Vichřice

03.08.2021

Už z anotace je zřejmé, že vichřice je ambivalentní živel. Ten pozitivní smysl slova si někdo asi hned neuvědomí, ale hned první strofa (uhranula mě!) knihy dává vědět: (...) "Napjaté blány, činely myšlenek / třískají o sebe, třísky zvuků / křešou své jiskry / do troudu ubíjející každodennosti / do prachu každodenní." Celkově je ve sbírce pohybu spoustu, ostatně právě s nějakým pohybem bývají spojovány změny, něco se pohne, překlene, je to jinak. Už jen ty názvy básní: "Tančím s borovicí" či "Skály ožívají". Ale nejde tu o rychlost, však "i zastavit znamená jít".
Přijde mi, že je kniha také plná zvuků. Zvukový projev je na stejné úrovni jako lidská řeč ("lehounké ševelení větru v korunách stromu je řeč"), přírodní organismy a procesy mohou něco vyjádřit/vypovídat stejně jako lidská činnost. Báseň "Z blízka" čtu dokonce trochu jako úzkost, že právě slova přehluší a umlčí skutečnost, že křik překoná ticho, které dokáže říct rovněž mnoho ("I mlčení je hlas.").
Co vnímám je rozhodně silně: propojení (až srůst) člověka s přírodou. Rozhodně nestojí mezi lesem a lidskou existencí nějaká silná zeď, nejsou to dva různé světy, vždyť planeta je jedna. Když subjekt promlouvá k nějaké osobě, cítím, že by to osoba někdy ani být nemusela, že se může jednat třeba o louku nebo větev stromu, o nějaký přírodní živel. Pro Štěpánka je každý metr důležitý, nepohrdne žádným živočišným druhem, přijde mi, že by se pozastavil i u starého zastrčeného bezu.
Přes všechny ty mrtvé smrky, laviny uschlého jehličí a překračované vývraty cítím z té sbírky hlavně naději. Báseň "Skály ožívají" vnímán z části jako vkládání naděje do další generace ("budou stát na začátku / s novým jazykem v novém světě"), ačkoliv si autor uvědomuje tíhu a složitost situace. Ten šum včel, zchlazené rány i rezavá vrátka přebila ten smutek z vyschlé studny či ztraceného potoka. Ale bez té cesty celou knihou by to nešlo, každá strana buduje citlivost. Některé verše jsou vyloženě působivé: "válka, která ze všeho živého / konečně udělá vše živé" – ta nutnost proměny; "mizí (...) / oči, které viděly svět ve stejnou chvíli jako my" – alarmující, že je tady ta všeobjímající přítomnost, která je ale znenadání pryč (a pro někoho/něco už navždycky).
Krásné grafické vyvedení, takovou bibliofilii by záviděli i v Moderní revue. A poznámkový aparát, který není skvělý jen pro dokreslení kontextu básní, ale i jako nalákání na různou četbu, ze které jsou některé verše citovány. Radost toto mít v knihovně i otevřené v ruce!

Vítr zvedá oblaka jehličí a prachu
a v sousoších, které ještě stojí,
je slyšet praskání lidských kostí.
Zavři oči, uslyšíš vítr, praskání kostí,
ticho a zpěv.
I teď je teď, i tady je tady.
A když je opravdu zaslechneme,
zpívají ptáci krásně,
protože je neumíme slyšet jinak.
Jsme lidé.
Hranatí jako kostky cukru
čekáme na déšť.
(s. 27, úryvek z básně Spirálové vlnění)