsem četla za poslední dobu. Některým se možná může zdát přelétavá a díky tomu nesrozumitelná, ale mě, nejspíš vlivem Bůh ví od Hellera, (což je velice vtipná, ale také velice nepřehledná kniha), kterou jsem četla předtím, přišla krásně přehledná a čtivá.
Občas je zajímavé sledovat, kam všude nás na naší životní pouti zavanou „náhody“. A taky je podstatné, nejen pro tento příběh, že když člověk chce, tak může zvládnout cokoliv.
Zvlášť se mi líbila část, kde se popisuje, jaká je hodnota 2 koruny, aneb co vše si za ni můžete pořídit. A celkově ty popisy toho „starého světa“.
A trocha toho polemizování na závěr: „Nezabývat se holocaustem je hrozné, a zabývat se jím je také hrozné.“ Nad touhle větou se budu zamýšlet ještě dlouho.
Kniha se mi líbila a určitě ji všem doporučuji k přečtení, už jenom proto, že obsahuje moudra, která za to vskutku stojí :)
Dojímavý príbeh ženy,ktorá prežila holocaust ale i napriek tomu nestratila chuť do života.
Začíst se do těchto vzpomínek si mi příliš nedařilo. Snad je to jejich přelétavostí, nebo nezáživným stylem psaní. Přitom život Ruth Bondyové by vydal na velmi zajímavý a napínavý román.
Kniha, která se dá číst jako beletrie, ale přesto zachycuje realitu. Obsahuje celou řadu (alespoň pro mne) nových informací o židovské komunitě a filozofii jejího života, současně s prvky kontrastu s nežidovskou populací. Zvlášť silně na mne působilo sledování myšlenkových pochodů autorky ve skutečných situacích, bez jednoduchých receptů a odsudků "....já bych...". Tato slova může použít jen ten, kdy v takové situaci byl, ale tito lidé se těmto jednoduchým vzorcům vyhýbají. Kniha, která se dá přečíst takřka jedním dechem.
Trochu mi nevyhovovalo, jak napřeskáčku je autobiografie psaná, přesto byl její životní příběh velmi zajímavý. Kniha začíná poetickým popisem Prahy, "zlaté podobně jako jako Jeruzalém". O těžkých věcech, ketré ji potkaly, píše skoro s lehkostí, zvážní jen v těch nejtěžších situacích ale z knihy není cítit žádná hořkost, píše že nemůže ani nenávidět ani odpustit. Zajímavý je i osud po emigraci do Izraele v jeho začátcích jako nového státu. Své životní i karierní úspěchy maskuje jako náhody, přesto nemůže zakrýt, že je nadaná spisovatelka a novinářka. Byla to jistě vyjímečná žena. Škoda, že mnoho takových Českoslovenkso ztratilo.
Štítky knihy
Praha životopisy, biografie Izrael ateismus sionismus emigrace tolerance holokaust, holocaustAutorovy další knížky
| 1994 |  Terezínský rodinný tábor v Osvětimi-Birkenau |
| 2003 | Víc štěstí než rozumu |
| 2001 | Jakob Edelstein |
| 2003 | Mezi námi řečeno |
| 2008 | Drobné útěchy |
Úžasná, skvěle a čtivě napsaná autobiografie izraelské novinářky a překladatelky Ruth Bondyové narozené v Praze roku 1923. Ale prý je to spíš jen její zamyšlení nad její životní cestou, jak píše sama autorka v anotaci.
Ruth Bondyová po příchodu nacistů musela opustit obchodní školu, poté byla deportována do terezínského ghetta a až do konce války vězněna v koncentračních táborech Osvětimi a Birkenau. Koncem roku 1948 odjela s brigádou čs. dobrovolníků do pravě vyhlášeného státu Izrael, aby bojovala za jeho nezávislost, kde se pak natrvalo usadila.
Nejsilnější kapitola Přežití.
Žádná lidská představivost nedokáže vymyslet jediný den v Osvětimi, příběh jediné hromady lidského popela...
Uměli jsme se smát, jak v ghettu, tak v táborech, mohu tvrdit, že smysl pro humor mi pomohl přežít. Ale když tělo dospěje ke konci svých sil a nedokáže plnit životně důležité funkce je konec i s humorem.
Humor byl v Osvětimi, humor existuje i po Osvětimi. Humor, dokonce ten nejčernější, přestavuje způsob, jak se poprat s lidskou existencí, pokus, jak zlehčit bolesti života, ale výkřik a ticho jsou silnější než on...